středa 3. června 2015

Káča makačenko

Zdá se, že píšu na blog jen, když mam pocit, že hrozně trpim. A to právě teď přesně mam.

Tak za prvé - je vedro k padnutí.

Za druhý - je vedro k padnutí a já sedim v práci (jo, ještě teď!), což celou tu záležitost s vedrem činí ještě o poznání horší. Vzduch tu stojí, nedá se ani pořádně nadechnout, bolí mě hlava a myslim, že určitě omdlim... každou chvíli!

Za třetí - je vedro k padnutí a já sedim v práci a až z tý práce vylezu, budu se prodírat tisícem zpocených lidí v podělaný rozpálený Praze mezi betonem, asfaltem a autama. Začínam Prahu silně nenávidět a nejradši bych to tady zabalila a odstěhovala se do nějakých řádně zapadlých končin. Můj kolega jednou prohlásil, že pokud by musel žít na vesnici, oběsil by se ve stodole. Já to zase vidim tak, že pokud budu muset dál žít v Praze, hodim si nejspíš mašli na sloupu pouličního osvětlení. 

A tohle pořád a všem vykládam. Moje činy s tim ovšem jaksi nekorespondujou. Začala jsem totiž pracovat ještě jinde než v knihovně, takže teď už opravdu jen pořád pracuju a pracuju. Jsem prostě pitomá! Jak jinak si to vysvětlit?

A ještě k tomu v tý druhý práci furt jen čumim do počítače a pracuju s nějakýma programama, kterým nerozumim. Oni ty programy teda vůbec nejsou složitý, ale abyste věděli, já jsem úplně blbá na všechno, co zavání technikou. Neumim si skoro ani na mobilu přepnout foťák na kameru a když se mi to náhodou povede, tak nevim, jak jsem to udělala. Snažila jsem se tudíž nějak geneticky napojit na svýho tátu - technickýho boha, ale přes veškerou snahu zůstává jen napojení na mojí mámu, která je ráda, že zvládne zapnout pračku.

A teď si to představte - blbá blondýna s kočičíma očníma linkama ve žlutym svetříku nakráčela poprvé do práce a když mi šéfová vysvětlovala, jak to tam všechno chodí, zasekla jsem se na bodu *kterej klíč patří do jakých dveří*. Nutno podotknout, že z tohoto bodu jsem se zatím moc neposunula.
V tomhle kontextu jsem si vzpomněla na jeden díl seriálu Black Books, kdy jde kamarádka hlavního hrdiny poprvé do nový práce a vůbec neví, co má dělat, tak jen zoufale buší celou pracovní dobu do klávesnice. Kdo to má ale těch 10 hodin vydržet?!

No nic.

Deal with it, vole. 

Ale přísaham, že se na tu vesnici odstěhuju a budu pak jen děsně pozitivní a všechno bude úplně nádherný! Fakt!
Related Posts Plugin for WordPress, Blogger...