Bacha na spoďáry

Vzhledem k tomu, že se blíží Vánoce, chtěla bych napsat jeden ryze vánoční článek na zcela vánoční téma...a sice...článek o spoďárech. Pro mě totiž spoďáry symbolizujou Vánoce. A vždycky, když si je oblíkam, začnu zpívat koledy. Ne, to už fakt kecam :-D

 

Ale vážně. Myslim si, že nejsem sama, kdo pod stromečkem vždycky našel zásobu spoďárů na další rok. Moje spoďáry vždycky měly jedno specifikum - byly bílý a naprosto obrovský. A taky si vzpomínam, že si to Ježíšek jednou nějak spletl a přinesl mi klučičí slipy. Obří, samozřejmě.

 

Řeknu vám, že ještě dneska přemýšlim, co mi tim chtěl Ježíšek říct. A ač je mi to poměrně trapný přiznat, tenkrát jsem to vážně nosila. Prostě jsem chodila v obřích spoďárech a přišlo mi to úplně normální. A pak už mi to tak úplně normální nepřišlo, ale stejně jsem je nosila dál. Když už mi je ten Ježíšek přines...

 

Moje spoďárový tajemství ovšem nezůstalo skryto. To když jsem se takhle jednou ve škole posadila a měla příliš krátkej svetr. Moje spolusedící mě taktně upozornila: "Káťo, kouká ti košilka". A já jsem s kamennou tváří odvětila: "To nejni košilka, to jsou spoďáry", načež na mě spolusedící vrhla nevěřící pohled a pak se začala smát. O přestávce jsem pak svojí spodní výbavu musela ukázat několika spolužačkám, kterým spolusedící navykládala, že to prostě musí vidět. Všechny jsme se smály jak šílený...

 

Všechno tohle se mi vrátilo, když jsem se minulej týden vypravila do Primarku, abych nakoupila poslední zásoby levných šuntů. Když jsem zamířila do oddělení kalhotek, měli je tam po kusech - jedny za jednu libru. Pak tam ale ještě měli balení po čtyřech za 3 libry! Co myslíte, že jsem koupila...samo, že ty balený, u kterých jsem sice neviděla reálnou velikost a tvar, ale byly levnější. Říkala jsem si, že ta velikost přeci musí odpovídat těm kusovým. Jedno balení jsem teda vzala pro sebe, jedno taky pro ségru, aby měla šťastný a veselý. A ještě jsem pro sebe přihodila pár těch kusových.

 

Doma jsem potom to balení rozbalila a vybaflo na mě tohle (ty leopardí):



Pokud by se někomu zdálo, že jsem lehce posedlá leopardim vzorem, tak nejsem! To vůůůbec!



Prostě totálně obří spoďáry, kde slovo "obří" získává ve spoďárový oblasti úplně novej rozměr. Ty růžový jsou ty, co prodávali po kusech. Podotýkam, že oboje jsou údajně stejný velikosti! Záludnost asi bude ve slovíčku "full", který bylo uvedený na obalu. Koho by ale proboha napadlo, že "full" znamená, že je můžete v případě potřeby nosit jako kalhotky a triko v jednom!

 

A tak si letos udělam krásný Vánoce se všim všudy...včetně obřích spoďárů. Muž bude jistě nadšenej...

 

 

PS: Ségra, těšíš se? :-D

Last 2

Zbejvaji mi poslední 2 týdny v Anglii a už mě to tu vážně nebaví. Stýská se mi už i po mojí pračce...

 

"You´re leaving, that´s soooo sad!"...to je to, co teď ve škole slýcham nejčastějc. Takže jsem začala obstojně ovládat umění udělat smutnej obličej ve chvíli, kdy se to ode mě očekává. Nejsem ale ani trochu sad. Jsem už spíš tak trochu mad z toho flákání tady.

 

A není to vůbec sranda! Jsem zcela vážně tak trochu v depresi...a to je vážný. Dost vážný! Všechno mi přijde tak nějak blbý a malicherný, což je u mě nejtypičtější příznak všeobecný nespokojenosti. Navíc nedokážu ani sdílet tu všudypřítomnou vánoční atmosféru s těma naprosto šílenýma Britama, který slaví Vánoce už od Haloweenu.

A ještě ke všemu jsem začala číst Levharta od mýho milovanýho Nesboa, což mi k dobrý náladě taky moc nepřidává. Je to čim dál tim temnější a zamotanější a když to čtu večer před spaním, tak se fakt bojim a jsem tady na ten svůj strach úplně sama.

 

Zkrátka...člověk (já) nemůže bejt šťastnej, když málo maká a moc přemejšlí. A to já teď přesně dělam.

 

A pár fotek (dokumentujících, jak strašně špatně se mam):

Možná to svoje ořechožroutství už trochu přehánim

V sobotu jsem byla v kině na The Butler a pak jsem se totálně přežrala (a to jsem snědla jen půlku)

Univerzita v noci

Bohoslužba v univerzitní kapli...proč ne? Z toho by si Karlovka měla vzít příklad, je přece třeba, aby se studenti pomodlili za blaho univerzity.



Včerejší výlet do Ham House, kam jsme dorazili ve 2:45...dům zavíral ve 3. Přesto jsme vevnitř stihli ochutnávku piva ze 17. století. Tomu řikam (ne)načasování.

Takže si nemam v podstatě na co stěžovat žejo. Ale já už se prostě těšim domu...na všechny a na všechno, co mi tady tak chybí. Zjistila jsem, že už jsem asi zapustila kořeny moc hluboko na to, abych se dala jen tak bezproblémově přesadit.

Jsem netvor a koukam koním na zuby

Už jakou malou holčičku mě rodiče učili, že koukat DAROVANÝMU koni na zuby, je vrchol neslušnýho chování. A já se celej život snažim tohle pravidlo dodržovat. Ale někdy to, i přes veškerou vynaloženou snahu, prostě nejde...

 

A tak mi jednoho krásnýho dne strčila Italka před obličej pytlík s prapodivnym obsahem, že prej mi přinesla dárek, co sama pekla. Byly to muffiny.

Tak jsem slušně poděkovala. Italka na ně byla zřejmě velmi pyšná, protože mi ještě řekla, ať jí pak hned napíšu, jak mi chutnaly...

 

Nenapsala jsem jí nic, protože není v mých silách tak moc lhát.

 

Doma jsem totiž s pytlíku vyndala tohle:

Výška - zhruba centimentr a půl (balzám na rty pro ilustraci)

Tvrdost - šutr (typuju to tak aspoň na žulu)

Ale pozor, já nejsem žádná fajnovka! Řekla jsem si, že vzhled přece není důležitej. Tak jsem do toho odvážně kousla. A zase to vyplivla. Po chvíli přemýšlení jsem přišla na to, co mi ta (ne)chuť připomíná... Italce se normálně podařilo nechtěně stvořit vizovický pečivo! A jestli si říkáte, že to nemůžu vědět, protože vizovický pečivo se přece nejí, tak mi věřte, že jsem v tomhle směru zcela kompetentní, protože jsem ho kdysi dávno nerozvážně ochutnala.

Dílo zkázy extra zblízka

Nejlepší na tom je, že Italka pořád povídá, že by se pečenim chtěla živit a je do toho hrozně nadšená. Zatím nám ale vytvořila jen samý blafy a tyhle muffiny byly totální korunou.

Já je v tomhle článku v podstatě ani nechci pomluvit. Spíš bych je ráda postavila na piedestal a po zbytek života je obdivovala, protože to prostě nedokážu pochopit. Nedokážu pochopit, jakej druh dosud neobjevenýho umění mohl vést k jejich vzniku. Ty muffiny jsou prostě totální nadpozemskej zázrak.

 

Takže jsem je tady měla několik dní vystavený na stole a tiše je obdivovala...a pak jsem je vyhodila do koše. Ale přísaham, že po zbytek svých dní na tomhle světě je budu obdivovat, protože vážně nedokážu pochopit, jak někdo může použít suroviny na muffiny a upéct vizovický pečivo. To musí bejt přece totální umělec!

 

Vyhozenim muffinů do koše to ale neskončilo. V hlavě se mi totiž zrodil ďábelskej plán.

Když jsem ho po skypu oznámila mamce, zděsila se, jakou to porodila stvůru a zapřísahala mě, ať to nedělam.

Já jsem to ale stejně udělala...

Když jsem to pak na skypu řekla muži, jen strnul a řekl: "No to jsi neudělala!"

 

POZVALA JSEM ITALKU NA VEČEŘI A UPEKLA JSEM MUFFINY! (samozřejmě jen jako dezert, jako hlavní jídlo muffiny většinou neservíruju)

 

A povedly se (protože na muffinech VĚTŠINOU nic zkazit nejde):

A pointa?
Italce se udělalo blbě a nepřišla.

Patří mi to...za to, že jsem netvor a koukam koním na zuby.

Hampton Court Palace a tip, jak v Londýně ušetřit

Ceny za návštěvy kulturních krás Londýna jsou občas poněkud astronomický a tak jsem si říkala, že bych mohla popsat jednu z cest, jak to jde levnějc.

 

Nejdřív bude třeba malá lekce z dopravy v Londýně...kdyby náhodou byl někdo ztracenej (a ani bych se mu nedivila). Já osobně bych před odjezdem do Londýna byla šťastná jak blecha, kdybych takový informace našla pohromadě.

 

Takže v Londýně nám jezdí hlavně tyhle dopravní prostředky:

1) Autobusy - rozhodně nedoporučuju, pokud máte jinou možnost, autobusem nejezděte, protože to bude trvat dlouho a bude to dost nepříjemný. Na druhou stranu jsou nejlevnější, což se asi vyplatí uvážit, pokud máte v plánu podniknout jen jednu cestu, kterou autobusem můžete uskutečnit (proč se to nevyplatí, pokud máte v plánu jet vícekrát za den, si řekneme za chvíli). Platí se stejně, ať už jedete jednu zastávku nebo třeba hodinu a pozor, pokud chcete vystoupit, je většinou třeba zmáčknout tlačítko stop.

 

2) Metro - taky ho zrovna nemiluju, většinou je narvaný a je v něm vedro. Ideální pro cestování na krátký vzdálenosti v rámci centra.

 

3) DLR - něco mezi metrem a vlakem. V pohodě.

 

4) Vlaky - jsou asi nejpohodlnější dopravní prostředek v Londýně. Pokud se vám to v rámci vaší cesty hodí, rozhodně jeďte vlakem.

 

Samozřejmě se dají využít i další dopravní prostředky jako třeba jet lodí, ale to už je trochu dražší sranda a je to spíš zážitek, než jen způsob, jak se někam dostat.

Co se týče plánování trasy, můžete to udělat tady ale třeba Google Maps taky nejsou úplně k zahození.

 

A teď k tomu, jak za to cestování zaplatit.

Pokud jedete do Londýna na více než jeden den, určitě si pořiďte Oyster Card, mají ji úplně všude na nádražích, v trafikách...no určitě to nebude problém. A nejspíš se vás rovnou zeptají, jestli ji chcete nabít (top up), takže klidně řekněte, že jo. Za Oyster Card zaplatíte vratnou zálohu 5 liber a nabít si jí sami pak můžete téměř kdekoli, kde vidíte oyster symbol. Doporučuju nabíjet na pay-as-you-go.

 

A proč je to nejlepší způsob?

S Oysterem jezdíte levnějc, než kdybyste si koupili obyč jízdenku. Další výhodou je, že Oyster vždycky jenom přiložíte ke čtečce a všechno se udělá za vás. Nemusíte kontrolovat zóny, peak a off-peak a nic. A navíc, peníze na pay-as-you-go se z karty odečítají jen do tý doby, než dosáhnete částky, kterou byste zaplatili, kdybyste si koupili na Oyster denní jízdenku. A týhle částky dosáhnete v Londýně skoro vždycky, když někam jedete a je to něco pod 8 liber. Když víte, že tenhle limit nepřesáhnete, je výhodnější jet autobusem, protože je nejlevnější.

 

Tak a teď už můžu konečně přejít k tomu, jak ušetřit za ty kulturní památky :-)

 

Na vlakových nádražích najdete tuhle knížečku (domnívam se, že něco takovýho tu budou mít tak nějak pořád, akorát vydávaji pořád nový):

 

 

Podstatou je, že navštívíte vybranou "atrakci" dva za cenu jednoho. Což je většinou pořádnej rozdíl. 

 

Tady vidíte, co všechno můžete navštívit...například právě i Hampton Court Palace

Je tam dokonce i London Eye, Madame Tussauds a St Paul´s...



Jediný, co potřebujete, je mít jízdenku na vlak.

Takže si představme modelovou situaci. Jsme dva londýnský cestovatelé a chceme jet na výlet do Hampton Court Palace. Všechno, co potřebujeme, je jízdenka na vlak - Travelcard. Tahle jízdenka ale bude platit i na metro a autobusy, takže dneska výjimečně necháme Oyster Card doma a koupíme si denní Travelcard (která by se dala zakoupit i na Oyster, pokud nezvolíte možnost pay-as-you-go, ale to už nevim, jestli bych vám tu hlavu nemotala moc a navíc - my ten lístek na vlak potřebujeme fyzicky, ne na Oysteru). Takže cíl je jasnej - denní Travelcard.

Na mapě si najdeme, že Hampton Court Palace leží až kdesi v zóně 6, takže potřebujeme Travelcard na zóny 1-6 (což bude trochu dražší, jedeme holt už kamsi do pr...). Pak se nás automat zeptá, jestli chceme jízdenku peak nebo off-peak. Tady by bylo lepší jet o víkendu, protože celej víkend je off-peak (peak jízdenka je podstatně dražší). Pokud byste chtěli jet ve všední den s off-peak jízdenkou musíte se trefit do určitých časů, který si ale přesně nepamatuju. Peak čas je prostě ten čas, když všichni jednou do práce a pak z práce, takže myslim, že je to kolem 9 a pak kolem 5.

Samozřejmě by taky šlo koupit si pouze jízdenku na vlak a nekupovat denní jízdenku...člověk prostě vždycky musí zvážit vlastní polohu, cílovou polohu a všechny ostatní faktory místní dopravy a uvážit, co bude nejlepší a nejlevnější.

 

Každopádně...výsledkem musí bejt nějaká Travelcard:

Vidíte, že off-peak mě stála skoro 9 liber, takže jsem utratila cca jen o libru víc než bych utratila na Oyster (pay-as-you-go), ale v Hampton Court jsem potom ušetřila na vstupu 9 liber. Takže se to vyplatilo...

 

Takže máme jízdenku, dojedeme na stanici Waterloo, odkud nám jede vlak k Hampton Court Palace. Když tam dojedeme, u pokladny jim předáme lístek, kterej jsme vytrhli ze zadní strany knížečky a vyplnili ho a k tomu jim ukážeme svoje Travelcards. I když jsme dva, tak zaplatíme cenu jenom za jednoho. Sláva! Pak si dojdeme vyzvednout headphony a můžeme se kochat a procházet.

 

 

Prostory Hampton Court Palace jsou převážně zaměřený na Jindřicha VIII., kterej z něj udělal svůj královskej palác.

 

Mně osobně se nejvíc líbila kuchyně Jindřicha VIII. :

 



Sporák

Tady něco přesně pro mě - pec na chleba. Člověk se diví, že uměli takový chleby péct před 400 lety a teď už umí jen tousťák. Jak je to možný?

Tady se porcovalo maso

Z headphonů se dozvíte, že se v kuchyni za doby Jindřicha VIII. vařilo pro 600 lidí, maso se peklo na 6 obřích roštech (z nichž jeden byl pro dokreslení atmosféry opravdu rozdělanej), kolik toho takovej královskej dvůr sežral za rok (hodně) a spoustu dalších informací.
Blízko kuchyně byl nádhernej obchůdek, kde hráli vánoční koledy, což spolu s vůni ohně vytvářelo fakt krásnou atmosféru.
Po prohlídce kuchyně míříme dál:

"Nádvoří" - nevim, jak jinak to nazvat

Potom si můžeme prohlídnout ještě "Henry VIII´s Apartements", "William III´s Apartements", "Mary II´s Apartements" (který byly zrovna zavřený) a pak ještě nějaký místnosti, kde vám převypráví životní příběh Jindřicha atd...

Mam pocit, že v komnatách se fotit nesmělo, protože odsud fotky tak nějak nemam (a jestli se smělo, tak jsem debil). Takže jen něco:

Vstup do komnat Williama III.

Krásná zahrada

A nezapomeňte na nádherný zahrady:

Do bludiště určitě taky zajděte, je to snad jediný bludiště, kde jsem se fakt ztratila a měla strach, že se nenajdu

 

Uf, tohle je ten nejdelší prokrastinační článek, co jsem kdy napsala. Doufam, že třeba někomu pomůže a že je můj popis londýnský dopravy alespoň trochu srozumitelnej...

 

 

Jak jsem referovala a odreferovala

Tak jsem odreferovala a vážně bych strašně ráda napsala, že jsem se bála zbytečně a že to nic nebylo. Ale pravdou je, že to pro mě byl horor a můžu to směle zařadit na seznam hned ke zkouškám v autoškole, státnicím a prostě všem odporným událostem.

 

Ráno a celý dopoledne jsem byla tak strašně vynervená, že jsem se zapomněla najíst i napít (a prezentace byla až v 1 odpoledne). Takže považuju za velkej úspěch, že jsem se zvládla oblíct a vůbec se do tý školy dostat...protože si to upřímně ani nepamatuju.

 

S celý prezentace si už vůbec nic nepamatuju, mam totální mlhu, takže ani nemůžu posoudit, jak moc jsem to podělala. Ale nedělam si iluze, určitě jsem mlela strašný krávoviny. A tak se preventivně stydim. Já se totiž vždycky za svoje "veřejný" vystoupení stydim. A ten pocit nesnesitelnýho studu se mě vždycky drží tak tejden, takže si to ještě následující dny dosyta užiju. A i když vim, že je to všechno vlastně úplně zbytečný, tak si stejně nemůžu pomoct.

 

Já nadělam, co? Ale já už to vážně nikdy nechci zažít! Nesnášim, vážně NESNÁŠIM, mluvení před většim počtem lidí, ještě k tomu vestoje, v angličtině a na odborný téma. Jak řikam, horor!

 

Ale svůj "veleúspěch" jsem hned oslavila velehříchem v Mekáči:

A mam dneska svátek! To si vážně budu muset koupit něco moc hezkýho a drahýho, když jsem přežila tak strašný utrpení :-D

 

A taky se začínam oficiálně těšit na Vánoce, protože všechny moje erasmácký úkoly, který mi ještě zbývaji, budou už "jen" písemně (kromě ústní zkoušky z italštiny, tý se ale nebojim), takže už mě nečeká nic nepříjemnýho. Zaplaťpánbůh...

Univerzitní (ú)spěchy

Tak jen pro začátek...jsem děsně unavená! Ale fakt úplně příšerně moc! Dneska jsem celej den strávila v Hampton Court Palace, což je rozhodně jedno z nejkrásnějších míst v Londýně. Doporučuju!



Hampton Court Palace...a co teprve vevnitř!

A vůbec, celej tenhle týden byl pro mě fakt náročnej, jelikož jsem týden předtím vesele prokrastinovala nad Infernem (od D. Browna, mimochodem fakt shit, ale na prokrastinaci ideál), takže se to na mě teď navalilo. V pondělí mam tu svojí slavnou prezentaci, hned potom několik deadlinů. Zabila bych se, fakt.

 

Na prezentaci a ostatních restech jsem od úterý do pátku pracovala tak usilovně, že mam místo očního bělma oční rudmo a mozek mě vyloženě fyzicky bolí. Ale prezentaci mam hotovou! Teď to tam ještě před tou bandou Angličanů, který mě mají za exotickou vopici, přednést. Fakt se těšim. A zcela reálně uvažuju nad tim, že si dam předtím panáka na kuráž, což by u mě znamenalo, že budu zlitá jak hovado, což by mi ale na druhou stranu zas tak nevadilo. Ještě to budu muset promyslet...

 

A teď teda k tomu Italovi...aby bylo jasno, Ital se mi nelíbí, mam svýho muže a tak to je a bude...

 

Ale!

 

Možná už jsem se tady zmiňovala, že jednim z mých předmětů je italština. Takže mě napadá jedno pravidlo pro studium jazyků a to: nabrkněte si rodilýho mluvčího, pro studium je to nebývalá výhoda. Mně se to teda povedlo bezděčně a vlastně ani nevim jak. Svojí fyzickou krásou si nejsem zcela jistá a co se týče krásy vnitřní, všichni víme, že tou teda rozhodně neoplývam. Domnívam se, že jsem ho natolik zaujala tim, že jsem poměrně neklidná a vzteklá, což on velmi oceňuje.

Takže se na mě furt usmívá jako měsíček na hnoji, říká mi, jak jsem cute a podobný ptákoviny a hlavně...furt se mě ptá, jestli nechci v italštině s něčim pomoct nebo něco opravit, což já samozřejmě chci, žejo. Aneb, jak by řekla moje maminka: "To bys byla blbá, kdybys toho nevyužila!"

No a co dodat...snad jen to, že mi italština fakt jde :-D

 

Takže vytuněný pravidlo pro studium italštiny: nabrkněte si Itala, což provedete tak, že se budete chovat jako vzteklá kráva.

Funguje to!

A když už jsem u těch mých (pravda, téměř neexistujících) univerzitních úspěchů, musim se zmínit o tom, že "moje" univerzita hraje v Thorovi 2! Což už určitě každej viděl...kromě mě, samozřejmě.

Takže nemůžu říct, jak velkou roli tam univerzita má, ale podle traileru to vypadá, že docela i velkou (0:28 - ten komplex budov jak na ně míří cosi ošklivýho směrem od řeky).

A když už jsme u toho Thora...




Zdroj

V pondělí se za mě pomodlete...because I´m worth it.

Volání primitivních potřeb

Každej, kdo mě zná, ví, že v mase moc nejedu.

 

Každýmu, kdo mě zná, bych chtěla říct, že jsem do sebe právě narvala čtvrt kila hovězího a cítim se výborně.

Zdroj

To máte tak...

 

Už přes dva měsíce žiju téměř bez masa. Jednak je tady celkem drahý a taky tady nerada vařim, protože se dvěma pidi pánvema a jednim pidi nožem se vaří dost blbě. Fakt jo. A tak točim furt dokola kuskus, rejži, těstoviny, kuskus, rejži, těstoviny, což je rychlý a levný.

 

Což znamená, že kuskuso-rejžovo-těstovinová krize prostě musela přijít. A přišla. Včera. Já už to prostě nejsem schopná pozřít a i když o tom píšu, tak se mi zvedá žaludek!

 

Takže jsem v rámci krize celý včerejší odpoledne strávila místo učení nad videama od Koko, který už jsem sice viděla, ale to mi bylo úplně jedno. Už bych svoje počínání ani nenazvala prokrastinací, to bylo totiž čirý zoufalství.

 

V noci jsem pak snila o všem tom úžasnym jídle.

 

Dneska jsem při cestě ze školy zašla do obchodu. To mletý hovězí na mě vyloženě volalo. Neodolala jsem. Doma jsem pak stvořila obří burger ze čtvrt kila masa a sežrala ho rychlostí světla. Celej.

 

Takže...maso je fajn. Někdy. To je asi moje dnešní poselství :-D

 

Příště už konečně musim napsat, jak se do mě zamiloval Ital, což bude asi zajímavější než moje rande se čtvrkilovym hovězim...

 

How are you?

Zřejmě nazrál čas na další hnojokyd...

 

Takže:

 

Proč se mě tady ksakru furt někdo ptá, jak se mam? Je to vážně nutný, odpovídat na tuhle otázku 30x denně, někdy i několikrát jednomu člověku? Protože když se mě tatáž osoba zeptá už popátý ve stejnej den, připadam si vážně jak u debilů. Jsem Češka, tak je jasný, že jsem nasraná prakticky od rána do večera! Netřeba se ptát!

 

Dneska ráno jsem se vzbudila s chřipkou, kterou v mym okolí teď trpí nebo trpěl snad každej. Do školy jsem musela už na první hodinu. Obligátní "how are you" otázce jsem se ani tentokrát nevyhnula. V 7 ráno, s pocitem na blití jsem chtěla dotyčnou osobu už vážně poslat do prdele. Nicméně jsem se v rámci zachování tváře a přátelských vztahů udržela a s křečovitym úsměvem odpověděla, že je příliš brzo na to, abych o tom vůbec mohla přemejšlet.

 

Jsem neslušná a nevychovaná, ale tuhle otázku prostě většině lidí nepokládam. Protože mě zcela upřímně zajímá předevšim to, jak se mam já. A jsem naprosto přesvědčená o tom, že to takhle mají i všichni ostatní. Proč pokládat takhle debilní otázku jen proto, aby nestála řeč? Je nutný mluvit, když nemáme co říct? Neni.

 

A ještě se musim zmínit o tom, že už vážně nemůžu vystát Holanďanku. Je jí proboha 19, je z nás na bytě nejmladší a pořád chodí a říká nám, co máme dělat, aby to bylo správně. A tak nám neustále připomíná, ať zhasínáme na chodbě, ať si zapínáme větrák při vaření a tisíc dalších věcí, který každej proboha ví. Říká nám dokonce i co je zdravý jíst, kolikrát denně, co není zdravý a já už jenom čekam, až mi řekne, kolikrát denně se mam jít vyčůrat, aby to bylo podle jejích představ.

 

Tohle její chování mě začalo vytáčet natolik, že jsem to nevydržela a záměrně se chovam jak dětinská blbka. Takže chodim a rozsvicim na chodbě, nezapínam si větrák při vaření a dělam všeobecně přesnej opak toho, co Holanďanka vyžaduje, což vede k tomu, že to připomíná ještě častěji.

 

Jsem si vědoma toho, že tim roztáčim nekonečnej kolotoč a že je moje jednání šíleně nedospělý a blablabla, ale já si prostě vážně nedokážu pomoct. Ne, NEDOKÁŽU. Ta úžasná radost, která mě naplňuje pokaždý, když můžu na chodbě rozsvítit, je prostě nepopsatelná. Připadam si jak Zorro Mstitel a je to vážně skvělej pocit! S-K-V-Ě-L-E-J!

 

Zatracená chřipka...

 

Koukam, že na chodbě se nesvítí...

 

Pozdrav pro strýce Kadla

Přesně za dva týdny mě ve škole čeká prezentace, ze který jsem začala mít pekelnej strach hned ve chvíli, kdy jsem se dozvěděla, že mě něco takovýho čeká. Momentální stav věci je ten, že se mi chce zvracet, jen co si na tu prezentaci vzpomenu, což prakticky vylučuje možnost na ní pracovat...ale na druhou stranu už mam v záloze báseň, jak to za ty dva týdny bude vypadat:

 

Až to řádně poseru,

tak se nahlas zasměju.

Zasměju se z plna hrdla,

protože jsem trochu prdlá

 

...a zdravim strýce Kadla

 

 

Já vim no...

Zdroj

Psychla vypsychlá

Tak jsem zase v Londýně! Nutno podotknout, že pořádně vypsychlá...

 

Tímto bych světu ráda oznámila, že oficiálně nesnášim lítání a nebudu dělat drsňačku, protože jí očividně nejsem. V letadle je mi vždycky pěkně blbě, před očima mam obrázky z toho dokumentu o leteckých katastrofách a mam konstantní pocit, že bych kyslíkovou masku potřebovala pořád...nebo možná radši masku s rajskym plynem. Ne, prostě to nemam ráda a nikdy to mít ráda nebudu! Kdo může mít rád skutečnost, že má pod sebou obrovskou ďouru a nic ho v tom vzduchu vlastně nedrží? No já teda rozhodně ne!

 

Okolnosi mýho odletu navíc vůbec nebyly idylický, jak už to tak u mě bývá. Začalo to už včera ráno. Při pohledu do zrcadla jsem se totiž trochu zděsila. To víte, moje tvář za těch 50 dní, co jsme se s mužem neviděli jaksi odvykla kontaktu s mužskou vousatou tváří a když se teď naše tváře opět potkaly, nezůstalo to bez následků...aneb probudila jsem se s úžasnou vyrážkou kolem huby (aspoň vim, že to s tim líbáním příště nesmim tak přehánět).

 

A teď přemýšlim, koho sama sobě momentálně připomínam a trochu mě děsí, že to je asi nejspíš Joker.

Zdroj

Jo, když tak koukam na tu fotku...jsem fakt jak Joker. Akorát to mam teda ještě pod nosem a na bradě (Joker se ještě má, jakej je to krasavec).

A taky nevim, jestli bych to měla určitě něčim namazat nebo jestli bych to spíš určitě mazat neměla...nerada bych děsila okolí ještě víc, než to dělam teď. Co mam dělat?! Mazat/nemazat? Zahrabat se/nezahrabat? Pomoc!

 

Lišej okolo huby by ale ještě nebyl to nejhorší...náš pes se totiž včera odpoledne začal tvářit tak, že to vypadalo, že zcela jistě během několika minut bídně zhyne. Jen tragicky ležel, odmítal vstát a když vstal, byl nakrčenej se svěšenym ocasem a občas bolestivě kníknul. No, vypadal fakt příšerně:

Marod

Když se mýmu psovi něco děje, zpravidla nevim, co mam dělat a chce se mi brečet. A ono se mu něco děje často, protože je to tak trochu hérečka.

No, tak jsme jeli na pohotovost. Jestli by někoho zajímala diagnóza, tak to byly zaražený prdy (zjištěno po důkladném zrentgenování celýho psa včetně celýho páníčka, kterej musel držet). Za zaražený prdy jsme zaplatili 800 Kč. Sláva.

Nicméně ho to trápilo ještě dneska, když jsem odjížděla (nebo možná dělal, že ho to trápí, protože jsem odjížděla, ale to u něj člověk nikdy nepozná). A tak jsem se cítila fakt naprosto příšerně, že ho zase opouštim, ještě když je chudák takhle nemocnej.

 

Celou dlouhou cestu letadlem, autobusem, vlakem a pak opět autobusem jsem o něj měla strach, takže jsem teď šíleně unavená z cesty a ještě z těch všech nervů a vlastně ani nevim, proč, já kráva, sedim a píšu tenhle článek, když bych si zatraceně měla spíš jít lehnout.

 

Tak já asi jdu...

Střípky 3

Tenhle týden jsem se hodně učila, topila se v hektolitrech černýho čaje, poprvé viděla Mary Poppins, kterou už všichni ostatní viděli asi popadesátý, několikrát si udělala radost a celkově jsem se prostě měla fajn. A dozvěděla jsem se jedno důležitý moudro! Na Greenwich Marketu mi jedna stará pani a odbornice na klobouky řekla, že neexistuje nic horšího, než nosit kloubouk, kterej vám nesluší.

Pak jsem taky jako obvykle skypovala s mužem, kterej mi řekl, že až přijedu, už se fakt "zcela závazně" musíme rozhodnout, kde a kdy bude svatba. Ty brďo, zcela závazně, jo? Nechce se mi tomu věřit, ale ono to vypadá, že já se snad fakt vdam. Neskutečný! Bude ze mě manželka a přitom se cítim tak na patnáct...budu asi dost vtipná manželka...a celý to zní prostě dost vtipně.

Takže prohlížim svatební časopisy a jsem upřímně celkem bezradná ohledně...tak nějak všeho. Jak si má člověk vybrat jeden den, jedno místo a hlavně...jen jedny šaty?! Nevim!
 

A když už jsem u tý svatby, moc se mi líbí tohle:

 



Ve škole mě fakt dostala jedna Turkyně - Erasmačka. Máme spolu kurz a tenhle týden jsem jí viděla poprvé a to ještě přišla na posledních 5 minut. Ta si s tim teda hlavu neláme...asi bych se taky v hlavě měla přepnout na režim "Erasmus - nikdo od tebe vůbec nic nečeká, tak klid, prosimtě".

Taky jsem poznala Amandu - je to Londýňanka, studuje tady tvůrčí psaní a žije s přítelem, kterej je o dost starší, než ona a je to hudební skladatel. Řeknu vám, těžko si dokážu představit zajímavějšího člověka, než je ona.

A ve školním autobuse jsem došla k pár zajímavým zjistěním:

1) Usnula jsem a v tom polospánku jsem naprosto perfektně rozuměla i těm studentům, který totálně drmolí. Pak jsem se probudila a moje rozumění se snížilo o 50%. Z čehož logicky vyplývá, že bych se zřejmě měla pokusit navodit si nějakej stav konstantního spánku.

2) Musela jsem v autobuse zase stát a ještě k tomu fakt brzo ráno. Tentokrát jsem nebyla ani naštvaná...jen jsem se usilovně snažila držet balanc (protože jsem díky tomu, jak byl narvanej ani nemohla stát bokem ve směru jízdy) a  rezignovaně přemýšlela o tom, proč člověk nemá čtyři nohy. Nebo aspoň tři.

Chápu, že máme ruce...ale bylo by přece mnohem výhodnější mít k nim ještě dvě nohy navíc, ne? Byli bychom mnohem rychlejší, líp by se nám držela rovnováha, prostě něco jako kentauři. Jo a nepotřebovali bychom židle. Prostě samý výhody...

A tak fakt nechápu, že to evoluce už dávno nějak nezařídila.  

 

Moje příprava na witchcraft (kde ode mě ale stejně nikdo nic nečeká):

Aspoň, že se to dá dělat v posteli

 Mučení (který ode mě ale stejně nikdo nečeká):

Pořád tam jen volaji Satana a tak...

 

 

Strašně dlouho jsem se rozmýšlela, jestli Sleek paletku opravdu potřebuju. Pak jsem si teda řekla, že jí fakt nepotřebuju, načež jsem se sebrala a slavnostně si jí šla koupit. A když jsem zjistila, jak moc je úžasná, šla jsem si koupit ještě jednu...ach jo.



Jo, je to zapatlaný, ale jakmile na to jednou šáhnete, nespraví to už ani víla Amálka

 

 

Tenhle týden se pravidelná středeční holčičí večeře konala u Italky. Bylo to fajn, až na to, že jí už tak trochu sexuálně haraší a nám ostatním se celej večer nepodařilo změnit téma, i když jsme se o to už fakt zoufale snažily. A tak jsme při jídle musely poslouchat historku o vagině se zubama, která příležitostně ukusuje penisy (je to prý film) a podobně. Další historky byly ještě horší než ozubená vagina a tak myslim, že vás jima oblažovat snad ani nebudu. A jako dárek měla každá z nás u talíře kondom...prostě bizár večer, no :-D 

 

Večeře u Italky

 

 

V areálu školy se opět natáčí. Tentokrát je to fakt velký a prý by tam měl hrát Hugh Grant! Každopádně mě baví to sledovat a je super, že nám, studentům, ani nemůžou zakázat se tam motat. Když tak o tom přemýšlim, jsou tam zaparkovaný nějaký luxusní karavany...možná bych mohla zkusit Hugha navštívit. Byl by jistě nadšenej...

Všimněte si, jak filmaři dělají, aby to vypadalo, že za plotem rostou keře :-)

Veteráni

 

 A za chvíli přijede mamka se ségrou, tak já letim je vyzvednout. A za týden na pár dní domůůů!

 

Doufam, že se máte fajn!

 

 

 

ROLE

Kalhoty jsou dole,

napadá mě role!

 

Nebyla to role letní,

byla totiž toaletní.

 

aneb když jdete v noci potmě na záchod, napadnou vás různý věci...

 

A ráno jsem se probudila s úžasnym zarudlym beďarem, geometricky naprosto přesně uprostřed čela. Super. Vypadam jak hororová verze princezny se zlatou hvězdou na čele.

 

Fakt se mi krutě nechce jít mezi lidi...

 

Zdroj

 

Krásný pondělí všem!

 

Střípky 2

5 týdnů v Londýně je za mnou a já musim konstatovat, že se mi to tu snad líbí čím dál víc. Už jsem asi psala něco o tom, jak svobodně na mě tohle město působí...a to je právě to, ta všudypřítomná svoboda projevu. Oblast, kde mě to nejvíc bere je samozřejmě móda. Mohla bych například celej den stát v centru a pozorovat lidi, co okolo mě prochází. Ta atmoféra je fakt úžasná a nakažlivá. Vážně to na Londýně zbožňuju.

A tak si říkam, že bychom to my, Češi, taky měli trochu rozjet, nebát se a nebejt tak zaprděný. Móda je umění a hra, úžasnej způsob sebevyjádření! Takže si okolo krku klidně uvažte velikou mašli a nebo si na hlavu naražte klobouk po babičce. Možnosti jsou obrovský a omezení žádný! Třeba se pak na Módním pekle, v sekci inspirace, nebudeme muset koukat na tohle.

 

A abych se zase jednou neřídila vlastními slovy, pořídila jsem si v dnešní době téměř uniformní kabelku:

Co nadělam, mně se ty cvoky prostě líbí

Ve středu jsem připravovala už tradiční večeři pro holky. Tentokrát to bylo kari, na kterym jsme si fakt pochutnaly. Po večeři jsem se na chvíli vzdálila od stolu, abych odnesla špinavý talíře a když jsem se vrátila, uviděla jsem na stole koláč a nádherně zabalený dárečky k mým pondělním narozeninám. Vážně jsem vůbec nic nečekala, a tak mě to strašně dostalo. Skoro se mi až chtělo brečet :-)

Prý tohle pečou v Itálii, bylo to jako náš mřížkovej koláč...

A tady jsou dárečky (ještě chybí přívěšek na klíče)...je vidět, že mě holky za těch 5 týdnů stihly dostatečně poznat :-)

A teď něco, co mě tenhle týden pobavilo. Hlavní aktér: nečekaně Ital.

Přišel do kuchyně, kde jsme s Holanďankou večeřely. V kuchyni ale nic nepotřeboval, přišel si pro pochvalu. Byl totiž čerstvě u kadeřnice a vrátil se s takovym tim momentálně děsně modernim střihem - po stranách nic, nahoře dlouhý. Holanďanka si obecně servítky nebere a tak mu na to řekla, že se jí to víc líbilo předtím. Já mu řekla, že ok. Strašně ho to ranilo, že jako jenom ok! Koukal se, jako kdyby mu spadly hračky do kanálu a zkroušeně odešel. Když za ním zaklaply dveře, málem jsme se počůraly smíchy.

 

Další věc, který jsem si všimla je, že...žeru! Vážení, já tady tak strašně žeru! Když jsem včera večer přišla domů, byla jsem hladová jak vlk. Chtěla jsem si něco rychlýho uvařit, ale v kuchyni byla obří banda Španělů a já jsem se zrovna nepotřebovala příliš socializovat, tak jsem si řekla, že se radši spokojim s něčim "suchym". Nafutrovala jsem do sebe banán, balíček čipsů (prase, žejo) a jánevimcoještě a když Španělé odešli, šla jsem do kychyně s tim, že si udělam kuskus, trochu ho snim a zbytek dam do lednice. No, samozřejmě jsem ho sežrala všechen!

Na druhou stranu bych řekla, že za těch 5 týdnů mam nachozeno už tak 250 km (spočítáno zhruba dle informací kamarádky s krokoměrem), což je docela slušný.

Každopádně fakt netušim, jak na tom jsem...nemam váhu, ani zrcadlo a tak si budu asi vesele žrát dál.

 

A!!! Za týden mě přijede na několik dní navštívit mamka se ségrou a já s nima potom poletim na pár dní domu. Děsně se těšim!

Samozřejmě hlavně na muže a na tohohle zvířouna:

Výraz: "Paničko, vim, že jsem strkal hlavu, kam jsem neměl a teď jí mam plnou ježků, ale mě to moc lákalo, tak se na mě prosimtě nezlob."

Výraz: "Jo, nejspíš bych tady ležet neměl, ale jestli mě vyhodíš, budu dost naštvanej!"

 

Jo a taky se těšim na svoje takový-ty-drobnosti, kterých každá máme pytel, utrácíme za ně majlant a vlastně je ani nepotřebujeme, ale hrozně rádi se jima obklopujeme, prohlížíme si je, přeskládáváme je a máme z toho úžasnej pocit, kterej ten, kdo ho nemá, nikdy nepochopí. Dneska jsem seděla na posteli a zálibně si prohlížela moje místní takový-ty-drobnosti: 

 

 

Mam jich tady tak málo! A tak se těšim na svojí sbírku broží, na to, že si na ksicht namaluju obličej zase jednou něčim jinym a tak dále...

Mimochodem...napadlo mě, že jsem mnohokrát slyšela i četla (myslim, že u K. Čapka), že ženy nejsou dobrý sběratelky, protože nemají tu pravou sběratelskou vášeň. To říkají samozřejmě muži. A já řikam: "pánové, přijďte se někdy podívat ke mně domů a až to tam uvidíte, popovídáme si o tom, co je to pravá sběratelská vášeň..."

Be British!...anebo radši ne

Do Anglie pomalu, ale jistě přichází zima, což se projevuje zejména při cestě školním autobusem, kdy máte kvůli neutuchajícímu kašlání pocit, že jedete na výlet s partou tuberáků.

 

Společně s nadcházející zimou zřejmě přišel ten správnej čas na to, nakydat trochu toho nefalšovanýho českýho hnoje na místní studenty. Oni si o to totiž koledujou.

Zdroj

Nebudu to protahovat, tady jsou body mýho hnojokydu:
 

1) (Ne)vhodná doba

Průměrnej britskej vysokoškolák je ochotnej pracovat (myšleno myslet) jen v určitou denní dobu, přičemž by se někomu mohlo zdát, že je velmi obtížný tuhle dobu podchytit. Mně se zatím podařilo vypozorovat, že ten okamžik rozhodně nenastává ráno, protože to je přece moc brzo. Dopoledne to taky moc nejde, to už je totiž každej tak trochu hungry žejo, a tak se nemůže zcela soustředit. Po obědě to ovšem taky není úplně ideální. To už totiž začíná doba, kdy každej začíná bejt tired z tý usilovný dopolední činnosti. Tenhle nepěknej stav trvá tak do 8, kdy se transformuje do doby nejvyšší aktivity a trvá tak do 2 ráno. K obrovský smůle britskýho vysokoškoláka se bohužel v tuhle dobu neučí a tak musí svoje intelektuální přebytky vybíjet jinde.

 

2) Jazyky

Zákeřná otázka: kolik byste tak řekli, že průměrnej britskej vysokoškolák ovládá jazyků?

Správná odpověď je...jeden! Angličtinu.

Což mi přijde fakt úsměvný. Když se v ČR ucházíte o "lukrativní" místo prodavačky, chtějí po vás (a to ještě leckdy minimálně) 2 cizí jazyky. Tady vysokoškolák nemusí umět ani jeden. Cool.

Ve škole se učí spousta cizích jazyků, ale chodí na ně většinou cizinci, který už pár cizích jazyků umí. Argumentovat tím, že tam Angličani nechodí, protože to nepotřebujou, je blbý, protože ty cizinci anglicky umí taky. Spíš je to prostě o všeobecný britský ignoranci faktu, že existuje taky něco jinýho než UK. S tim souvisí i další bod:

 

3) Střed vesmíru

Průměrnej britskej vysokoškolák nemá ani páru o tom, kde leží Česká republika a nezajímá ho to! Rozdíl mezi britskym vysokoškolákem a britskym občanem (ve střednim až staršim věku) je ten, že občan taky nemá ani páru o tom, co je to Česká republika, ale aspoň trochu ho to zajímá. Viz můj včerejší rozhovor s jednou anglickou lady:

Lady: Where are you from?

Já: I´m from the Czech republic.

Lady: What?!?!

Já: The C-z-e-c-h republic.

Lady: Oooh, is that Luxembourg?

Já: No! Ok, do you know Czechoslovakia?

Lady, který to konečně docvaklo: Oooh, yeah. And are you from the czech part or from the slovak one?

Já(?!?!): I AM FROM THE CZECH REPUBLIC!!! We divided 20 years ago...(ty anglická blbko)

Lady (s totálně udivenym výrazem ve tváři): OMG, really???

Já: Yeah, really. Now, there are two different countries.

Lady (s ještě víc šokovanym výrazem, protože jí právě docvaklo, že jsem z těch šílených končin, kde se žerou psi a chodí se na suchej záchod a přitom na ní mluvim ANGLICKY): And do you learn English in your country?

 

Když to srovnám s ostatníma národnostma...Italka se mě ptala třeba na Pražský jaro, na Dubčeka... Nizozemka toho o nás taky ví docela dost. Tím pádem mi fakt nejde do hlavy, jak můžou bejt ty Angličani až takoví donebevolající ignoranti...fakt nejde!

Zdroj

 

 

4) Neschopnost myslet

Anglickej vysokoškolák má za úkol přečíst si na následující hodinu tenhle text:

 

O hloupém Pepíčkovi

Byl jednou jeden Pepíček a ten byl moc hloupej. I když byl hloupej, chtěl se vydat do světa, aby poznal, jak to tam chodí. Všichni mu ale říkali: Pepíčku, nechoď do světa, jsi hloupej a můžeš se:

a) ztratit

b) ztrapnit

c) zranit

 

Anglickej student text přečte a podtrhá zvýrazňovačem. Na hodině má potom zodpovědět tyhle otázky:

1) Jak se jmenuje hlavní hrdina textu?

2) Proč se chce hlavní hrdina vydat do světa?

3) Jaké jsou argumenty hrdinova okolí pro to, aby se nevydával do světa.

 

Anglickej student si nejdřív řekne, že zrovna teď mu to moc nemyslí, načež sdělí ostatním důvod, proč to zrovna teď moc nejde (viz bod 1) a že ten text byl fakt obtížnej. Pak se teda z bolestivym výrazem ve tváři přemůže a roztočí mozkový závity:

1) "Hmmm (následuje 5 minut zírání do textu), nejsem si úplně jistej, ale myslim, že by to mohl být Pepíček."

2) "No, ten Pepíček je hloupej, to tam je napsaný...(5 minut zírání do textu)...asi fakt nevim, měl bych se zeptat učitele."

3) "Jo, to tam někde bylo...(5 minut zírání do textu)...to je ale těžká otázka! Jo, už to mam...to bude asi ztratit, ztrapnit, zranit."

 

Vážně! Ty texty jsou teda samozřejmě mnohem těžší, ale čekala jsem, že se nás učitel bude ptát třeba na něco, co tam není úplně totálně explicitně napsaný. Ale prdlajs! A strašně moc bych chtěla vidět ty jejich eseje (skoro každej kurz se tady ukončuje esejí), to musí bejt teda něco...

 

Takže jsem toho názoru, že pokud chce někdo vystudovat vysokou školu v UK, potřebuje hlavně 2 věci:

1) velkej balík peněz

2) zdravý játra


Jo, jsem hrozná mrcha, já vim...co nadělam!
 

Happy birthday!

Jsem tak trochu naštvaná! Což teda mezi námi není nic divnýho, protože jsem naštvaná docela často...už jako malá jsem se vztekala tak, že jsem ukusovala barbínám hlavy a další končetiny a následně po nich dupala (což mi mimochodem dost pomáhalo). Jsem asi trochu cholerik...po tatínkovi.

 

Možná by bylo dobrý říct, že se momentálně chystam použít blog místo barbíny, protože tu žádnou barbínu zcela náhodou nemam. Takže pokud budu sprostá...tak prostě budu sprostá, protože každej je někdy sprostej a vy jste určitě taky někdy sprostý. Takže jo, na plnou hubu řikam: DOPRDELE!!! MAM DNESKA PITOMÝ NAROZENINY, JSEM ZATRACENĚ STARÁ, MUSELA JSEM STÁT V AUTOBUSE A V KNIHOVNĚ MI ODMÍTLI PŮJČIT KNÍŽKU!!!

 

Jo, to trochu pomohlo...

 

Já nevim...nějak nechápu lidi, co dokážou bejt za každých okolností totálně v klidu, ale každopádně jim to závidim, protože já prostě v klidu nejsem. Ale představte si to...jdu na školní autobus o 15 minut dřív, abych mohla sedět u okýnka, protože autobus tam je vždycky už tak tu čtvrthodinu před odjezdem a tak je spravedlivý, že ty, co přijdou dřív, zaberou lepší místa. Ale ne...ten zatracenej IDIOT přijel přesně na čas, takže jsem tam stála čtvrt hodiny zbytečně a ještě zastavil 10 metrů před "správnym" místem odkud se tvoří fronta, takže začali nejdřív nastupovat lidi, co přišli naposled. Já samozřejmě nastoupila mezi posledníma a už nebyly žádný místa k sezení. Byla jsem vzteky bez sebe a celou cestu (45 minut!!!) jsem křečovitě svírala mastnou tyč a představovala si, jak fyzicky ubližuju řidiči a vlastně i všem sedícím okolo.

Nevadilo mi stát, vadilo mi to z principu... A asi je se mnou něco špatně, protože ostatních pár stojících zoufalců ještě řidiči při vylejzání poděkovalo (což se tady dělá). Já mu neřekla nic, ale chtěla jsem mu říct fuck you...a zařekla jsem se, že už tomuhle řidiči nikdy v životě nepoděkuju za to, jak strašný příkoří mi způsobil! :-D

 

Potom následoval můj nejneoblíbenější předmět, kde jsou nějaký protivný Angličani, který na mě koukaj, jako bych byla nějaký exotický zvíře...možná si myslí, že jsem exotický zvíře, když nejsem z Anglie. No, Bůh ví...prostě jsou nepříjemný. 

A já jsem se, počínaje dnešním dnem, rozhodla přehodnotit svůj přístup k nim. Místo toho, abych se cítila jakožto exotická opička méněcenná, řekla jsem si, že jsem přece zatraceně chytrá a hlavně už taky zatraceně stará a tak k nim taky budu přistupovat! Začala jsem tím, že jsem si k dnešnímu textu, kterej byl napsanej na konci 16. století kombinací archaický angličtiny a skotštiny (což bylo jako fakt žůžo) psala poznámky v češtině...byly to teda naprosto debilní poznámky, který s tim textem neměly totálně nic společnýho. Něco jako: "Kočička Anička šla na procházku".

Já vim, že je to ujetý, ale cítila jsem u toho TAKOVEJ pocit zadostiučinění, že bych to každýmu přála zažít...měla jsem celej ten těžkej text popsanej poznámkama, kterým tam ale vůbec nikdo nemohl rozumět, takže jsem vypadala dost drsně a přitom mě hrozně těšilo to, jak moc jsem ten text a celej ten předmět svýma debilníma poznámkama dehonestovala. Prostě ideální situace!

 

No a potom mi odmítli v knihovně půjčit knížku, protože jsou to prostě Angličani a ve všem mají zase bordel. Snad to vyřeší rychle...a jestli ne, tak je umlátim torzem deštníku, za kterej jsem zaplatila 10 liber, aby následně fouknul ten jejich vítr a z deštníku se stalo něco, co připomíná deštník jen dost vzdáleně.

 

Ale jinak je to tu vážně super! :-D

Víkend byl úžasnej, navštívila jsem skvělý místa, o kterých vám určitě ještě napíšu. A včera jsem vařila večeři pro spolubydlící. Po dlouhym přemýšlení, co českýho bych měla uvařit, jsem vytvořila celkem trapný menu, ale moje možnosti jsou tady fakt omezený. Takže: šťouchaný brambory, karbanátky (který doma vůbec nedělam) a fazolky k tomu. Jako dezert jsem upekla nejlepší dort na světě podle receptu od Téry. Já vim, není to naprosto typická česká kuchyně, ale bála jsem se, že kdybych Italovi kydla na talíř guláš, asi by utek.

Co se týče průběhu vaření, pořád jsem si říkala klídek, holka, to přece dáváš, ale když mi zbývala hodina do servírování, myslela jsem, že se z toho...vyvíteco. On je to vážně rozdíl, když člověk vaří doma, kde má k dispozici všechno a tady, kde mám jeden nůž, jeden hrnec a jednu pánev.

Byla jsem tak vyřízená, že jsem to ani nestihla vyfotit, ale jídlo mělo obrovskej úspěch, protože upřímně, spolubydlící vážně vůbec neumí vařit. Ale jo, fakt se mi to povedlo a dort byl famózní (díky Téro!), skromnost stranou!

 

A v sobotu jsem si v Camdenu pořídila dvoje šaty (řekněme, že k dnešním narozeninám):

Tyhle možná použiju na svatbě...alespoň tak zněl důvod, proč si je fakt musim koupit

Minule jsem psala, že trávim volnej čas jako důchodkyně...jsem si zcela jistá, že až uvidí tyhle šaty moje drahá maminka, řekne mi, že jsem se zbláznila, že jsou odporný a pro starý báby. Ale mě se líbí a usmlouvala jsem je z 20 liber na 11!

 

Šaty se mi bohatě zaplatily, když jsme s kamarádkou na cestě zpět našly v metru 110 liber, který jsme okamžitě sebraly a podělily se o ně. Chachá...mam teď sice strach, že mě zatknou, ale jsem si jistá, že kdybych se to pokusila vrátit nějakýmu pracovníkovi, měl by se dobře onen pracovník, takže jsem zvolila variantu, že se budu mít dobře radši já. Co byste dělali vy?