ŘidičKa(ča)

Vážení a milí,

dneska mam veskrze výjimečnej den. Poprvé v životě jsem totiž jela autem. Úplně sama. Sranda, co? Neseděl vedle mě vůbec nikdo, kdo by mi říkal, kdy mam jako dát přednost, kdy tam mam hodit blinkr nebo kdy jedu moc vpravo, případně moc vlevo (nutno podotknout, že fakt potřebuju, aby mi někdo tyhle věci říkal). Takže to sem prostě musim napsat, abych jako měla záznam tohohle památnýho dne.

Chápu, že to většině lidí přijde totálně směšný, ale řízení je něco, co chápu jako svojí velkou slabinu a každej člověk, kterej řídí, pro mě vlastně dosahuje určitý božský kvality. Je to něco jako když člověk, co neumí uvařit ani čaj, sleduje při práci šéfkuchaře. Necítí se dobře, chápete. Prostě neustálej blbej pocit, že jsou všichni "řidící" mnohem lepší. Lepší lidi. I když se třeba chovaji jako totální hovada, jsou to prostě bohové. Přece ŘÍDÍ!!!

Svoje mindráky si nechci až tak úplně hýčkat, svině jedny, a tak jsem si je velmi systematicky všechny sepsala na papír a rozhodla se s nima něco dělat. Aby taky byla nějaká zábava, žejo.

Ráno jsem sedla za volant a jela. Bylo to dost strašný, protože se mi hned zamlžilo přední sklo a já jsem vůbec netušila, co s tim mam jako dělat. V čirý hrůze jsem otočila nějakýma topícíma knoflíkama nebo co (nevim, co kterej knoflík dělá!) a docela to i zafungovalo. Jen mi pak bylo už vedro a za jízdy jsem to nedokázala vypnout. 

Ani jednou mi to nechcíplo!

O tom, že parkuju dost daleko od místa, kde pracuju, bych se radši ani zmiňovat neměla. Ale já se zmínim. K parkování totiž potřebuju minimálně 2 volný parkovací místa vedle sebe, takže jsem to nechala na prvnim místě, kde jsem ty dvě parkovací místa viděla, protože jsem měla strach, že bych v marnym hledání dvou parkovacích míst mohla potom zajet až do nějakých prdeláckých končin, odkud bych se už nedokázala dostat. O tom, že přímo před mojí prací pak byly dokonce 3 volný parkovací místa vedle sebe se teda taky zmínim... ale to se dalo čekat.

Zkrátka... malej krok pro lidstvo, velkej krok pro mě.  

A víte co? Ještě budu muset dojet nazpátek!

Příběh z Kauflandu

 

Je blbý mít na každym druhym obrázku nákupní tašky?

Poslední dobou se koukam na svět tak nějak zvláštně. Jinak.

Malý dítě je všim totálně fascinovaný. A já jsem totálně zhnusená.

Ale to zhnusení je vlastně jen takovej malej, skoro nepostřehnutelnej, moment. Pak přichází ona fascinace. A pocit, že je to všechno vlastně totálně nádherný.

I v Kauflandu.

Střípky 3

Tenhle týden jsem se hodně učila, topila se v hektolitrech černýho čaje, poprvé viděla Mary Poppins, kterou už všichni ostatní viděli asi popadesátý, několikrát si udělala radost a celkově jsem se prostě měla fajn. A dozvěděla jsem se jedno důležitý moudro! Na Greenwich Marketu mi jedna stará pani a odbornice na klobouky řekla, že neexistuje nic horšího, než nosit kloubouk, kterej vám nesluší.

Pak jsem taky jako obvykle skypovala s mužem, kterej mi řekl, že až přijedu, už se fakt "zcela závazně" musíme rozhodnout, kde a kdy bude svatba. Ty brďo, zcela závazně, jo? Nechce se mi tomu věřit, ale ono to vypadá, že já se snad fakt vdam. Neskutečný! Bude ze mě manželka a přitom se cítim tak na patnáct...budu asi dost vtipná manželka...a celý to zní prostě dost vtipně.

Takže prohlížim svatební časopisy a jsem upřímně celkem bezradná ohledně...tak nějak všeho. Jak si má člověk vybrat jeden den, jedno místo a hlavně...jen jedny šaty?! Nevim!
 

A když už jsem u tý svatby, moc se mi líbí tohle:

 



Ve škole mě fakt dostala jedna Turkyně - Erasmačka. Máme spolu kurz a tenhle týden jsem jí viděla poprvé a to ještě přišla na posledních 5 minut. Ta si s tim teda hlavu neláme...asi bych se taky v hlavě měla přepnout na režim "Erasmus - nikdo od tebe vůbec nic nečeká, tak klid, prosimtě".

Taky jsem poznala Amandu - je to Londýňanka, studuje tady tvůrčí psaní a žije s přítelem, kterej je o dost starší, než ona a je to hudební skladatel. Řeknu vám, těžko si dokážu představit zajímavějšího člověka, než je ona.

A ve školním autobuse jsem došla k pár zajímavým zjistěním:

1) Usnula jsem a v tom polospánku jsem naprosto perfektně rozuměla i těm studentům, který totálně drmolí. Pak jsem se probudila a moje rozumění se snížilo o 50%. Z čehož logicky vyplývá, že bych se zřejmě měla pokusit navodit si nějakej stav konstantního spánku.

2) Musela jsem v autobuse zase stát a ještě k tomu fakt brzo ráno. Tentokrát jsem nebyla ani naštvaná...jen jsem se usilovně snažila držet balanc (protože jsem díky tomu, jak byl narvanej ani nemohla stát bokem ve směru jízdy) a  rezignovaně přemýšlela o tom, proč člověk nemá čtyři nohy. Nebo aspoň tři.

Chápu, že máme ruce...ale bylo by přece mnohem výhodnější mít k nim ještě dvě nohy navíc, ne? Byli bychom mnohem rychlejší, líp by se nám držela rovnováha, prostě něco jako kentauři. Jo a nepotřebovali bychom židle. Prostě samý výhody...

A tak fakt nechápu, že to evoluce už dávno nějak nezařídila.  

 

Moje příprava na witchcraft (kde ode mě ale stejně nikdo nic nečeká):

Aspoň, že se to dá dělat v posteli

 Mučení (který ode mě ale stejně nikdo nečeká):

Pořád tam jen volaji Satana a tak...

 

 

Strašně dlouho jsem se rozmýšlela, jestli Sleek paletku opravdu potřebuju. Pak jsem si teda řekla, že jí fakt nepotřebuju, načež jsem se sebrala a slavnostně si jí šla koupit. A když jsem zjistila, jak moc je úžasná, šla jsem si koupit ještě jednu...ach jo.



Jo, je to zapatlaný, ale jakmile na to jednou šáhnete, nespraví to už ani víla Amálka

 

 

Tenhle týden se pravidelná středeční holčičí večeře konala u Italky. Bylo to fajn, až na to, že jí už tak trochu sexuálně haraší a nám ostatním se celej večer nepodařilo změnit téma, i když jsme se o to už fakt zoufale snažily. A tak jsme při jídle musely poslouchat historku o vagině se zubama, která příležitostně ukusuje penisy (je to prý film) a podobně. Další historky byly ještě horší než ozubená vagina a tak myslim, že vás jima oblažovat snad ani nebudu. A jako dárek měla každá z nás u talíře kondom...prostě bizár večer, no :-D 

 

Večeře u Italky

 

 

V areálu školy se opět natáčí. Tentokrát je to fakt velký a prý by tam měl hrát Hugh Grant! Každopádně mě baví to sledovat a je super, že nám, studentům, ani nemůžou zakázat se tam motat. Když tak o tom přemýšlim, jsou tam zaparkovaný nějaký luxusní karavany...možná bych mohla zkusit Hugha navštívit. Byl by jistě nadšenej...

Všimněte si, jak filmaři dělají, aby to vypadalo, že za plotem rostou keře :-)

Veteráni

 

 A za chvíli přijede mamka se ségrou, tak já letim je vyzvednout. A za týden na pár dní domůůů!

 

Doufam, že se máte fajn!

 

 

 

Střípky 2

5 týdnů v Londýně je za mnou a já musim konstatovat, že se mi to tu snad líbí čím dál víc. Už jsem asi psala něco o tom, jak svobodně na mě tohle město působí...a to je právě to, ta všudypřítomná svoboda projevu. Oblast, kde mě to nejvíc bere je samozřejmě móda. Mohla bych například celej den stát v centru a pozorovat lidi, co okolo mě prochází. Ta atmoféra je fakt úžasná a nakažlivá. Vážně to na Londýně zbožňuju.

A tak si říkam, že bychom to my, Češi, taky měli trochu rozjet, nebát se a nebejt tak zaprděný. Móda je umění a hra, úžasnej způsob sebevyjádření! Takže si okolo krku klidně uvažte velikou mašli a nebo si na hlavu naražte klobouk po babičce. Možnosti jsou obrovský a omezení žádný! Třeba se pak na Módním pekle, v sekci inspirace, nebudeme muset koukat na tohle.

 

A abych se zase jednou neřídila vlastními slovy, pořídila jsem si v dnešní době téměř uniformní kabelku:

Co nadělam, mně se ty cvoky prostě líbí

Ve středu jsem připravovala už tradiční večeři pro holky. Tentokrát to bylo kari, na kterym jsme si fakt pochutnaly. Po večeři jsem se na chvíli vzdálila od stolu, abych odnesla špinavý talíře a když jsem se vrátila, uviděla jsem na stole koláč a nádherně zabalený dárečky k mým pondělním narozeninám. Vážně jsem vůbec nic nečekala, a tak mě to strašně dostalo. Skoro se mi až chtělo brečet :-)

Prý tohle pečou v Itálii, bylo to jako náš mřížkovej koláč...

A tady jsou dárečky (ještě chybí přívěšek na klíče)...je vidět, že mě holky za těch 5 týdnů stihly dostatečně poznat :-)

A teď něco, co mě tenhle týden pobavilo. Hlavní aktér: nečekaně Ital.

Přišel do kuchyně, kde jsme s Holanďankou večeřely. V kuchyni ale nic nepotřeboval, přišel si pro pochvalu. Byl totiž čerstvě u kadeřnice a vrátil se s takovym tim momentálně děsně modernim střihem - po stranách nic, nahoře dlouhý. Holanďanka si obecně servítky nebere a tak mu na to řekla, že se jí to víc líbilo předtím. Já mu řekla, že ok. Strašně ho to ranilo, že jako jenom ok! Koukal se, jako kdyby mu spadly hračky do kanálu a zkroušeně odešel. Když za ním zaklaply dveře, málem jsme se počůraly smíchy.

 

Další věc, který jsem si všimla je, že...žeru! Vážení, já tady tak strašně žeru! Když jsem včera večer přišla domů, byla jsem hladová jak vlk. Chtěla jsem si něco rychlýho uvařit, ale v kuchyni byla obří banda Španělů a já jsem se zrovna nepotřebovala příliš socializovat, tak jsem si řekla, že se radši spokojim s něčim "suchym". Nafutrovala jsem do sebe banán, balíček čipsů (prase, žejo) a jánevimcoještě a když Španělé odešli, šla jsem do kychyně s tim, že si udělam kuskus, trochu ho snim a zbytek dam do lednice. No, samozřejmě jsem ho sežrala všechen!

Na druhou stranu bych řekla, že za těch 5 týdnů mam nachozeno už tak 250 km (spočítáno zhruba dle informací kamarádky s krokoměrem), což je docela slušný.

Každopádně fakt netušim, jak na tom jsem...nemam váhu, ani zrcadlo a tak si budu asi vesele žrát dál.

 

A!!! Za týden mě přijede na několik dní navštívit mamka se ségrou a já s nima potom poletim na pár dní domu. Děsně se těšim!

Samozřejmě hlavně na muže a na tohohle zvířouna:

Výraz: "Paničko, vim, že jsem strkal hlavu, kam jsem neměl a teď jí mam plnou ježků, ale mě to moc lákalo, tak se na mě prosimtě nezlob."

Výraz: "Jo, nejspíš bych tady ležet neměl, ale jestli mě vyhodíš, budu dost naštvanej!"

 

Jo a taky se těšim na svoje takový-ty-drobnosti, kterých každá máme pytel, utrácíme za ně majlant a vlastně je ani nepotřebujeme, ale hrozně rádi se jima obklopujeme, prohlížíme si je, přeskládáváme je a máme z toho úžasnej pocit, kterej ten, kdo ho nemá, nikdy nepochopí. Dneska jsem seděla na posteli a zálibně si prohlížela moje místní takový-ty-drobnosti: 

 

 

Mam jich tady tak málo! A tak se těšim na svojí sbírku broží, na to, že si na ksicht namaluju obličej zase jednou něčim jinym a tak dále...

Mimochodem...napadlo mě, že jsem mnohokrát slyšela i četla (myslim, že u K. Čapka), že ženy nejsou dobrý sběratelky, protože nemají tu pravou sběratelskou vášeň. To říkají samozřejmě muži. A já řikam: "pánové, přijďte se někdy podívat ke mně domů a až to tam uvidíte, popovídáme si o tom, co je to pravá sběratelská vášeň..."

Notýskofilka

Každej, kdo mě zná, ví, že jsem notýskofilka (ze starořeckého filein = milovat). Už jako malá Káťa jsem nikdy nechtěla chodit do hračkářství. Mě totiž vždycky mnohem víc lákalo papírnictví...a ještě taky drogerka, kam jsem děsně ráda chodila vybírat mejdlíčka.

S potěšením můžu konstatovat, že záliba v papírnictvích a drogerkách mě drží stále a zřejmě mě bude držet i do budoucna, což znamená, že jsem se od svých 5 let vůbec nezměnila.

Dneska bych se chtěla pyšně pochlubit částí sbírky mých milovaných notýsků. Některý jsou ještě úplně prázdný, některý jsou popsaný úplně a některý jen zčásti, ale zbožňuju je všechny!

Moje nejoblíbenější motivy jsou zvířátka, barbíny a kostlivci

 

Speciální kategorií jsou samozřejmě diáře. Většinou nechávam jejich výběr na Ježíškovi a celej prosinec se těšim, jakýho společníka mi na následující rok vybere. Ježíšek má dobrej vkus a vždycky se trefí. Akorát letos jsem nevydržela a diář už mam, zlobim!

2007, 2011, 2012, 2013, 2014, zbytek je v mém dalším doma :-)

 

Tenhle z Cambridge je vůbec jeden z nejoblíbenějších...je to památka na skvělej čas ve skvělym městě! A taky památka na hrozný deprese, který jsem měla po návratu. V tu dobu jsem si ještě diáře kupovala sama...

 

 

A tohle je zase ten můj letošní hřích...prostě jsem nemohla odolat. Albi má na příští rok fakt hodně povedený diáře, že jsem nakonec vybrala tři (dva jako dárky). Možná je trochu dětinskej, ale mně se prostě líbí a to je hlavní.

Ježíšku, tak snad zase příští rok...

 

 

A tenhle sešit byl po celej gympl taková moje Bible. Tahala jsem ho všude s sebou a obsahuje hodně zápisků, kreseb, básniček, schovaných vzkazů...no znáte to. Nostalgie a krásná památka.

Jack Skellington se zkrácenýma nohama a schovanej vzkaz od maminky :-)

 

A moje výtvory, co většinou vznikaly při nudných hodinách matematiky, chemie, fyziky a zeměpisu (jsem holt ten proklínanej humanitní typ). Přesně si pamatuju svoje duševní rozpoložení u každýho z nich.







Dvě babky - skica, nakonec vzniknul obrázek, kterej jsem darovala s těžkym srdcem, protože se mi fakt líbil

 

Tahle stará obří kniha je pro mě momentální výzvou do budoucna. Má 200 listů a plánuju jí nějak krásně vyzdobit a pak do ní zapisovat zážitky z našich cest. 

 

 A perlička na závěr:

Je to fakt dost divní, že to je divní

 Všimněte si, že ostatní většinou disponujou památkama s trapáckýma řečičkama (plnýma gramatických chyb) z období prvního stupně základní školy. To já se můžu pochlubit trapárnama dokonce ještě z prváku na střední...a že tam toho bylo! Stydim se ještě teď...