pondělí 26. října 2015

I.D.I.O.T.

to jsem přesně já.


"Nejdřív řežu a měřim pak..." 

To se mě podle všeho dost týká... já totiž taky nejdřív freneticky mácham motorovkou na všechny strany a když se z toho vzpamatuju, vidim, že jsem způsobila úplnou paseku.

To jsem nemohla trochu "měřit", než jsem se vydala z Prahy do Prdelákova? 

Prdelákov se totiž ukázal jako totální Mordor a chci odsud nejlíp úplně okamžitě vypadnout. To, že tady dospělí lidi zakazujou svým dětem číst, bych ještě dala. Těžko, ale jo. Ale ty důchodce, usměvavý babičky a dědečky s holema, který jsou ve skutečnosti totální lidský zrůdy, to už fakt nevydejcham. A musim se hodně snažit, abych na adresu těch "milých" babiček a dědečků nenapsala ještě mnohem horší věci. 

Vede se tady válka. Konkrétně válka Prdelákov x já... aniž bych o tom většinu času vůbec věděla. Bejvalá pani knihovnice, která je na mě na potkání sladká jak med, je vůbec největší zrůda a ještě k tomu úplnej blázen. Sama dobrovolně odešla do důchodu, ale má mylnej pocit, že byla vyhozena a nějak to nemůže přenést přes srdce. A tak mě po celym Prdelákově pomlouvá, přičemž je jejim cílem, aby do knihovny úplně přestali chodit lidi. Její šílenost nezná mezí a je schopná si vymyslet téměř cokoliv. Sama by přitom měla držet hubu, protože to, co tady po sobě zanechala, byla parodie na knihovnu. 

Nicméně důchodci chodí pořád, já jim tu jak debil pomáham s knížkama do tašky, odpouštim zpozdný, prodlužuju výpujční dobu až do Vánoc... a oni pak jdou a rozkradou mi tady hnusný hračky z mýho dětství, jejichž jediná hodnota je můj sentimentální vztah k nim. Maji totiž úchylnou představu, že se to bude jejich vnoučatům líbit, že to doma nemaji... nebo co. Takhle kradou například i listy omalovánek vytištěný z netu a pozor... kradou i ty listy, co už tu děti vymalovaly! A pak ještě jdou a pomlouvaji mě.

Mohla bych se do týhle války nechat zatáhnout... nezaplatit předplatný Chalupáře na další rok, neobjednat novou Danielle Steel a začít šířit nějaký hovadiny, ale já to vůbec nemam zapotřebí a nejsem a nikdy jsem nebyla schopná pochopit, že tohle někoho může bavit a považuju to za vůbec nejodpornější lidskou vlastnost. 

A mohla bych to taky ignorovat, ale co by z tý práce, která se nedá dělat pro peníze, pak zůstalo? Nic, protože všechno, co udělam, dělam chtě nechtě pro ty pajdavý šmejdy. A ne, v případě prdeláckých seniorů fakt nepěstuju úctu ke stáří. Jsou to totiž lidi, který kradou, lžou a pomlouvaji a dělá jim to radost. Jsou to lidi, který žijou v domnění, že se svět točí jen kolem nich a každej se posere, aby jim splnil všechno, co jim na očích vidí, jen z toho důvodu, že už tohle zkriplený chování praktikou o pár desítek let víc než ostatní. Realita je ale taková, že by jim většina puberťáků se žvejkačkou v hubě mohla dávat lekce slušnýho chování.

Myslela jsem si, že by se tu mohlo žít hezky. A ono by se tu opravdu dalo žít fajn! Po práci si jít zaběhat do lesa, kterej má člověk hned u baráku, nemuset kvůli všemu jezdit metrem, mít všechno u nosu, pole, louky, lesy, pobíhat v ranní rose v bílý košili a zpívat přitom trampský písničky, povídat si s ptáčkama... a další podobný debility, který jsem si vysnila. Místo toho mam ale chuť vzít brokovnici a sestřelovat důchodcům z hlav rádiovky.

A až mě zase někdy napadne takováhle pitomost jako stěhování z Prahy, radši mě snad zastřelte. 

Tou brokovnicí...


čtvrtek 22. října 2015

ŘidičKa(ča)

Vážení a milí,

dneska mam veskrze výjimečnej den. Poprvé v životě jsem totiž jela autem. Úplně sama. Sranda, co? Neseděl vedle mě vůbec nikdo, kdo by mi říkal, kdy mam jako dát přednost, kdy tam mam hodit blinkr nebo kdy jedu moc vpravo, případně moc vlevo (nutno podotknout, že fakt potřebuju, aby mi někdo tyhle věci říkal). Takže to sem prostě musim napsat, abych jako měla záznam tohohle památnýho dne.

Chápu, že to většině lidí přijde totálně směšný, ale řízení je něco, co chápu jako svojí velkou slabinu a každej člověk, kterej řídí, pro mě vlastně dosahuje určitý božský kvality. Je to něco jako když člověk, co neumí uvařit ani čaj, sleduje při práci šéfkuchaře. Necítí se dobře, chápete. Prostě neustálej blbej pocit, že jsou všichni "řidící" mnohem lepší. Lepší lidi. I když se třeba chovaji jako totální hovada, jsou to prostě bohové. Přece ŘÍDÍ!!!

Svoje mindráky si nechci až tak úplně hýčkat, svině jedny, a tak jsem si je velmi systematicky všechny sepsala na papír a rozhodla se s nima něco dělat. Aby taky byla nějaká zábava, žejo.

Ráno jsem sedla za volant a jela. Bylo to dost strašný, protože se mi hned zamlžilo přední sklo a já jsem vůbec netušila, co s tim mam jako dělat. V čirý hrůze jsem otočila nějakýma topícíma knoflíkama nebo co (nevim, co kterej knoflík dělá!) a docela to i zafungovalo. Jen mi pak bylo už vedro a za jízdy jsem to nedokázala vypnout. 

Ani jednou mi to nechcíplo!

O tom, že parkuju dost daleko od místa, kde pracuju, bych se radši ani zmiňovat neměla. Ale já se zmínim. K parkování totiž potřebuju minimálně 2 volný parkovací místa vedle sebe, takže jsem to nechala na prvnim místě, kde jsem ty dvě parkovací místa viděla, protože jsem měla strach, že bych v marnym hledání dvou parkovacích míst mohla potom zajet až do nějakých prdeláckých končin, odkud bych se už nedokázala dostat. O tom, že přímo před mojí prací pak byly dokonce 3 volný parkovací místa vedle sebe se teda taky zmínim... ale to se dalo čekat.

Zkrátka... malej krok pro lidstvo, velkej krok pro mě.  

A víte co? Ještě budu muset dojet nazpátek!


úterý 13. října 2015

Xena pije Mattoni

Milý deníčku,

mám se dobře. Zase jsem si vyholila hlavu. Táta mi řekl, že se mam ještě nechat potetovat. Když jsem mu odpověděla, že to je v plánu, řekl mi, že mu pak ale nemam lézt do domu. Že on to s tim tetovánim asi nemyslel vážně?!

V kontextu s tim, že možná brzy nebudu mít kde bydlet a s tim, že je ten podzim, jsem si řikala, že mam docela vtipný směřování. Před dvěma lety jsem totiž podzim trávila v Londýně. Před rokem to byla Praha. Letos ho trávim v Prdelákově, čili určitá sestupná tendence je zřejmá (minimálně co se týče sumy vydělaných prachů na obyvatele). 

Vyvstává teda logická otázka, kde budu podzim trávit příští rok. Osobně se domnívam, že to bude někde na samotě u lesa. V sudu. 

A za dva roky budu zřejmě stát uprostřed toho lesa. 

Nahatá. 

A budu řvát jako Xena.

...

Všechno tomu napovídá. Moje dobrovolná internace v Prdelákově a události posledních dní a měsíců mi totiž pomohly artikulovat životní cíl: NEPRACOVAT. 

Káčo, hlavně N-E-P-R-A-C-U-J, ty vole!

Takže si teď jakože budu plnit svoje životní sny, jasný? Začala jsem tim, že jsem si sehnala trávu. Dobrý travní semena, sourozenci Gondíkovi doporučujou. 

Vypěstuju si takovej pěknej trávníček. A až si pak na ten trávníček lehnu, vystřelí mě to na Mars. 

A třeba mě pak zase něco napadne... 

Tak zatim čau, deníčku...


PS: Zase mě nikdo nenominoval na Blogerku roku! Už na mě zcela nepochopitelně zapomněli s reklamou na Mattoni Schorle, takže nemůžu srát lidi, který si chtěji něco pustit na youtube a fakt mě to dost mrzí. A teď tohle. A to jsem měla v plánu vzít si na finálovej večer na hlavu takovej ten supr věnec z umělých kytek!


čtvrtek 8. října 2015

Růžovej poník

Ty vole! Ten růžovej poník právě přiletěl a dal mi pěstí do ksichtu!

Prdelákov je vážně svět, kde se může stát všechno. Aby bylo jasno, pracuju v knihovně, kde byl před mym příchodem zkrátka trochu bordel. Literatura pro děti stará tak 30 let, samý romány pro ženy, čtenáři převážně důchodci... a já (naiva) jsem s tim chtěla něco udělat, i když můj rozpočet tady je přinejmenšim směšnej. Začala jsem dětskym oddělenim a z různých zdrojů získala konečně něco, co by tady ty děti mohly číst. A vypadalo to, že to půjde - první vlaštovkou byla skupinka jedenáctiletých holek, který jsem trochu namotivovala a začaly chodit pravidelně. 
A teď k tomu poníkovi, co mi, šmejd jeden, právě rozbil hubu. Ona skupinka holek mi před chvílí smutně přišla oznámit, že jim jejich prdelákovský rodiče zakázali sem chodit, protože prý teď až moc čtou. 

Prásk...

Svůj pobyt tady beru spíš jako terénní výzkum a jen tak něco mě nevyvede z míry. Dneska ráno například přišel příslušník hare krišna hare hare, že mi do knihovny věnuje balík krišňáckejch knížek, když mu s nima zapózuju do objektivu. Jasný, dobrá sranda ne. Takže v brzký době někde na krišňáckejch stránkách přistane moje fotka, jak se zubim s knížkou "Krišna" v rukách. No problem... Káča, největší krišňačka, ever. Napíšu si to do životopisu. 

Nicméně, tahle událost se zákazem čtení mi brutálně vzala dech... růžovej poník, fakt. 



úterý 6. října 2015

Ženich

update z Prdelákova...

Prdelákov je totiž zázračnej svět, kde fungujou jiný a překvapivý pravidla. Bohužel jsem ještě nenarazila na růžovýho lítající poníka, ale očekávam to každym dnem.

Místo toho tu třeba funguje zvláštní pravidlo, že si v autobusech nikdo nesedá na místo k okýnku, ale obsazujou se pouze místa do uličky tak, aby místo u okýnka vždycky zůstalo volný a zablokovaný. Došla jsem k závěru, že místo u okýnka je určitě nějak kulturně zapovězený... že je asi pravděpodobně určený pro duchy prapředků Prdeláčanů nebo tak něco. A autobusů tu jezdí, zřejmě z důvodů šetření financí, ukrutně málo... mnohem míň než by bylo potřeba, takže jsou ty autobusy vždycky naplněný k prasknutí. Když se tudíž ráno jen tak tak vmáčknu do autobusu a skrz ruce a hlavy vidim v obou řadách ty prázdný sedačky, fakt mě to dost naplňuje blahem a pocitem sounáležistosti.

Každej už mě tu zná, i když já neznam nikoho. Asi nějaká magická prdelákovská síla nebo co... To, že mě každej zná, mě dost děsí, takže se snažim ty lidi co nejvíc odpudit. Ostříhala jsem si hlavu na kluka a místy si to vyholila, přestala jsem se malovat, nosim co nejvíc bezďácký oblečení, snažim se bejt neustále dostatečně zamračená a zásadně nikoho nezdravim. Zatim ještě nesmrdim, ale uvidíme (to by možná vyřešilo ten mačkací problém v autobuse). Čest mým prapředkům, dělam jim tu vyloženě dobrý jméno...

V Prdelákově rostou všude jírovce, ale na zemi tu nenajdete jedinej spadlej kaštan. Děti dokonce zběsile lezou po stromech, aby nějaký kaštany ulovily. Asi si, chudáci, nemaji s čim hrát, protože ještě nemaj chytrý mobily. 

Budova, ve který pracuju, je postavená z azbestu. Až začnu kašlat jak tuberák, podtrhne to mojí dokonalou image. Obzvlášť povznášející fakt...

Neprovdaná holka je v Prdelákově úkaz stavící se proti všem přírodním zákonům. Prdeláčani cítí morální povinnost s touhle disbalancí něco udělat. Aby byl vesmír v pořádku, chápete. A tak za mnou přišel Ženich. Potenciální. Jeho první balicí věta obsahovala informaci, že nikdy nepřečetl jedinou knížku. Druhá balicí věta byla otázkou... jestli mi prej neni zima. Neodpověděla jsem, protože jsem byla Ženichem úplně zděšená. Ženich si tudíž odpověděl sám... že jemu zima neni nikdy, protože ho hřeje sádlo. Zkrátka, byl to Ženich se dvěma Té - tupej a tlustej. Takže přesně můj typ. Škoda, že jsem byla ze Ženichova zájmu tak vyděšená a tudíž jsem nemohla dát najevo svůj zájem. Budu si to navždy vyčítat... 



A doufam, že si tohle nikdo nikdy v Prdelákově nepřečte. Mohli by mě pak třeba upálit. Nebo pomluvit, což by bylo ještě mnohem horší!

A jinak jako dobrý, no. Hodně teď kreslim a maluju a jako (lehce předčasnej) dárek k narozeninám jsem dostala grafickej tablet, kterej jsem už dlouho chtěla. Blbý na tom je, že ačkoliv mam na papíře (nebo na monitoru) ráda jemný linie, něžnost, čistotu a pastelový barvy a ráda bych se takovýma obrázkama obklopovala a produkovala je, tak mi to prostě nejde. Místo toho tupim tužky a jde ze mně jenom hnus a špína... čmáranice, sprosťárny, pokřivený existence a charaktery, temnota. A pak cejtim, že je to VONO. Ale v noci stejně blbě spim a ve dne občas zapomínam dejchat...

Prapředkové, proč nejsem sluníčková? 


Sorry, Ženichu.


Related Posts Plugin for WordPress, Blogger...