středa 12. července 2017

Kačaba byla, je a bude

Jak začít po tak dlouhý pauze?
 
Předně bych chtěla říct, že jsem totální debil (což už všichni dávno víme a vůbec nic se na tomhle faktu nezměnilo), protože jsem zapomněla přihlašovací údaje k tomuhle účtu a úplně všechny další všechny možný sekundární účty a další kokotiny, co Google chce, abych se sem mohla přihlásit. Takže jsem logicky nic napsat nemohla, žejo. A to je sakra dobrá výmluva! Já se ale vymlouvat vůbec nepotřebuju, protože jsem sice měla dost dobrej matroš na psaní, ale nebyla ta správná konstalace hvězd asi... nebo tak něco.
 
Přemýšlela jsem nad tím, že bych založila zase novej blog, ale do toho se mi fakt nechtělo, protože ze srdce nenávidim takovej ten voser s nastavováním vzhledu blogu atd. atd. A prostě jsem asi chtěla pokračovat tady, i když bych spoustu článků, co jsem napsala, už nikdy nenapsala. Ale čert to vem. Potřebovala jsem to pitomý heslo (a i ten pitomej přihlašovací mail)!
 
Každopádně mam momentálně asi mlíko na mozku (to jsou věci, co?) a se vzepjetím posledních sil jsem naflákala nějaký úplně random heslo do tý pekelný kolonky a ono to fakt klaplo. Vzhledem k tomu, že je to jasnej důkaz toho, že zřejmě ta správná konstalace hvězd pro další článek nastala, tak teda píšu, žejo.
 
No a co je teda novýho? Začnu asi spíš tim, co je starýho...
Jak už víme, vyzkoušela jsem si intelektuální práci knihovnice a byla jsem za velkýho hipstera... s minimální mzdou. Pak jsem byla nemakačenko a to bylo docela fajn. Aby taky ne, žejo. Zas tak dlouho mi to ale nevydrželo, protože takovej nemakačenko, jak je asi všem jasný, nedostává ani tu minimální mzdu. Pak jsem si vyzkoušela čistě manuální tvrďáckou práci, což taky nebylo úplně ono. Nakonec jsem zakotvila ve firmě, kde se nosily kostýmky a štekle pod vedenim tak trochu šílený ženský, která byla snad ještě horší než Meryl Streep v Ďábel nosí Pradu. Jako fakt. A je mi líto, že jsem v tomhle období nic nepsala, protože ty historky by byly naprosto šílený, vydaly by na minimálně dva filmy a teď už si je nepamatuju (protože teď si nepamatuju vůbec nic). 
 
Takže jsem vyzkoušela žít na různých místech, vyzkoušela jsem různý práce a měla jsem pocit, že už nemám moc co novýho zkoušet. Tak jsem se rozhodla, že se teda vdam, i když jsem tomu odolávala 3 roky od zasnoubení a už to se mnou všichni, včetně snoubence, vzdali. To, že se teda vdam, mě napadlo koncem srpna. Zároveň mě napadlo, že když už teda budeme oficiálně manželé, možná bychom mohli časem mít i to dítě. Plod naší nehynoucí lásky, žejo. Ještě jednou opakuju, že tohle bylo koncem loňskýho srpna, rozumíme si, jo?
 
 
Chvilka napětí...
 
 
28. září jsem zjistila, že jsem těhotná a 8. října byla svatba. Haha. Na závažný životní rozhodnutí očividně nepotřebuju moc času. Což ta svatba, to by ještě nebyla taková změna, ale jako dítě? To je teda silný kafe!
 
Takže MAM DÍTĚ! Úplně totálně živý lidský mimino, který jsem SAMA porodila. No, chápete to? Já pořád moc ne. Je mu pět týdnů, je to kluk a tim, jak je úžasnej a roztomilej si už vysloužil řadu přezdívek... neřeknu mu jinak než Satáně, Tlama, Nasránek, Řvoun nebo Prďoch. Zatím má jenom 3 mody - buď spí nebo se kojí nebo řve, protože chce bejt kojenej.
 
Takže je to všechno tak děsně sluníčkový a super, že se z toho asi budu muset vypsat, protože bych se jinak musela vodstřelit nebo aspoň skočit z okna.
 
Konec hlášení, jdu kojit.
 
 
 
 

čtvrtek 5. listopadu 2015

Nemakačenko aneb óda na nezaměstnanost

Od pondělí jsem nezaměstaná. A je to nádhera.

Né, že bych si nepřipadla jako idiot, když jsem tu práci v Prdelákově zabalila po třech měsících.

Né, že bych si nepřipadala jako úplnej idiot, když jsem si po třech měsících zase balila všechny svoje věci.

To teda připadala.

Ale já byla TAK šťastnej idiot!

Pamatujete si na Lotranda? 

Tohle teď budu pořád nosit na klopě.


I když mě vlastně baví pracovat. Nebaví mě bejt zaměstatná. Každej den muset bejt v určitou hodinu na určitym místě a dělat určitou a určenou práci. Nemoct vypadnout pryč, když se mi chce vypadnout. Trápit se s lidma, se kterýma to vůbec nemá smysl. Nemít čas dělat věci, co mě baví a mít za to směšně málo peněz. To už fakt ne.

Občas se nám každýmu v životě stane nějaká hnusná věc, kdy si uvědomíme, jak je čas drahej. Já vim, že je to vlastně hrozný klišé, ale čerstvej zážitek z neděle večer mi nedá to nezmínit. Stačilo by totiž vyjet o pár vteřin dřív a bůhví, co by teď se mnou bylo. Takže čas je drahej a mrhat s nim je blbost. A je děsná blbost mrhat s nim v práci, která za to nestojí. Musí to jít i jinak...

Minimálně do konce roku mam tudíž v plánu jenom číst, psát, spát, kreslit, vařit, jíst, koukat na filmy a bezcílně se poflakovat po Praze. A taky si ušiju nějaký hezký šaty! A upeču tunu vánočního cukroví, vypálim tunu svíček a udělam adventní věnec.

A všechno si to zatraceně užiju.



pondělí 26. října 2015

I.D.I.O.T.

to jsem přesně já.


"Nejdřív řežu a měřim pak..." 

To se mě podle všeho dost týká... já totiž taky nejdřív freneticky mácham motorovkou na všechny strany a když se z toho vzpamatuju, vidim, že jsem způsobila úplnou paseku.

To jsem nemohla trochu "měřit", než jsem se vydala z Prahy do Prdelákova? 

Prdelákov se totiž ukázal jako totální Mordor a chci odsud nejlíp úplně okamžitě vypadnout. To, že tady dospělí lidi zakazujou svým dětem číst, bych ještě dala. Těžko, ale jo. Ale ty důchodce, usměvavý babičky a dědečky s holema, který jsou ve skutečnosti totální lidský zrůdy, to už fakt nevydejcham. A musim se hodně snažit, abych na adresu těch "milých" babiček a dědečků nenapsala ještě mnohem horší věci. 

Vede se tady válka. Konkrétně válka Prdelákov x já... aniž bych o tom většinu času vůbec věděla. Bejvalá pani knihovnice, která je na mě na potkání sladká jak med, je vůbec největší zrůda a ještě k tomu úplnej blázen. Sama dobrovolně odešla do důchodu, ale má mylnej pocit, že byla vyhozena a nějak to nemůže přenést přes srdce. A tak mě po celym Prdelákově pomlouvá, přičemž je jejim cílem, aby do knihovny úplně přestali chodit lidi. Její šílenost nezná mezí a je schopná si vymyslet téměř cokoliv. Sama by přitom měla držet hubu, protože to, co tady po sobě zanechala, byla parodie na knihovnu. 

Nicméně důchodci chodí pořád, já jim tu jak debil pomáham s knížkama do tašky, odpouštim zpozdný, prodlužuju výpujční dobu až do Vánoc... a oni pak jdou a rozkradou mi tady hnusný hračky z mýho dětství, jejichž jediná hodnota je můj sentimentální vztah k nim. Maji totiž úchylnou představu, že se to bude jejich vnoučatům líbit, že to doma nemaji... nebo co. Takhle kradou například i listy omalovánek vytištěný z netu a pozor... kradou i ty listy, co už tu děti vymalovaly! A pak ještě jdou a pomlouvaji mě.

Mohla bych se do týhle války nechat zatáhnout... nezaplatit předplatný Chalupáře na další rok, neobjednat novou Danielle Steel a začít šířit nějaký hovadiny, ale já to vůbec nemam zapotřebí a nejsem a nikdy jsem nebyla schopná pochopit, že tohle někoho může bavit a považuju to za vůbec nejodpornější lidskou vlastnost. 

A mohla bych to taky ignorovat, ale co by z tý práce, která se nedá dělat pro peníze, pak zůstalo? Nic, protože všechno, co udělam, dělam chtě nechtě pro ty pajdavý šmejdy. A ne, v případě prdeláckých seniorů fakt nepěstuju úctu ke stáří. Jsou to totiž lidi, který kradou, lžou a pomlouvaji a dělá jim to radost. Jsou to lidi, který žijou v domnění, že se svět točí jen kolem nich a každej se posere, aby jim splnil všechno, co jim na očích vidí, jen z toho důvodu, že už tohle zkriplený chování praktikou o pár desítek let víc než ostatní. Realita je ale taková, že by jim většina puberťáků se žvejkačkou v hubě mohla dávat lekce slušnýho chování.

Myslela jsem si, že by se tu mohlo žít hezky. A ono by se tu opravdu dalo žít fajn! Po práci si jít zaběhat do lesa, kterej má člověk hned u baráku, nemuset kvůli všemu jezdit metrem, mít všechno u nosu, pole, louky, lesy, pobíhat v ranní rose v bílý košili a zpívat přitom trampský písničky, povídat si s ptáčkama... a další podobný debility, který jsem si vysnila. Místo toho mam ale chuť vzít brokovnici a sestřelovat důchodcům z hlav rádiovky.

A až mě zase někdy napadne takováhle pitomost jako stěhování z Prahy, radši mě snad zastřelte. 

Tou brokovnicí...


čtvrtek 22. října 2015

ŘidičKa(ča)

Vážení a milí,

dneska mam veskrze výjimečnej den. Poprvé v životě jsem totiž jela autem. Úplně sama. Sranda, co? Neseděl vedle mě vůbec nikdo, kdo by mi říkal, kdy mam jako dát přednost, kdy tam mam hodit blinkr nebo kdy jedu moc vpravo, případně moc vlevo (nutno podotknout, že fakt potřebuju, aby mi někdo tyhle věci říkal). Takže to sem prostě musim napsat, abych jako měla záznam tohohle památnýho dne.

Chápu, že to většině lidí přijde totálně směšný, ale řízení je něco, co chápu jako svojí velkou slabinu a každej člověk, kterej řídí, pro mě vlastně dosahuje určitý božský kvality. Je to něco jako když člověk, co neumí uvařit ani čaj, sleduje při práci šéfkuchaře. Necítí se dobře, chápete. Prostě neustálej blbej pocit, že jsou všichni "řidící" mnohem lepší. Lepší lidi. I když se třeba chovaji jako totální hovada, jsou to prostě bohové. Přece ŘÍDÍ!!!

Svoje mindráky si nechci až tak úplně hýčkat, svině jedny, a tak jsem si je velmi systematicky všechny sepsala na papír a rozhodla se s nima něco dělat. Aby taky byla nějaká zábava, žejo.

Ráno jsem sedla za volant a jela. Bylo to dost strašný, protože se mi hned zamlžilo přední sklo a já jsem vůbec netušila, co s tim mam jako dělat. V čirý hrůze jsem otočila nějakýma topícíma knoflíkama nebo co (nevim, co kterej knoflík dělá!) a docela to i zafungovalo. Jen mi pak bylo už vedro a za jízdy jsem to nedokázala vypnout. 

Ani jednou mi to nechcíplo!

O tom, že parkuju dost daleko od místa, kde pracuju, bych se radši ani zmiňovat neměla. Ale já se zmínim. K parkování totiž potřebuju minimálně 2 volný parkovací místa vedle sebe, takže jsem to nechala na prvnim místě, kde jsem ty dvě parkovací místa viděla, protože jsem měla strach, že bych v marnym hledání dvou parkovacích míst mohla potom zajet až do nějakých prdeláckých končin, odkud bych se už nedokázala dostat. O tom, že přímo před mojí prací pak byly dokonce 3 volný parkovací místa vedle sebe se teda taky zmínim... ale to se dalo čekat.

Zkrátka... malej krok pro lidstvo, velkej krok pro mě.  

A víte co? Ještě budu muset dojet nazpátek!


úterý 13. října 2015

Xena pije Mattoni

Milý deníčku,

mám se dobře. Zase jsem si vyholila hlavu. Táta mi řekl, že se mam ještě nechat potetovat. Když jsem mu odpověděla, že to je v plánu, řekl mi, že mu pak ale nemam lézt do domu. Že on to s tim tetovánim asi nemyslel vážně?!

V kontextu s tim, že možná brzy nebudu mít kde bydlet a s tim, že je ten podzim, jsem si řikala, že mam docela vtipný směřování. Před dvěma lety jsem totiž podzim trávila v Londýně. Před rokem to byla Praha. Letos ho trávim v Prdelákově, čili určitá sestupná tendence je zřejmá (minimálně co se týče sumy vydělaných prachů na obyvatele). 

Vyvstává teda logická otázka, kde budu podzim trávit příští rok. Osobně se domnívam, že to bude někde na samotě u lesa. V sudu. 

A za dva roky budu zřejmě stát uprostřed toho lesa. 

Nahatá. 

A budu řvát jako Xena.

...

Všechno tomu napovídá. Moje dobrovolná internace v Prdelákově a události posledních dní a měsíců mi totiž pomohly artikulovat životní cíl: NEPRACOVAT. 

Káčo, hlavně N-E-P-R-A-C-U-J, ty vole!

Takže si teď jakože budu plnit svoje životní sny, jasný? Začala jsem tim, že jsem si sehnala trávu. Dobrý travní semena, sourozenci Gondíkovi doporučujou. 

Vypěstuju si takovej pěknej trávníček. A až si pak na ten trávníček lehnu, vystřelí mě to na Mars. 

A třeba mě pak zase něco napadne... 

Tak zatim čau, deníčku...


PS: Zase mě nikdo nenominoval na Blogerku roku! Už na mě zcela nepochopitelně zapomněli s reklamou na Mattoni Schorle, takže nemůžu srát lidi, který si chtěji něco pustit na youtube a fakt mě to dost mrzí. A teď tohle. A to jsem měla v plánu vzít si na finálovej večer na hlavu takovej ten supr věnec z umělých kytek!


Related Posts Plugin for WordPress, Blogger...