úterý 7. dubna 2015

Kráva a květák

Každej máme občas depku jak kráva.

A pak se taky občas chováme jak kráva.

Dobrý ještě je, když se chováme jak kráva a nevíme o tom. Podstatně horší varitantou je, když moc dobře reflektujeme, že se chováme jak kráva, ale nedokážeme s tim vůbec nic dělat. To pak máme blbou náladu my, blbou náladu z toho, že jsme tak trochu kráva, má i okolí a v neposlední řadě máme výčitky svědomí za to, že jsme taková kráva.

Celá situace může bejt ale ještě horší! To když se ten fakt, že jsme kráva a vlastně taky dost k ničemu kráva, dozví naši rodiče. Ti by se tuhle krutou pravdu nikdy dozvědět neměli, protože existuje akutní nebezpečí, že v tu chvíli, kdy zjistí, že zplodili takovou pofidérní existenci, ztratí smysl života! Což se jim teda ani moc nedivim.  A taky je nemalá pravděpodobnost, že když to o nás budou vědět, nepůjčí nám peníze na rohlíky, až nás vyhodí z práce... protože jsme kráva. (Ale bez obav, z práce mě zatím nevyhodili a tak můžu dál intenzivně prožívat radosti, které přináší knihovnická profese... jako třeba když nám minulej týden udělal jeden milej a voňavej bezdomovec louži přes celou knihovnu, čímž jsem si vlastně rozšířila vědomosti, protože jsem vůbec netušila, že lidskej močák má tak závratnou kapacitu!)

Všechny zásady týkající se informovanosti rodičů o mém duševním stavu jsem dnes porušila a ve stavu depky a značně kravskýho rozpoložení vzala zvonící telefon svojí mámě, načež jsem jí na obligátní rodičovskou otázku "Jak se máš?" vyblila informace o tom, že život stojí za hovno, že mě nic nebaví, že nemam vůbec žádnej životní cíl a že příštím podstatnym mezníkem mýho života bude odchod do důchodu.
Mamka byla samozřejmě trochu v šoku, co to zplodila za pekelnýho psychouše, takže mi zvýšenym tónem hlasu řekla, že jsem fakt k ničemu a vůbec se nesnažim, což jsem jí už předtím vlastně sama sdělila, takže jsem nemohla nic než souhlasit. Můj megageniální nápad, že bych třeba mohla dát výpověď v práci, podat o svojí nově nastalý situaci hlášení na pracáku a pak vesele pobírat podporu, se bohužel taky nesetkal s rodičovskym nadšenim.
Chudák mamka, když jsem položila sluchátko, bylo mi jí fakt líto.

Pod návalem provinilostních emocí jsem se ihned pokusila svoje hříchy nějak napravit. I řekla jsem si, že vyhovim mamčiným přáním ohledně mého stravování, který se týkají převážně toho, abych občas žrala taky něco jinýho než chleba (všichni fitness freakové čtou místo slova "chleba" slova "ovesnou kaši s extra porcí rýžovýho proteinu s mandlovým mlékem a lžící burákového másla navrch").
Zkrátka, ve snaze stát se na chvíli dobrou hospodyňkou a uvařit si na zítra do práce oběd, jsem vytáhla z lednice květák, co tam ležel už dva týdny (protože jsem byla moc líná s nim cokoliv udělat), okrájela jsem z něj všechnu plíseň a láskyplně ho vložila do vroucí vody. Zkrátka výjev, kterej byste si na instáč určitě nedali.

A teď nějak nevim, jestli mi to jako má zvednout náladu a jsem z toho fakt nějaká bezradná...

PS: Až se zítra probudim, budu zřejmě doufat, že jsem tenhle článek nikdy nenapsala... a zejména to o plesnivym květáku.

Related Posts Plugin for WordPress, Blogger...