čtvrtek 20. února 2014

Obřihlav nedokonalý

Znáte takový ty nechutně dokonalý lidi? Ty lidi, co jsou za každých okolností upravený, nikdy nehodí ukázkovej držkopád na ledu, taky se jim nikdy nerozmázne oční linka a už vůbec se nikdy veřejně nepokecaji při jídle vomáčkou? Znáte je?

No, tak já taková nejsem. Ačkoliv po tom celej život toužim... bejt nechutně dokonalá. A tak se snažim se dokonalosti přiblížit, co nejvíc to jde. A ono to nejde...
 
Nedávno jsem narychlo odcházela z domova. Na hlavu jsem si narazila první čepici, která mi přišla pod ruku... a jo, uznávam, že už ten fakt, že v tomhle počasí pořád nosim čepici, svědčí o mojí trestuhodný nedokonalosti. Ale zpátky k tý čepici... já bych zrovna tuhle totiž už vůbec nosit neměla, protože mi už několik blízkých řeklo, že v ní mam moc velkou hlavu. To, že tenhle fakt ignoruju, zase nesvědčí o ničem jinym, než o mojí nedokonalosti.
 
Jela jsem autobusem, pak metrem a celou dobu jsem na sebe (s hlavou narvanou v čepici) koukala do okna a říkala si, že tu hlavu mam vážně nějakou obří a začala uvažovat o tom, že bych tu čepici možná fakt měla odložit na dno šuplíku. Pak jsem na Roztylech nasedla do dálkovýho autobusu a konečně čepici sundala.
 
A zjistila jsem, že v ní mam celou dobu narvaný rukavice.
 
Jo a taky jsem pravidelnou a nadšenou divačkou AZ kvízu... a horší už to asi bejt nemůže!
 
 
 

pondělí 3. února 2014

Chro chro

Leden byl veskrze debilní. Ráda bych tady napsala, že jsem nic nenapsala, protože jsem měla strašně moc práce, všichni o mě měli velkej zájem a všechno bylo fakt dost cool. Pravda je ale bohužel taková, že jsem se od návratu z Anglie kopala doma do prdele (v depresích) a sledovala Primu Zoom (v depresích a klidně stejnej pořad několikrát po sobě).
 
Moje deprese z nicnedělání byla tak intenzivní, že jsem se absolutně nemohla donutit cokoliv dělat. Dokonce jsem vzdala i vymýšlení výmluv, proč zrovna nemůžu jít cvičit a rovnou napsala, že nejdu, protože jsem líná jak prase. To se mi ještě nikdy nestalo...
 
Taky jsem před týdnem byla ve škole navštívit svojí vedoucí diplomky... řekla jsem jí, že mam deprese, jsem na dně a všeobecně jsem byla fakt trapná... nejtrapnější. Koukala na mě trochu šokovaně. Stydim se za to ještě teď...
 
Jediná snaha, kterou jsem vyvinula, byla snaha o nalezení povolání. Vhodných povolání jsem nalezla bezpočet, nikde ale očividně neshledali mě jako vhodnou kandidátku. A teď můžu jít prodávat... opět. Sice bych se posunula od sortimentu jako je umělá krev a upíří zuby (což jsem měla tu čest prodávat v minulosti) o trochu výš a taky by to bylo jen na částečnej úvazek, takže bych měla dost času na psaní diplomky (a sledování Primy Zoom), ale stejně...zase prodavačka? Jak všichni víme, jsem dost geniální a tudíž nevim, jak by se s tím moje geniální ego vyrovnalo, kdybych opět dělala prodavačku. Na druhou stranu by mi to možná pomohlo udělat krok z míst, kam slunce nesvítí, což je poměrně silnej argument. 
 
Tak jo... jdu si pustit Primu Zoom.
Related Posts Plugin for WordPress, Blogger...