Káča makačenko

Zdá se, že píšu na blog jen, když mam pocit, že hrozně trpim. A to právě teď přesně mam.

Tak za prvé - je vedro k padnutí.

Za druhý - je vedro k padnutí a já sedim v práci (jo, ještě teď!), což celou tu záležitost s vedrem činí ještě o poznání horší. Vzduch tu stojí, nedá se ani pořádně nadechnout, bolí mě hlava a myslim, že určitě omdlim... každou chvíli!

Za třetí - je vedro k padnutí a já sedim v práci a až z tý práce vylezu, budu se prodírat tisícem zpocených lidí v podělaný rozpálený Praze mezi betonem, asfaltem a autama. Začínam Prahu silně nenávidět a nejradši bych to tady zabalila a odstěhovala se do nějakých řádně zapadlých končin. Můj kolega jednou prohlásil, že pokud by musel žít na vesnici, oběsil by se ve stodole. Já to zase vidim tak, že pokud budu muset dál žít v Praze, hodim si nejspíš mašli na sloupu pouličního osvětlení. 

A tohle pořád a všem vykládam. Moje činy s tim ovšem jaksi nekorespondujou. Začala jsem totiž pracovat ještě jinde než v knihovně, takže teď už opravdu jen pořád pracuju a pracuju. Jsem prostě pitomá! Jak jinak si to vysvětlit?

A ještě k tomu v tý druhý práci furt jen čumim do počítače a pracuju s nějakýma programama, kterým nerozumim. Oni ty programy teda vůbec nejsou složitý, ale abyste věděli, já jsem úplně blbá na všechno, co zavání technikou. Neumim si skoro ani na mobilu přepnout foťák na kameru a když se mi to náhodou povede, tak nevim, jak jsem to udělala. Snažila jsem se tudíž nějak geneticky napojit na svýho tátu - technickýho boha, ale přes veškerou snahu zůstává jen napojení na mojí mámu, která je ráda, že zvládne zapnout pračku.

A teď si to představte - blbá blondýna s kočičíma očníma linkama ve žlutym svetříku nakráčela poprvé do práce a když mi šéfová vysvětlovala, jak to tam všechno chodí, zasekla jsem se na bodu *kterej klíč patří do jakých dveří*. Nutno podotknout, že z tohoto bodu jsem se zatím moc neposunula.

V tomhle kontextu jsem si vzpomněla na jeden díl seriálu Black Books, kdy jde kamarádka hlavního hrdiny poprvé do nový práce a vůbec neví, co má dělat, tak jen zoufale buší celou pracovní dobu do klávesnice. Kdo to má ale těch 10 hodin vydržet?!

No nic.

Deal with it, vole. 

Ale přísaham, že se na tu vesnici odstěhuju a budu pak jen děsně pozitivní a všechno bude úplně nádherný! Fakt!

Stárnoucí punkeři

Jdu si tak na autobus a hlavou mi víří proudy myšlenek. Stoupnu si na zastávku. Vedle mě stojí nějakej odpornej člověk, co smrdí a říhá nahlas. Posunu se 5 metrů směrem od něj.

 

Jak si tak stojim, ponořim se hluboko do úvah o stárnoucích punkerech.

 

Na tuhle zastávku přijíždí spousta autobusů, ale já můžu dojet na místo určení (za svým čínskym doktorem, co do mě bodá jehly) jen jednim z nich - 196.

 

Přijíždí autobus, já, pořád hluboce pohroužená do problémů stárnoucích punkerů a tudíž hluboce nezúčastněná, vidim, že do něj nastupuje ten odpornej člověk a ještě si stihnu říct, že je štěstí, že nejedu s nim.

 

Pak periferně vidim, jak se k autobusu zuřivě řítí nějaká žena. Dveře se jí zavřou před nosem.

 

Pořád jsem samozřejmě děsně zahloubaná do toho punkerskýho problému!

 

Autobus se rozjíždí.

 

A já si najednou všímam, že je to, KURVA, můj autobus!

 

Číslo 196 se mi ze zadního skla směje do ksichtu.

 

Stojim, čumim a nevěřim tomu, že jsem stála a čuměla a bez hnutí brvy si nechala ujet autobus, kvůli kterýmu jsem přišla a kterej jedinej jede tam, kam potřebuju. A další měl jet za 20 minut, kdy už jsem já měla bejt na místě určení.

 

Za blbost se platí a já byla odsouzená zaplatit... neboli jet jinym autobusem a přestoupit. Což mě samozřejmě lehce nasralo.

 

 

Když jsem pak ležela a sledovala akupunkturní jehlu, jak mi vibruje mezi očima, říkala jsem si, že je to vlastně fajn. Je to totiž strašně krásnej pocit - zavrtávat se do svojí mysli tak hluboko, že vás z ní téměř nic nedokáže vytrhnout. Stát se dokonale nezúčastněnou v rámci okolního fyzickýho světa. Na chvíli existovat jen ve svojí hlavě...

 

Myslela jsem si, že už to nedokážu... do chvíle, než mi kvůli stárnoucím punkerům ujel autobus.

Ovce-vůdce-rebel-mimoň

Každej známe dělení lidí na extroverty a introverty. Nebo na sangviniky, flegmatiky, choleriky a melancholiky. Tyhle typologie určitě mají něco do sebe, ale já jsem s žádnou existující teorií nebyla spokojená. Přišlo mi, že se moc málo lidí dá rigidně narvat do jednoho z otevřených šuplíčků. Já sama jsem například přesvědčená, že jsem úplně všechno. Tak k čemu to potom je, když je člověk všechno, žejo...

Potřebovala jsem si zkrátka vytvořit něco vlastního...

 

A tak jsem vytvořila svoje šuplíky.

Moje teorie se zatim pracovně jmenuje ovce-vůdce-rebel-mimoň (přijímam nápady na mnohem víc cool pojmenování), už jí rozvíjim několik let a pevně doufam, že mě jednou dost proslaví!

 

Podstatou je dělení lidí do 4 skupin (což by z toho pracovního názvu fakt němej neřekl):

1) Ovce

Aneb většina populace. Stáda ovcí jsou všude kolem nás. Vesele přežvykujou kus jetele, kterej měl předtím v hubě vůdce a vůbec je nenapadne ochutnat třeba pampelišku. (A teď pevně doufam, že ovce opravdu takový věci žerou! Jinak by moje přirovnání ztrácely smysla!)

A jedna věc je u ovce esenciální... zpravidla vůbec netuší, že je ovce!

2) Vůdce

Přesněji řečeno velitel ovcí. Ovce sledujou vůdce a dělají zásadně to samý jako on. Žerou stejný věci jako on, používaji stejnej šampon jako on, aby jejich vlna zůstávala zářivě bílá, tak jako je bílá vlna vůdcova, pokud si vůdce zastřihne paznehty (mají ovce paznehty?!) do obloučku, jeho ovečky je poslušně taky zastřihnou do obloučku... žádná ovce ale nebude s paznehtama do obloučku vypadat tak úžasně jako předtim vůdce.

Na jedno stádo může bejt vůdců i víc a většinou to tak taky je...
 

 

Modelová situace: Vůdce řekne: "Dam si hrušku." Ovce hned hromadně zabečí: "My si taky dáme hrušku!" ( I když ve skutečnosti možná mají chuť na banán, ale jejich ovčí povaha je v nich natolik zakořeněná, že o svojí chuti na banán vlastně ani neví)
 

 

 

3) Rebel

Teď to začne bejt složitější!
Rebel je zvláštní kategorie. Zahrnuje totiž dvě velice odlišný skupiny rebelů a jednu úplně zvláštní skupinu.  U všech skupin ale platí, že ovce rebela nechápou a vůdci ho nesnáší. Taky platí, že rebel dobře rozpozná ovce i vůdce a z různých důvodů nepodléhá stádovýmu ovčímu chování.
 

Nejpočetnější skupinou všeho rebelstva je rebel pozér. Ten ve skrytu duše touží stát se vůdcem, k čemuž ale nemá buňky, takže si nikdy nedovede vytvořit svoje ovčí stádo. Dělá vždycky něco jinýho, než dělaji ostatní a dělá to jen z toho důvodu, aby se odlišil.

Další skupinou je nefalšovanej rebel. Dělá odlišnosti vlastně jen z toho důvodu, že se mu prostě chce a ani přitom neví, že dělá něco jinak než ostatní. Všechny svojí existencí zvláštně přitahuje a všichni ho buď odsuzujou nebo obdivujou. Nikomu ale není ukradenej. Občas se z něj stane vůdce, i když o to vlastně vůbec nestojí.

 

A pozor! Zvláštní kategorií je ovce (můžeme jí nazývat třeba černou ovcí), která se tváří jako rebel, ale její ovcovitost je ještě mnohem závažnější než ovcovitost každý průměrný bílý ovce. Tyhle černý ovce, převlečený za rebely, vytvářejí menší (ale zato mnohem unifikovanější) stáda. A samozřejmě mají svoje černý vůdce (bez vůdce by totiž každá ovce byla ztracená). Vůbec největší zábavou každý černý ovce z menšího stádečka je pomlouvání pravověrných většinových bílých ovcí pasoucích se v nejpočetnějším stádu na největší pastvině. Tyhle černý ovce obzvlášť ráda pozoruju, jsou totiž fakt dost zábavný...

Modelová situace: Vůdce řekne: "Dam si hrušku." Rebel pozér řekne: "Já si dam banán." (I když ve skutečnosti má chuť na hrušku, ale nemůže si jí dát, protože už jí chroupe vůdce.) Nefalšovanej rebel řekne: "Já si dam ananas." (Protože má v tuhle chvíli na ananas fakt chuť.)

 

4) Mimoň

Mimoň nerozpozná ovce, vůdce ani rebely, mimoň je zkrátka totálně mimo. Nedělá to, co ostatní, protože ani neví, co by to tak vlastně mělo bejt. Možná by se i rád stal ovcí, ale nedaří se mu to.

 

Modelová situace: Vůdce řekne: "Dam si hrušku." Ovce hned následuje: "Taky si dam hrušku." Rebel chvíli vyčkává a potom praví: "Já si dam banán." Mimoň sedí a čumí. Po chvíli se probere: "Řikali jste něco?"


Všechny skupiny mají ve společnosti svoje místo a všechny jsou potřeba. Mezidruhová fluktuace není vůbec vyloučená, ovšem platí, že vůdcem a nefalšovanym rebelem se člověk musí narodit.

A víte, co jsem v tomhle systému já?

 

Já jsem Bůh.

 

Bůh Stvořitel.

(ďábelskej smích...)





... protože nejsem schopná přiznat, že jsem prachobyčejná ovce
 

Příběh z Kauflandu

 

Je blbý mít na každym druhym obrázku nákupní tašky?

Poslední dobou se koukam na svět tak nějak zvláštně. Jinak.

Malý dítě je všim totálně fascinovaný. A já jsem totálně zhnusená.

Ale to zhnusení je vlastně jen takovej malej, skoro nepostřehnutelnej, moment. Pak přichází ona fascinace. A pocit, že je to všechno vlastně totálně nádherný.

I v Kauflandu.

Bezprdelní realita

Když je někdo pěkná svině, řekneme o něm, že je bezpáteřní. Ještě jsem teda nepochopila, proč by jako absence páteře měla znamenat všeobecnej morální úpadek. Ale to je teď jedno...

Já totiž chci směřovat k něčemu jinýmu a věřte mi, že pro mě není vůbec lehký se s tak závažnym fyzickym deficitem svěřovat. Ale jednou to prostě přijít muselo. A tak teď a tady přiznávam, že jsem dočista bezprdelní. A věřte tomu, že v tomhle případě je ta souvislost se stavem věcí bohužel naprosto jasná.

 

Zdědila jsem totiž prdel po tatínkovi... a to teda, mezi náma, neni zrovna Nicki Minaj.

 

 

 

Tahle moje bezprdelní skutečnost mi nikdy až tolik nevadila. Koho by ale napadlo, že jednou přijde do módy prdel jak vrata? Takže jsem momentálně dost v háji.

 

Nemoderní.

 

Nedostatek "materiálu" se u mě bohužel projevuje pouze a jen v zadní oblasti. Říkala jsem si, že by bylo dost fajn kdybych si mohla přebytky "materiálu" z jiných míst tak nějak pod kůží nahrnout a vytvarovat si tak perfektní zadek.

 

Škoda, že to moje tělo neumožňuje. (A trochu podezřívam Nicki Minaj, že to její jo!)

 

 

 

Tak jsem přemýšlela, jak by to šlo vyladit jinym způsobem. Napadly mě vycpávky. To mi ale přišlo blbý, takhle kamuflovat tu tristní realitu.

 

Pak jsem ale v pátek (jako každej den) šla na autobus okolo kantýny, která sídlí v přízemí velký kancelářský budovy. Tahle kantýna má skla polepený plakátama sličných kuchařek, který by mohli jít z fleku soutěžit do miss a jeden plakát sexy kuchaře, kterej vypadá dočista jako dvojník Zaca Efrona. A tak tam jsou nalepený, úsměv od ucha k uchu, v záživě bílých nažehlených oblecích a perfektně sednoucích kuchařských čapkách, lákající manažery a byznysmeny na superextra výživný a vyvážený jídlo.

 

To bychom měli tu prezentovanou stranu mince.

 

Moje cesta ale bohužel vede i po chodníku na druhý straně budovy, kde postává s cigárkem v hubě ztělesněná realita... v umaštěných zašedlých pláštích, věk okolo 50, nadváha, ruskej přízvuk.

Ten kontrast prezentace a reality je zkrátka až směšně příznačnej pro celou společnost.

 

A co mi z toho vyplynulo?

Že jsem si v Anglii tenkrát sakra měla koupit ty kalhotky s vycpanou prdelí! A neměla jsem ani trochu myslet na to, že by bylo blbý se tvářit, že tam, kde mi záda plynule přecházeji v nohy, něco mam! Když se totiž v kantýně můžou tvářit, že jim za sporákem stojí Zac Efron, proč bych já nemohla předstírat, že mam nějakej zadek?

 

 

A víte co? Strašně se těšim, až oblý zadky vyjdou z módy a všichni budou uctívat nás, bezbrdelnice. Ale vsadila bych se, že do tý doby mi ta prdel naroste!

 

 

Nevdaná (ne)vadná

Tak jo.

Už by to fakt chtělo nějakej ten článek.

Abyste rozuměli, chtěla jsem napsat spoustu věcí...

Chtěla jsem psát třeba o tom, jak mam ráda podzim a přidat i pár supr podzimních kýčovitých fotek. Pak jsem chtěla psát taky o tom, jak mam ráda Vánoce a sdělit vám pár svých neotřelých vánočních přání.

No, ale neudělala jsem to.

Stejně jako jsem loni neudělala spoustu věcí, který jsem udělat měla, protože to se mnou tak ostatní měli v plánu. Měla jsem se vdát a konečně přestat nosit vytahaný tepláky a triko s dírama.

Měla jsem.

Taky jsem si začala připadat nějak moc dospěle, když jsem si uvědomila, že jsem o sobě často ve srandě prohlašovala, že jsem stará a hnusná. Dobrý na tom ale vždycky bylo, že jsem věděla, že to neni pravda. A najednou mi došlo, že už to vlastně začíná bejt pravda a já opravdu začínam bejt stará a hnusná! (A vždycky, když se ze sebe snažim udělat super sexy číču, skončim jako hipster skříženej s bezďákem).

Pak mě ale ta dospělácká tíha najednou opustila, když jsem pocítila nutkavou touhu kreslit na auta poprášený sněhem sprostý obrázky (a tak jako spoustu jiných nutkavých tužeb jsem ji nerealizovala).

No a pak mě to moje "stáří" zas dostalo, když jsem poprvé v životě nezačala cvičit kvůli tomu, abych se líbila chlapům, ale kvůli tomu, aby mě nebolely záda.

Završila jsem to tim, že jsem si půjčila knížku "Vadná".

A došlo mi to.

V 17 jsem furt děsně řešila, jestli jsem nebo nejsem nějaká vadná, popřípadě jak moc jsem nebo nejsem nějaká vadná. Teď už vim, že neni třeba se zabejvat tim, jestli jsem vadná nebo úplně normální, protože je to vlastně fakt jedno.

A to je ten zdaleka nejpodstatnější rozdíl mezi mym mladšim a momentálnim já. Zaplaťpánbůh.

Tak a teď třeba můžu psát o tom, jak nemam ráda leden.

Takže... nemam ráda leden.

Věčná a vděčná blbost

Chtěla jsem napsat něco jako výroční článek, protože nedávno to byl rok od památný chvíle, co jsem tenhle blog založila. To bych ale nebyla já, kdybych ten výroční článek opravdu napsala. A tak ho třeba napíšu za rok k dvouletýmu výročí... anebo třeba za dva roky :-)

Teď ale napíšu něco mnohem důležitějšího... už několikrát jsem se tu zmiňovala o tom, že jsem naprosto geniální. Nedávno jsem ovšem došla ke zjištění, že jsem možná spíš úplně blbá.

To jsem se takhle koukala na Streamu na nějakej pořad, kde se snažili dokázat, že jsou český celebrity blbý. Ptali se jich, kde leží Mount Everest. A došli samozřejmě k závěru, že úplně blbý jsou, protože to skoro nikdo nevěděl. Jen pár z nich správně odpovědělo, že v Nepálu. Se zájmem jsem se na to video podívala, potom jsem otevřela google a do vyhledávače napsala otázku: "Kde leží Nepál".

To náhlý prozření, že jsem možná blbá jak celebrita, se náhle v mojí hlavě spojilo s několika dalšíma vědomostníma neúspěchama z minulosti. 

Mámě jsem třeba předevčírem oznámila, že bych chtěla jet na výlet do Českýho Krumlova. Pak ale vyšlo najevo, že jsem vlastně měla na mysli Kutnou Horu. Všechny dvouslovný názvy měst mi totiž přijdou úplně stejný a nedokážu je od sebe odlišit. 

Stejný mi vlastně ale přijou i jednoslovný názvy měst od Z. Třeba Znojmo a Zlín... je pro mě fakt peklo odlišit co je co a prostě to nedávam. Ale vim, že jsou fakt daleko!

Už vůbec pak neumim hory a pohoří. Sestřenice se odstěhovala do Mníšku pod Brdy. Když jsem se to dozvěděla poprvé, nemohla jsem pochopit, jak bude každej den dojíždět do Prahy takovou dálku. Nemohla jsem to pochopit do tý doby, než jsem zjistila, že jsem ve svojí hlavě Brdy zaměnila za Beskydy.

U některých měst dokonce ani moc netušim, že existujou. A když tušim, že existujou, tak netušim, kde existujou. Jako třeba Příbram... když mi kolega v práci řekl, že je z Příbrami, ani jsem netušila, jestli to jsou Čechy nebo Morava.

A když už jsme u tý práce... před chvíli jsem volala kolegyni, aby mi pomohla zprovoznil počítač. Zdál se totiž nějakej rozbitej. Byl vypnutej.

Ale víte co? Já jsem v klidu. Došla jsem totiž k závěru, že blbost je naprosto základní a esenciální lidskou vlastností a kdo neni aspoň trochu blbej, jakoby nebyl. 

A jestli to neví moje zkušební komise, tak jim to tam příští týden u tý obhajoby diplomky pěkně povim...

Moje ovesná

Dopisuju diplomku a je to se mnou fakt strašný. Můj momentální život vypadá asi nějak takhle: jsem doma, píšu diplomku a od rána do večera něco žeru nebo jsem v práci, píšu diplomku (a často ignoruju čtenáře) a od rána do večera nežeru nic. Diplomku píšu dokonce i když spim... ve snu. Doma mam bordel jak "u cikánů", což mi sdělila na milé návštěvě moje máma... já osobně se ale domnívam, že tim ty cikány hrubě urazila. Jo a do toho všeho mi minulej tejden v těch největších vedrech vypověděly službu lednice a mrazák. Takže v následujících (asi mnoha) dnech budu od rána do večera muset žrát jen stravu konzervovanou nebo usušenou. Ale ono je mi to vlastně jedno...

Mně už je totiž všechno jedno!

Hlavně už to fakt chci mít z krku!

A jediný, co mě v týhle nezáviděníhodný situaci drží při životě, je ovesná kaše...

Abyste rozuměli... samozřejmě, že ne její konzumace. Konkrétně mě totiž drží při životě "idea" ovesný kaše.

Řikam si totiž, že když se v tomhle šílenym světě může stát, že se nevzhledná slizká kejda stane nejpopulárnějšim jídlem lidstva, může se čistě teoreticky stát, že úspěšně obhájim i tu mojí diplomku.

Vlastně je asi už možný vážně úplně všechno... ovesná kaše mi zkrátka změnila pohled na svět.

A tak děkuju za ovesnou kaši! A za to, že nemine den, kdy by na mě nevybafnul aspoň jeden obrázek něčí kašovitý snídaně. Drží mě to totiž v těchto nelehkých dnech při životě!

Pahejl

Nedávno jsem na cestě na nákup potkala slečnu, který se na ruce se zaťatou pěstí pohupovala kabelka. Ona kabelka svym vzhledem nechtěně přitáhla můj zrak, načež mě slečna zpražila pohledem tak, že se mi skoro rozklepaly kolena. A tak si myslim, že jsem definitivně přišla na to, co ohledně řeči těla znamená tzv. "Gucciho pahýl"...

Zdroj

 a to: "Jestli tě jen napadne, že moje kabelka je fake, rozbiju ti hubu!"

Máte rádi koláče?

Dneska tak trochu na vážnou a nepopulární notu...

Myslim si totiž, že když už ten blog tak jako mam, asi bych neměla čistý svědomí, kdybych se o tomhle tématu aspoň krátce nezmínila, právě v dobu, kdy je aktuální.

Když jsem ještě byla v ČR, bavilo mě při jízdě autem sledovat předvolební billboardy. Nejvíc mě zaujal billboard ČSSD:

Zdroj

Znáte ten pocit, kdy něco vidíte a nějak vám to nesedí. Je to zkrátka špatně. Tak to jsem přesně měla s timhle billboardem. Pak mi došlo proč...ten slogan je přece totální nonsense.

To si jako ČSSD představuje, že až se bude hlasovat o "dobře prosperujícim státě", zvednou ruku, jako že jsou pro, zatímco ostatní budou hlasovat proti? To je zhruba stejný, jako kdybych chtěla prosadit, aby mě všichni muži bezmezně milovali.

Nicméně jsem přesvědčená o tom, že člověk, kterej ten slogan vymyslel, vůbec nebyl blbej. Jen trochu blbě předpokládal, že jsme blbý my... A předpokládal, že naletíme na tuhle (z mýho pohledu) nebezpečnou rétoriku, která slibuje jen to, že bude dobře, přičemž se na tomhle stavu "všeobecný dobrosti" nebude muset nijak pracovat, protože on prostě bude bezproblémově nastolenej.

A známý "bez práce, nejsou koláče" je sice klišé, ale zároveň je to taky univerzální pravda. Zatímco ten slogan v podstatě hlásá něco jako: "bez práce, budou koláče" - stát bude "dobře fungovat" a stačí to jen "prosadit" proti těm špatným.

A tak je mi líto, že lidi na to "bez práce, budou koláče" ještě pořád slyší a stahujou pak dolu nás, co dostaneme nějaký ty koláče za těžce odvedenou práci (což by teoreticky byla cesta k úspěchu), ale někdo pak přijde a chce nám ty koláče vzít a dát je těm, co tu práci odmítaji. Což vede k tomu, že my, co chceme koláče za práci, jsme nasraný a demotivovaný, takže nás ta práce nebaví a flákáme jí. A tak postupně produkujeme míň koláčů. A najednou nastane situace, že je míň a míň koláčů a začíná bejt dost problém s tim, aby dostali koláč i ty, co nepracujou. Nicméně přerozdělovači koláčů jich mají pořád dost, jsou totiž u zdroje. A tak slibujou, že pokud zůstanou i dál u zdroje, všechno bude dobrý. A bez práce! A pro ty, který tomu prd rozuměji a pracovat nechtějí, je mnohem snazší věřit tomu, že něco bude bez práce, než hejbnout zadkem.

A tak to jde postupně do háje a máme se blbě všichni...

 

 A ještě jsem chtěla jednu věc...nemám ráda, když někdo říká, že si nejde vybrat, koho volit, protože jsou všichni špatný nebo když někdo další říká, že volí nejmenší zlo. Mně totiž přijde, že takhle to přeci chodí v reálnym životě s každou volbou. Musíme se smířit s tim, že naprosto ideální situace a tak i možnosti ideální volby prostě reálně neexistujou (a obzvlášť ne v tak složitý věci jako je politika státu).

No, já mam moc ráda koláče a nechci je bez práce. A jsem vždycky ráda, když to můžu svým hlasem dát najevo (což teda bohužel tentokrát zrovna nemůžu).

Proč nebýt blond...

Tenhle víkend jsem strávila v centru chozením po památkách. Všude bylo strašně moc lidí a já jsem neustále musela pátrat očima, kde jsou holky, aby se mi neztratily. Ony ovšem nemusely hledat mě...prý proto, že jsem všude vidět. Přesněji, moje palice očividně září na dálku. Jsem prostě blond a nemůžu za to. Už jsem se tak narodila...

 

To mě přivedlo k přemýšlení o tom, co pro mě vlastně blonďatost znamená a jak ovlivňuje můj život taková pitomina, jako je množství pigmentu ve vlasech. Někomu by se totiž mohlo zdát, že je to třeba výhoda, ale já jsem došla k závěru, že je to spíš k vzteku.



Zdroj:http://iwantmysandwich.com/jokes%20stolen%20car.html

Začíná to nevinně. Když se ve škole při dějepisu probírá 2. světová válka, dávají vás za příklad jako typickýho příslušníka árijský rasy. Asi není třeba zdůrazňovat, že na třídnim žebříčku popularity si tim moc nepolepšíte.

Potom už jde pomalu do tuhýho. Dozvíte se totiž, že by na vás, jakožto na blondýnu, měli fakt letět chlapi. A tak čekáte...a čekáte...a čekáte...a ono jako nic. Pche.

Myslim, že tohle je vůbec největší blondýnovskej mýtus a mělo by se proti němu razantně bojovat! My, blondýny, máme totiž uměle vytvořenou jakousi "auru" takový nějaký pipinovitosti. Každej prostě nevědomě předpokládá, že když jste blondýna, jste taky pipina. A chlapi pipiny nechtěj! Není to sexy.

S předchozím bodem souvisí to, že s vámi mají problém i některý ženy, který chybně předpokládají, že jste díky blonďatosti atraktivnější než ony. To ale není vůbec pravda, jak jsme si už ukázali výše. Některým ženám to ale prostě nevysvětlíte.

Tohle by nebyl až takovej problém, kdybyste na tyhle ženy nenaráželi třeba v práci nebo ve škole na místech, kde vás reálně můžou poškodit. Stalo se mi, že jsem se fakt hodně nelíbila jedný vyučující. Celej semestr nám vyprávěla vtipy o blondýnách, děsně se jim smála (sama) a koukala při tom na mě. Jednou se mě před celym kurzem zeptala, jestli jsem přírodní nebo odbarvená. Na konci semestru jsem obdržela známku 3, přičemž kurz byl hodnocenej podle účasti, kterou jsem měla stoprocentní a podle aktivity v hodinách, přičemž jsem byla stejně (ne)aktivní jako všichni ostatní. Z mých kamarádů jsem s trojkou skončila jediná.

Další věc, proč blonďatost není až taková výhra je to, že vtipy o blondýnách zas tak úplně nelžou. Ba naopak, jsem přesvědčená o tom, že se zakládají na pravdivých událostech. Když jste blondýna, prostě se to děje a nedá se tomu uniknout. Nedokážu vysvětlit proč, ale prostě to tak je.

Pamatujete na Ivu Pazderkovou v reklamě na Müller, jak překlopí jogurt to křupinek a řekne, že je to ňáký rozbitý? To je naprostá klasika. Mně se například stalo tohle: dělala jsem si instantní kafe z pytlíčku. Dala jsem vařit vodu, pytlíček jsem roztrhla, jeho obsah vysypala do koše, prázdnej pytlíček vložila do hrnku a zalila vařicí vodou. Pak jsem si samozřejmě uvědomila, jak jsem pitomá a pozor! Tim to nekončí! Já jsem to totiž v rámci druhýho pokusu o kafe udělala i podruhý! A to fakt nekecam!

Každopádně to ale neznamená, že jsme hloupý. To teda nejsme ani náhodou! Prostě se nám jen častěji stává, že to je ňáký rozbitý.



http://reallyfunnyjokespictureswallpapers.blogspot.co.uk/2013/07/really-funny-blonde-jokes-really-funny.html

 

Nemůžu nezmínit záležitost, která mě rok, co rok vytáčí neskutečnym způsobem.

Představte si tu situaci...jste na dovolený, kde se celou dobu smažíte jak totální debilky na sluníčku, což vám není vůbec příjemný, nehledě na to, že to není zdravý, ale vám to prostě nedá. Chcete na svým těle jednou mít ten opěvovanej bronz. Celou dobu ale připomínáte odstínem spíš vařenýho raka než sexy krásku z časopisu. Ke konci dovolený se vám zdá, že to docela vyšlo. Máte bronz. Jste na sebe pyšná. Pak se vrátíte do Čech a potkáte dohněda opálenou kamarádku, která zatím strávila jen 2 hodiny někde u rybníku. Kamarádka řekne: "Jak je možný, že jsi byla u moře a jsi pořád úplně bílá?!?! Že ty jsi byla celou dobu někde zalezlá!"

To samý vám potom zopakuje ještě dalších cca 10 lidí...máte chuť jít a spláchnout se do záchodu.

A tak to je...

 

Až přijdu na další nevýhody, dam vědět!

 

 

Keep calm

Moje profilová fotka tady na blogu hlásá "Keep calm and go to London". Já jsem začala od zadu a část "go to London" se vyřešila tak nějak beze mě a za mě. Teď ještě logicky zbývá "keep calm", což mi nějak nejde. To je bod, se kterym mam obecně dost problém. Jsem nervák a to dost. V situacích, kdy se normálnímu člověku lehce zpotí ruce, já se třesu, chce se mi zvracet a nejradši bych se okamžitě něčím zdrogovala.

Momentálně mi nervy drásá právě moje "go to London". Mam prostě strach, protože si vůbec nedovedu představit, co mam očekávat. Vždycky si všechno představuju dopředu, abych se psychicky připravila, ale tady jednoduše ani nevim, co si představit a možná je to tak nakonec i lepší. Navíc už jsem dlouho nebyla pryč na takhle dlouhou dobu a prostě to není tak snadný, jako když mi bylo 18.

 

A ještě je tu další věc, který se obávam - mně se totiž zpravidla stane úplně všechno, co se mi stát může. Mam naprosto nulovej orientační smysl a všichni se mi kvůli tomu smějou. V obchodních centrech vlezu do obchodu a když vylezu, tak už nevim, odkud jsem přišla. Jsem schopná se ztratit úplně všude a taky, že furt ztracená jsem. S tim jdou ruku v ruce další debilní situace, do kterých se pořád dostávam. Například teď v neděli - doma nebylo nic k jídlu a tak jsem se vydala na nákup. V tu chvíli mi vůbec nedošlo, že je neděle a tim pádem mi ani nedošlo, že je blízkej obchod úplně dočista zavřenej. A tak jsem si šla a přemýšlela o nějaký kravině, když jsem to najednou naprala obličejem přímo do skleněných jindy samo-otevíracích dveří, který se tentokrát ne-samo-otevřely. V tu chvíli jsem vůbec nevěděla, co se děje a kdo jsem a tak jsem zůstala s rozpláclym nosem nalepená na dveřích ještě tak dobrých 10 sekund. Pak mi konečně došlo, že je vlastně neděle! 

Vůbec netušim, jestli mě někdo viděl. Byla jsem v takovym šoku, že jsem se jenom otočila a konsternovaně odkráčela.

 

Zdroj:http://onplanetvblog.blogspot.cz/2012/09/friday-funny-walking-into-stuff.html

 

A tak je to se mnou pořád, takže mam logicky důvod mít strach. Mam strach, že budu ztracená, ztrapněná a nechápající.

Je jen jediná věc, co mi trochu pomáhá. A to je říct si, že je to vlastně všechno úplně jedno, protože jednou umřu a do tý doby to stejně všechno nějak dopadne. Možná to bude dřív a možná později a osobně doufam, že úplně nejpozději, protože mě to tady zatím dost baví. Ale prostě se to stane. A je to v podstatě ohromně osvobozující pocit, protože vim, že všechny neskutečný trapárny, který jsem kdy provedla a stydim se za ně ještě teď, odplujou společně se mnou. Takže je vlastně úplně zbytečný se za ně stydět. A je úplně zbytečný trápit se kvůli ostatním lidem. A je zbytečný nedělat to, co dělat chci, i když to někomu bude připadat pitomý. A je zbytečný se nesmát a nebejt šťastná, protože kdy jindy, když ne teď? A jsem s tim možná patetická, ale mně je to jedno, protože píšu to, co zrovna teď psát chci a víte co...stejně jednou umřu. A všechno nějak dopadne...

A žili šťastně až do smrti...

aneb Princezna ze mlejna a my ostatní...

Muži se občas chovají prostě divně. Věnujou svojí pozornost největší krávě široko daleko, zatímco vy sama víte, o kolik moc jste úžasnější, krásnější, chytřejší a zábavnější a máte chuť na celej svět zařvat, jak je možný, že se tohle sakra děje. Místo toho sedíte na zadku a když už to fakt nemůžete vydržet, zvednete se a odejdete domů. Následující dny přemítáte, co je na vás špatně, začnete cvičit s Jillian Michaels a děláte podobný krávoviny.

Zkrátka na to nejste připravená, protože v pohádkách, který do vás celej život rvali horem, spodem i stranou, to takhle prostě není. Je to sice dost šokující, ale asi jsem zjistila, že pohádky lžou!

Je to na nás šikovně nastražený... první polovina pohádky je ze života. Pravda, záleží na úhlu pohledu, ale posuďte sami, že jde jen o kosmetický rozdíly:

Pohádka:

Eliška je usměvavá a hodná mlynářova dcera. Jednoho dne u nich zaparkuje hezoun Jindřich, do kterýho se Eliška bezhlavě zamiluje. Zdá se ale, že Jindřicha Eliška nezaujala, protože by rád zakletou princeznu. Přesto se ale rád baví a tak nepohrdne a občas si s Eliškou zahraje třeba na honěnou...

Realita:

Eliška je upachtěná mlynářova dcera, pořád zaprášená od mouky a s mozolama na rukou. Moc se neusmívá, protože maká jak šroub. Její zcela zásadní předností je to, že je hodná, což je jí ale celkem k vy-víte-čemu. Jindřich je typickej floutek. Pomáhá ve mlejně a využívá toho, že pro něj má Eliška slabost. Jednou, možná dvakrát jí vojede. Zajímá ho ale jen nafintěná princeznička z nedalekýho hradu. Na tu ale Jindřich samozřejmě nemá...

 

A teď to přichází! Rozuzlení! A tam se teprve dějou věci:

 

Pohádka:

Jindřich se dostane do problému a vysvobodí ho lištička Bystrouška. A i když to celou dobu vypadalo, že prostě vůbec nemá zájem, protože ho přitahujou pouze a jen zakletý princezny, nakonec dorazí k rybníku, zazpívá písničku a je ruka v rukávu. Co je dál se bohužel nedozvídáme, ale vsadila bych se, že žijou šťastně, mají kupu dětí a pak ruku v ruce zemřou ve stejnou minutu.

A teď realita:

Jindřicha sbalí Máňa z vesnice, která není moc hodná, ale má velký kozy a Jindřicha si po svatbě vycvičí tak, aby skákal, jak píská. Eliška skončí nešťastná a vezme si jedinýho chlapa, kterej o ní ještě jeví zájem – prasáckýho obstarožního souseda. Na Jindřicha ale myslí celej zbytek svýho nešťastnýho života.

 

No, takže tak...

 

Mimochodem, vybavujete si ten dramatickej moment, kdy stojí Eliška na kopečku u pomníčku a ví, že večer přijdou čert, vodník a kníže vyplnit k rybníku poslední úkol – zazpívat jí písničku a ona si bude muset vybrat jednoho z nich. A tu se najednou objeví zbloudilí muzikanti. Jindřich je chce vyprovodit, přičemž volají na Elišku, aby šla taky. Eliška ale nemůže žejo, protože čeká večer ženichy.

A Jindřich jen radostně zvolá: „Jo tak, tak to přeju hodně štěstí“ (nebo něco v tom smyslu) a to je přesně ta chvíle! Chvíle, která je naprosto reálná a pokud bych v tuhle chvíli byla na místě Elišky, vyzula bych dřevák a bez milosti jim sejmula tu Jindřichovu kudrnatou palici!

 

 

Jak získat muže

Dneska je den jako stvořenej pro filosofické okénko. Upřímně se musim přiznat, že jsem nad touhle otázkou strávila dlouhý hodiny usilovnýho přemejšlení a mam takovej dojem, že jsem na to fakt kápla! Takže: Jak získat muže vašich snů?

VAROVÁNÍ: Slovo "úchylka" nepoužívam vůůůbec v hanlivym smyslu, chci jím označit pouze to, co preferuje menšina, bez jakýchkoliv kladných či záporných konotací.

1) pokud jste muž, nečtěte dál (rady pro muže přející si získat muže nemůžu poskytnout, protože o tom vim totální prd) nebo se staňte ženou a pak směle pokračujte ve čtení

2) pokud smrdíte, umejte se a navoňte se

- rovněž nevylučuju, že můžete narazit na výjimku tzn. muže vyhledávajícího tzv. "smraďošky", když na takového muže narazíte, dbejte na splnění ostatních bodů, protože úchylní muži jsou většinou úchylní pouze v jedné oblasti

3) pokud jste tlustá jak prase, zhubnětě (nebo rovnou radši zhebnětě)

- ovšem nevylučuju, že můžete narazit na výjimku tzn. muže vyhledávajícího tzv. "kypřeny" (můj terminus technicus, protože nesnášim všechny "baculky" a "boubelky"), když na takového muže narazíte, dbejte na splnění ostatních bodů, protože úchylní muži jsou většinou úchylní pouze v jedné oblasti

- jo a s tim zhebnutim to je samozřejmě sranda, nemusíte nutně zhebávat, ale já jsem nemohla odolat

4) pokud jste chlupatá, oholte se

- i tady platí poznámka o výjimkách, viz bod 2) a 3)

5) pokud máte místo vlasů mastný rousy, umejte je (k tomuto účelu nejlépe poslouží věc zvaná šampon)

- i tady platí poznámka o výjimkách, viz bod 2) a 3)

6) nechoďte ve špinavých a hnusných hadrech, sakra

- tady si nejsem jistá poznámkou o výjimkách zmíněnou v bodech 2) a 3), o takový úchylce jsem zatím neslyšela

Názorně:

Zdroj: www.peopleofwalmart.com

Takhle ne!

POZOR! Těchto 6 bodů je naprosto zásadních! A i když by se mohlo zdát, že jsou jaksi samozřejmostí, každodenní kontakt s lidmi mě přesvědčil o tom, že některý ženy ještě tyhle esenciální pravidla neobjevily.  Následující body jsou oproti těm předešlým mnohem méně významné, ovšem zdaleka ne bezvýznamné!

Takže:

7) pokud nemáte prsa, dělejte, že je máte

- jak jednoduchý, žejo...

8) pokud jste blbá jak tágo, moc nemluvte

- POZOR! v tomhle bodě musíte nejdřív určit svoji polohu na stupnici atraktivity 1 až 100, přičemž 1 = něco jako Miloš Zemanů s vaginou, 100 = něco mezi Marilyn Monroe a Candice Swanepoel

- pokud jste blbá jak tágo a vaše poloha se na týhle stupnici nachází v poli 1-40, bude nejlepší, když budete předstírat němost, zcela vážně, takhle budete mít největší šanci

- pokud jste blbá jak tágo a nacházíte se na stupnici atraktivity v poli 41-80, můžete říct informace typu: "jmenuji se Blabla", "narodila jsem se v Blabla", "moje oblíbený jídlo je blabla", ale víc ani ťuk! Hlavně proboha neoznačujte muže slovy jako "medvídek", "ňuňánek" nebo "broučínek" na prvním rande, i když je to pro vás jako pro blbku jistě dost těžký, ale věřte mi!

- pokud jste blbá jak tágo a vaše poloha se na stupnici nachází v poli 81-100, říkejte, co chcete, muž si toho nevšimne

- ale POZOR! berte v úvahu, že se nejspíš nenacházíte na stupnici v poli 81-100, protože nás krásných je strašně málo!!!

9) pokud jste děsně moc chytrá, moc nemluvte

- viz odrážka "POZOR!" u bodu 8) - platí úplně stejně i u totohle bodu, pouze slova "jste blbá jak tágo" nahraďte slovy "jste děsně moc chytrá" a vynechte část o ňuňáncích, protože tenhle problém se vás jako děsně chytrých netýká

10) ještě by bylo celkem dobrý nebejt samej beďar

- uznávam, to už neni tak jednoduchý jako v případě prsou

Pokud splníte všechny zmíněný body, máte to dost pravděpodobně v kapse. Nebo taky ne. Pokud to vypadá, že vás muž vašeho srdce zarytě ignoruje, zřejmě vás zarytě ignoruje. V tom případě si najděte novýho muže vašeho srdce. A takhle to je...jsem věděla, že jsem geniální.