čtvrtek 5. listopadu 2015

Nemakačenko aneb óda na nezaměstnanost

Od pondělí jsem nezaměstaná. A je to nádhera.

Né, že bych si nepřipadla jako idiot, když jsem tu práci v Prdelákově zabalila po třech měsících.

Né, že bych si nepřipadala jako úplnej idiot, když jsem si po třech měsících zase balila všechny svoje věci.

To teda připadala.

Ale já byla TAK šťastnej idiot!

Pamatujete si na Lotranda? 

Tohle teď budu pořád nosit na klopě.


I když mě vlastně baví pracovat. Nebaví mě bejt zaměstatná. Každej den muset bejt v určitou hodinu na určitym místě a dělat určitou a určenou práci. Nemoct vypadnout pryč, když se mi chce vypadnout. Trápit se s lidma, se kterýma to vůbec nemá smysl. Nemít čas dělat věci, co mě baví a mít za to směšně málo peněz. To už fakt ne.

Občas se nám každýmu v životě stane nějaká hnusná věc, kdy si uvědomíme, jak je čas drahej. Já vim, že je to vlastně hrozný klišé, ale čerstvej zážitek z neděle večer mi nedá to nezmínit. Stačilo by totiž vyjet o pár vteřin dřív a bůhví, co by teď se mnou bylo. Takže čas je drahej a mrhat s nim je blbost. A je děsná blbost mrhat s nim v práci, která za to nestojí. Musí to jít i jinak...

Minimálně do konce roku mam tudíž v plánu jenom číst, psát, spát, kreslit, vařit, jíst, koukat na filmy a bezcílně se poflakovat po Praze. A taky si ušiju nějaký hezký šaty! A upeču tunu vánočního cukroví, vypálim tunu svíček a udělam adventní věnec.

A všechno si to zatraceně užiju.



pondělí 26. října 2015

I.D.I.O.T.

to jsem přesně já.


"Nejdřív řežu a měřim pak..." 

To se mě podle všeho dost týká... já totiž taky nejdřív freneticky mácham motorovkou na všechny strany a když se z toho vzpamatuju, vidim, že jsem způsobila úplnou paseku.

To jsem nemohla trochu "měřit", než jsem se vydala z Prahy do Prdelákova? 

Prdelákov se totiž ukázal jako totální Mordor a chci odsud nejlíp úplně okamžitě vypadnout. To, že tady dospělí lidi zakazujou svým dětem číst, bych ještě dala. Těžko, ale jo. Ale ty důchodce, usměvavý babičky a dědečky s holema, který jsou ve skutečnosti totální lidský zrůdy, to už fakt nevydejcham. A musim se hodně snažit, abych na adresu těch "milých" babiček a dědečků nenapsala ještě mnohem horší věci. 

Vede se tady válka. Konkrétně válka Prdelákov x já... aniž bych o tom většinu času vůbec věděla. Bejvalá pani knihovnice, která je na mě na potkání sladká jak med, je vůbec největší zrůda a ještě k tomu úplnej blázen. Sama dobrovolně odešla do důchodu, ale má mylnej pocit, že byla vyhozena a nějak to nemůže přenést přes srdce. A tak mě po celym Prdelákově pomlouvá, přičemž je jejim cílem, aby do knihovny úplně přestali chodit lidi. Její šílenost nezná mezí a je schopná si vymyslet téměř cokoliv. Sama by přitom měla držet hubu, protože to, co tady po sobě zanechala, byla parodie na knihovnu. 

Nicméně důchodci chodí pořád, já jim tu jak debil pomáham s knížkama do tašky, odpouštim zpozdný, prodlužuju výpujční dobu až do Vánoc... a oni pak jdou a rozkradou mi tady hnusný hračky z mýho dětství, jejichž jediná hodnota je můj sentimentální vztah k nim. Maji totiž úchylnou představu, že se to bude jejich vnoučatům líbit, že to doma nemaji... nebo co. Takhle kradou například i listy omalovánek vytištěný z netu a pozor... kradou i ty listy, co už tu děti vymalovaly! A pak ještě jdou a pomlouvaji mě.

Mohla bych se do týhle války nechat zatáhnout... nezaplatit předplatný Chalupáře na další rok, neobjednat novou Danielle Steel a začít šířit nějaký hovadiny, ale já to vůbec nemam zapotřebí a nejsem a nikdy jsem nebyla schopná pochopit, že tohle někoho může bavit a považuju to za vůbec nejodpornější lidskou vlastnost. 

A mohla bych to taky ignorovat, ale co by z tý práce, která se nedá dělat pro peníze, pak zůstalo? Nic, protože všechno, co udělam, dělam chtě nechtě pro ty pajdavý šmejdy. A ne, v případě prdeláckých seniorů fakt nepěstuju úctu ke stáří. Jsou to totiž lidi, který kradou, lžou a pomlouvaji a dělá jim to radost. Jsou to lidi, který žijou v domnění, že se svět točí jen kolem nich a každej se posere, aby jim splnil všechno, co jim na očích vidí, jen z toho důvodu, že už tohle zkriplený chování praktikou o pár desítek let víc než ostatní. Realita je ale taková, že by jim většina puberťáků se žvejkačkou v hubě mohla dávat lekce slušnýho chování.

Myslela jsem si, že by se tu mohlo žít hezky. A ono by se tu opravdu dalo žít fajn! Po práci si jít zaběhat do lesa, kterej má člověk hned u baráku, nemuset kvůli všemu jezdit metrem, mít všechno u nosu, pole, louky, lesy, pobíhat v ranní rose v bílý košili a zpívat přitom trampský písničky, povídat si s ptáčkama... a další podobný debility, který jsem si vysnila. Místo toho mam ale chuť vzít brokovnici a sestřelovat důchodcům z hlav rádiovky.

A až mě zase někdy napadne takováhle pitomost jako stěhování z Prahy, radši mě snad zastřelte. 

Tou brokovnicí...


čtvrtek 22. října 2015

ŘidičKa(ča)

Vážení a milí,

dneska mam veskrze výjimečnej den. Poprvé v životě jsem totiž jela autem. Úplně sama. Sranda, co? Neseděl vedle mě vůbec nikdo, kdo by mi říkal, kdy mam jako dát přednost, kdy tam mam hodit blinkr nebo kdy jedu moc vpravo, případně moc vlevo (nutno podotknout, že fakt potřebuju, aby mi někdo tyhle věci říkal). Takže to sem prostě musim napsat, abych jako měla záznam tohohle památnýho dne.

Chápu, že to většině lidí přijde totálně směšný, ale řízení je něco, co chápu jako svojí velkou slabinu a každej člověk, kterej řídí, pro mě vlastně dosahuje určitý božský kvality. Je to něco jako když člověk, co neumí uvařit ani čaj, sleduje při práci šéfkuchaře. Necítí se dobře, chápete. Prostě neustálej blbej pocit, že jsou všichni "řidící" mnohem lepší. Lepší lidi. I když se třeba chovaji jako totální hovada, jsou to prostě bohové. Přece ŘÍDÍ!!!

Svoje mindráky si nechci až tak úplně hýčkat, svině jedny, a tak jsem si je velmi systematicky všechny sepsala na papír a rozhodla se s nima něco dělat. Aby taky byla nějaká zábava, žejo.

Ráno jsem sedla za volant a jela. Bylo to dost strašný, protože se mi hned zamlžilo přední sklo a já jsem vůbec netušila, co s tim mam jako dělat. V čirý hrůze jsem otočila nějakýma topícíma knoflíkama nebo co (nevim, co kterej knoflík dělá!) a docela to i zafungovalo. Jen mi pak bylo už vedro a za jízdy jsem to nedokázala vypnout. 

Ani jednou mi to nechcíplo!

O tom, že parkuju dost daleko od místa, kde pracuju, bych se radši ani zmiňovat neměla. Ale já se zmínim. K parkování totiž potřebuju minimálně 2 volný parkovací místa vedle sebe, takže jsem to nechala na prvnim místě, kde jsem ty dvě parkovací místa viděla, protože jsem měla strach, že bych v marnym hledání dvou parkovacích míst mohla potom zajet až do nějakých prdeláckých končin, odkud bych se už nedokázala dostat. O tom, že přímo před mojí prací pak byly dokonce 3 volný parkovací místa vedle sebe se teda taky zmínim... ale to se dalo čekat.

Zkrátka... malej krok pro lidstvo, velkej krok pro mě.  

A víte co? Ještě budu muset dojet nazpátek!


úterý 13. října 2015

Xena pije Mattoni

Milý deníčku,

mám se dobře. Zase jsem si vyholila hlavu. Táta mi řekl, že se mam ještě nechat potetovat. Když jsem mu odpověděla, že to je v plánu, řekl mi, že mu pak ale nemam lézt do domu. Že on to s tim tetovánim asi nemyslel vážně?!

V kontextu s tim, že možná brzy nebudu mít kde bydlet a s tim, že je ten podzim, jsem si řikala, že mam docela vtipný směřování. Před dvěma lety jsem totiž podzim trávila v Londýně. Před rokem to byla Praha. Letos ho trávim v Prdelákově, čili určitá sestupná tendence je zřejmá (minimálně co se týče sumy vydělaných prachů na obyvatele). 

Vyvstává teda logická otázka, kde budu podzim trávit příští rok. Osobně se domnívam, že to bude někde na samotě u lesa. V sudu. 

A za dva roky budu zřejmě stát uprostřed toho lesa. 

Nahatá. 

A budu řvát jako Xena.

...

Všechno tomu napovídá. Moje dobrovolná internace v Prdelákově a události posledních dní a měsíců mi totiž pomohly artikulovat životní cíl: NEPRACOVAT. 

Káčo, hlavně N-E-P-R-A-C-U-J, ty vole!

Takže si teď jakože budu plnit svoje životní sny, jasný? Začala jsem tim, že jsem si sehnala trávu. Dobrý travní semena, sourozenci Gondíkovi doporučujou. 

Vypěstuju si takovej pěknej trávníček. A až si pak na ten trávníček lehnu, vystřelí mě to na Mars. 

A třeba mě pak zase něco napadne... 

Tak zatim čau, deníčku...


PS: Zase mě nikdo nenominoval na Blogerku roku! Už na mě zcela nepochopitelně zapomněli s reklamou na Mattoni Schorle, takže nemůžu srát lidi, který si chtěji něco pustit na youtube a fakt mě to dost mrzí. A teď tohle. A to jsem měla v plánu vzít si na finálovej večer na hlavu takovej ten supr věnec z umělých kytek!


čtvrtek 8. října 2015

Růžovej poník

Ty vole! Ten růžovej poník právě přiletěl a dal mi pěstí do ksichtu!

Prdelákov je vážně svět, kde se může stát všechno. Aby bylo jasno, pracuju v knihovně, kde byl před mym příchodem zkrátka trochu bordel. Literatura pro děti stará tak 30 let, samý romány pro ženy, čtenáři převážně důchodci... a já (naiva) jsem s tim chtěla něco udělat, i když můj rozpočet tady je přinejmenšim směšnej. Začala jsem dětskym oddělenim a z různých zdrojů získala konečně něco, co by tady ty děti mohly číst. A vypadalo to, že to půjde - první vlaštovkou byla skupinka jedenáctiletých holek, který jsem trochu namotivovala a začaly chodit pravidelně. 
A teď k tomu poníkovi, co mi, šmejd jeden, právě rozbil hubu. Ona skupinka holek mi před chvílí smutně přišla oznámit, že jim jejich prdelákovský rodiče zakázali sem chodit, protože prý teď až moc čtou. 

Prásk...

Svůj pobyt tady beru spíš jako terénní výzkum a jen tak něco mě nevyvede z míry. Dneska ráno například přišel příslušník hare krišna hare hare, že mi do knihovny věnuje balík krišňáckejch knížek, když mu s nima zapózuju do objektivu. Jasný, dobrá sranda ne. Takže v brzký době někde na krišňáckejch stránkách přistane moje fotka, jak se zubim s knížkou "Krišna" v rukách. No problem... Káča, největší krišňačka, ever. Napíšu si to do životopisu. 

Nicméně, tahle událost se zákazem čtení mi brutálně vzala dech... růžovej poník, fakt. 



úterý 6. října 2015

Ženich

update z Prdelákova...

Prdelákov je totiž zázračnej svět, kde fungujou jiný a překvapivý pravidla. Bohužel jsem ještě nenarazila na růžovýho lítající poníka, ale očekávam to každym dnem.

Místo toho tu třeba funguje zvláštní pravidlo, že si v autobusech nikdo nesedá na místo k okýnku, ale obsazujou se pouze místa do uličky tak, aby místo u okýnka vždycky zůstalo volný a zablokovaný. Došla jsem k závěru, že místo u okýnka je určitě nějak kulturně zapovězený... že je asi pravděpodobně určený pro duchy prapředků Prdeláčanů nebo tak něco. A autobusů tu jezdí, zřejmě z důvodů šetření financí, ukrutně málo... mnohem míň než by bylo potřeba, takže jsou ty autobusy vždycky naplněný k prasknutí. Když se tudíž ráno jen tak tak vmáčknu do autobusu a skrz ruce a hlavy vidim v obou řadách ty prázdný sedačky, fakt mě to dost naplňuje blahem a pocitem sounáležistosti.

Každej už mě tu zná, i když já neznam nikoho. Asi nějaká magická prdelákovská síla nebo co... To, že mě každej zná, mě dost děsí, takže se snažim ty lidi co nejvíc odpudit. Ostříhala jsem si hlavu na kluka a místy si to vyholila, přestala jsem se malovat, nosim co nejvíc bezďácký oblečení, snažim se bejt neustále dostatečně zamračená a zásadně nikoho nezdravim. Zatim ještě nesmrdim, ale uvidíme (to by možná vyřešilo ten mačkací problém v autobuse). Čest mým prapředkům, dělam jim tu vyloženě dobrý jméno...

V Prdelákově rostou všude jírovce, ale na zemi tu nenajdete jedinej spadlej kaštan. Děti dokonce zběsile lezou po stromech, aby nějaký kaštany ulovily. Asi si, chudáci, nemaji s čim hrát, protože ještě nemaj chytrý mobily. 

Budova, ve který pracuju, je postavená z azbestu. Až začnu kašlat jak tuberák, podtrhne to mojí dokonalou image. Obzvlášť povznášející fakt...

Neprovdaná holka je v Prdelákově úkaz stavící se proti všem přírodním zákonům. Prdeláčani cítí morální povinnost s touhle disbalancí něco udělat. Aby byl vesmír v pořádku, chápete. A tak za mnou přišel Ženich. Potenciální. Jeho první balicí věta obsahovala informaci, že nikdy nepřečetl jedinou knížku. Druhá balicí věta byla otázkou... jestli mi prej neni zima. Neodpověděla jsem, protože jsem byla Ženichem úplně zděšená. Ženich si tudíž odpověděl sám... že jemu zima neni nikdy, protože ho hřeje sádlo. Zkrátka, byl to Ženich se dvěma Té - tupej a tlustej. Takže přesně můj typ. Škoda, že jsem byla ze Ženichova zájmu tak vyděšená a tudíž jsem nemohla dát najevo svůj zájem. Budu si to navždy vyčítat... 



A doufam, že si tohle nikdo nikdy v Prdelákově nepřečte. Mohli by mě pak třeba upálit. Nebo pomluvit, což by bylo ještě mnohem horší!

A jinak jako dobrý, no. Hodně teď kreslim a maluju a jako (lehce předčasnej) dárek k narozeninám jsem dostala grafickej tablet, kterej jsem už dlouho chtěla. Blbý na tom je, že ačkoliv mam na papíře (nebo na monitoru) ráda jemný linie, něžnost, čistotu a pastelový barvy a ráda bych se takovýma obrázkama obklopovala a produkovala je, tak mi to prostě nejde. Místo toho tupim tužky a jde ze mně jenom hnus a špína... čmáranice, sprosťárny, pokřivený existence a charaktery, temnota. A pak cejtim, že je to VONO. Ale v noci stejně blbě spim a ve dne občas zapomínam dejchat...

Prapředkové, proč nejsem sluníčková? 


Sorry, Ženichu.


středa 2. září 2015

Rebel z Prdelákova

aneb další článek o mym blbounskym životě...

Před rokem jsem psala o tom, že měl blog roční výročí založení a že jsem zkrátka nějak nestihla napsat výroční článek a vyjádřila jsem naději, že to třeba stihnu za rok. Prdlajs, žejo...

Moje psací morálka je zkrátka mizerná... a já jsem s tim zcela smířená. Teď ale vyvádim v životě takový věci, že to fakt chce záznam.

Když si přečtete moje poslední dva články, možná v nich najdete určitý náznaky nespokojenosti s momentálním stavem věcí. V posledním článku jsem dokonce přísahala, že se odstěhuju z Prahy.

Ani já jsem ale netušila, že se to všechno odehraje tak závratnou rychlostí.

Stalo se vám někdy, že jste nebyli úplně spokojený, ale ani úplně nespokojený a nevěděli jste, co dělat, abyste spokojený byli? Já to už nějakou dobu mam. A každej normální člověk by se zřejmě zastavil a nejdřív přemýšlel, co s tím dělat. Já ale ne. Já se do všeho vrhnu po hlavě, a to úplně bezhlavě. Asi mě to tak baví nebo co... 

A tak jsem sekla v Praze s veškerou prací, shodou okolností téměř okamžitě dostala práci v Prdelský Prdeli 100 km od Prahy, trochu hardcore a s ne úplně přívětivou vedoucí vyřídila to, že nemusím zůstávat po celou 2měsíční výpovědní lhůtu, sbalila si svých pár švestek a teď už měsíc frčim v Prdelský Prdeli.

Asi bych ten svůj stav nazvala takovym životnim překladištěm... tam teď stojim a rozhlížim se a nevim, co dál. A faktem je, že bych asi měla začít trochu přemejšlet. Jo, sakra!

Protože tahle situace se taky nezdá bejt úplně ideální. Bydlim totiž momentálně u rodičů ve svym dětskym pokojíku. Víc asi nemusim psát... snad jen to, že soužití s rodičema, skoro ve 30 a ještě ve chvíli, kdy na to člověk neni už zvyklej a vlastně ani dostatečně psychicky připravenej (to nemůže bejt nikdy), je trochu motokros. Taky se učim po 8 letech od získání řidičáku znovu řídit, což je vážně prdel. Hned při první vyjížďce se mi podařilo prorazit pneumatiku a jakymsi záhadnym způsobem jsem odrovnala i posilovač řízení a další věci, kterým nerozumim, což moje drahý auto stálo dvoutýdenní pobyt v autoservisu a peněženku 30 táců. Tátu ze mě málem trefil šlak. Což je věta, kterou průměrnej člověk pronáší v pubertě, já vim. A zatimco všichni okolo intenzivně vstupujou do manželských svazků, plodí děti jedno za druhym a platí hypotéku jako mourovatý, já jsem se ocitla znova v podobnym stavu, jako když mi bylo -náct. Tak jen doufam, že mi z toho nevyskáčou beďary.

Co se týče práce, uvedla jsem se tu vesměs dobře. Když mě přišla pozdravit místostarostka, nepoznala jsem ji, i když jsem se s ní předtím viděla na pohovoru. Pak mi chtěla ukázat na pc něco na stránkách města, ale já zrovna měla otevřenej email, co jsem psala kamarádovi, a v předmětu bylo "Pozdrav z Prdelákova". Zkrátka výborný. Když se se mnou přišel seznámit starosta, měla jsem v puse narvanej banán a on musel s představovánim počkat, než ho rozžvejkam a spolknu. Což jsem potom nezapomněla okomentovat slovy: "To jsem trochu podělala, co? Vy za mnou přijdete a já mam v puse banán..." 

V Prdelákově je to taky dost motokros. 95% obyvatel jsou důchodci, jedinej obchod, kterej tu je, je Jednota a pořád tu funguje rozhlas. Je to trochu jako výlet o 20 až 30 let zpátky do minulosti a já si pořád přijdu trochu jako ve filmu.

A teď musim vymyslet, co se sebou. Přišla jsem na jednu úžasnou věc... že vlastně můžu úplně cokoliv! A pokud to nebude nic protizákonnýho nebo tak něco, tak mi do toho ani nikdo nemá právo kecat. A ačkoliv je to tak samozřejmá věc - dělat si to, co člověk chce dělat - sama se divim tomu, jak to může bejt někdy nesamozřejmý a těžký pod návalem povinností, starostí, očekávání, iracionálních obav a všeho možnýho...

Takže nevylučuju vůbec vůbec nic. 

Myslíte si o mně, že už jsem fakt totálně máklá? Nebo jste taky máklý?



středa 3. června 2015

Káča makačenko

Zdá se, že píšu na blog jen, když mam pocit, že hrozně trpim. A to právě teď přesně mam.

Tak za prvé - je vedro k padnutí.

Za druhý - je vedro k padnutí a já sedim v práci (jo, ještě teď!), což celou tu záležitost s vedrem činí ještě o poznání horší. Vzduch tu stojí, nedá se ani pořádně nadechnout, bolí mě hlava a myslim, že určitě omdlim... každou chvíli!

Za třetí - je vedro k padnutí a já sedim v práci a až z tý práce vylezu, budu se prodírat tisícem zpocených lidí v podělaný rozpálený Praze mezi betonem, asfaltem a autama. Začínam Prahu silně nenávidět a nejradši bych to tady zabalila a odstěhovala se do nějakých řádně zapadlých končin. Můj kolega jednou prohlásil, že pokud by musel žít na vesnici, oběsil by se ve stodole. Já to zase vidim tak, že pokud budu muset dál žít v Praze, hodim si nejspíš mašli na sloupu pouličního osvětlení. 

A tohle pořád a všem vykládam. Moje činy s tim ovšem jaksi nekorespondujou. Začala jsem totiž pracovat ještě jinde než v knihovně, takže teď už opravdu jen pořád pracuju a pracuju. Jsem prostě pitomá! Jak jinak si to vysvětlit?

A ještě k tomu v tý druhý práci furt jen čumim do počítače a pracuju s nějakýma programama, kterým nerozumim. Oni ty programy teda vůbec nejsou složitý, ale abyste věděli, já jsem úplně blbá na všechno, co zavání technikou. Neumim si skoro ani na mobilu přepnout foťák na kameru a když se mi to náhodou povede, tak nevim, jak jsem to udělala. Snažila jsem se tudíž nějak geneticky napojit na svýho tátu - technickýho boha, ale přes veškerou snahu zůstává jen napojení na mojí mámu, která je ráda, že zvládne zapnout pračku.

A teď si to představte - blbá blondýna s kočičíma očníma linkama ve žlutym svetříku nakráčela poprvé do práce a když mi šéfová vysvětlovala, jak to tam všechno chodí, zasekla jsem se na bodu *kterej klíč patří do jakých dveří*. Nutno podotknout, že z tohoto bodu jsem se zatím moc neposunula.
V tomhle kontextu jsem si vzpomněla na jeden díl seriálu Black Books, kdy jde kamarádka hlavního hrdiny poprvé do nový práce a vůbec neví, co má dělat, tak jen zoufale buší celou pracovní dobu do klávesnice. Kdo to má ale těch 10 hodin vydržet?!

No nic.

Deal with it, vole. 

Ale přísaham, že se na tu vesnici odstěhuju a budu pak jen děsně pozitivní a všechno bude úplně nádherný! Fakt!

úterý 7. dubna 2015

Kráva a květák

Každej máme občas depku jak kráva.

A pak se taky občas chováme jak kráva.

Dobrý ještě je, když se chováme jak kráva a nevíme o tom. Podstatně horší varitantou je, když moc dobře reflektujeme, že se chováme jak kráva, ale nedokážeme s tim vůbec nic dělat. To pak máme blbou náladu my, blbou náladu z toho, že jsme tak trochu kráva, má i okolí a v neposlední řadě máme výčitky svědomí za to, že jsme taková kráva.

Celá situace může bejt ale ještě horší! To když se ten fakt, že jsme kráva a vlastně taky dost k ničemu kráva, dozví naši rodiče. Ti by se tuhle krutou pravdu nikdy dozvědět neměli, protože existuje akutní nebezpečí, že v tu chvíli, kdy zjistí, že zplodili takovou pofidérní existenci, ztratí smysl života! Což se jim teda ani moc nedivim.  A taky je nemalá pravděpodobnost, že když to o nás budou vědět, nepůjčí nám peníze na rohlíky, až nás vyhodí z práce... protože jsme kráva. (Ale bez obav, z práce mě zatím nevyhodili a tak můžu dál intenzivně prožívat radosti, které přináší knihovnická profese... jako třeba když nám minulej týden udělal jeden milej a voňavej bezdomovec louži přes celou knihovnu, čímž jsem si vlastně rozšířila vědomosti, protože jsem vůbec netušila, že lidskej močák má tak závratnou kapacitu!)

Všechny zásady týkající se informovanosti rodičů o mém duševním stavu jsem dnes porušila a ve stavu depky a značně kravskýho rozpoložení vzala zvonící telefon svojí mámě, načež jsem jí na obligátní rodičovskou otázku "Jak se máš?" vyblila informace o tom, že život stojí za hovno, že mě nic nebaví, že nemam vůbec žádnej životní cíl a že příštím podstatnym mezníkem mýho života bude odchod do důchodu.
Mamka byla samozřejmě trochu v šoku, co to zplodila za pekelnýho psychouše, takže mi zvýšenym tónem hlasu řekla, že jsem fakt k ničemu a vůbec se nesnažim, což jsem jí už předtím vlastně sama sdělila, takže jsem nemohla nic než souhlasit. Můj megageniální nápad, že bych třeba mohla dát výpověď v práci, podat o svojí nově nastalý situaci hlášení na pracáku a pak vesele pobírat podporu, se bohužel taky nesetkal s rodičovskym nadšenim.
Chudák mamka, když jsem položila sluchátko, bylo mi jí fakt líto.

Pod návalem provinilostních emocí jsem se ihned pokusila svoje hříchy nějak napravit. I řekla jsem si, že vyhovim mamčiným přáním ohledně mého stravování, který se týkají převážně toho, abych občas žrala taky něco jinýho než chleba (všichni fitness freakové čtou místo slova "chleba" slova "ovesnou kaši s extra porcí rýžovýho proteinu s mandlovým mlékem a lžící burákového másla navrch").
Zkrátka, ve snaze stát se na chvíli dobrou hospodyňkou a uvařit si na zítra do práce oběd, jsem vytáhla z lednice květák, co tam ležel už dva týdny (protože jsem byla moc líná s nim cokoliv udělat), okrájela jsem z něj všechnu plíseň a láskyplně ho vložila do vroucí vody. Zkrátka výjev, kterej byste si na instáč určitě nedali.

A teď nějak nevim, jestli mi to jako má zvednout náladu a jsem z toho fakt nějaká bezradná...

PS: Až se zítra probudim, budu zřejmě doufat, že jsem tenhle článek nikdy nenapsala... a zejména to o plesnivym květáku.

pátek 13. března 2015

Stárnoucí punkeři

Jdu si tak na autobus a hlavou mi víří proudy myšlenek. Stoupnu si na zastávku. Vedle mě stojí nějakej odpornej člověk, co smrdí a říhá nahlas. Posunu se 5 metrů směrem od něj.
 
Jak si tak stojim, ponořim se hluboko do úvah o stárnoucích punkerech.
 
Na tuhle zastávku přijíždí spousta autobusů, ale já můžu dojet na místo určení (za svým čínskym doktorem, co do mě bodá jehly) jen jednim z nich - 196.
 
Přijíždí autobus, já, pořád hluboce pohroužená do problémů stárnoucích punkerů a tudíž hluboce nezúčastněná, vidim, že do něj nastupuje ten odpornej člověk a ještě si stihnu říct, že je štěstí, že nejedu s nim.
 
Pak periferně vidim, jak se k autobusu zuřivě řítí nějaká žena. Dveře se jí zavřou před nosem.
 
Pořád jsem samozřejmě děsně zahloubaná do toho punkerskýho problému!
 
Autobus se rozjíždí.
 
A já si najednou všímam, že je to, KURVA, můj autobus!
 
Číslo 196 se mi ze zadního skla směje do ksichtu.
 
Stojim, čumim a nevěřim tomu, že jsem stála a čuměla a bez hnutí brvy si nechala ujet autobus, kvůli kterýmu jsem přišla a kterej jedinej jede tam, kam potřebuju. A další měl jet za 20 minut, kdy už jsem já měla bejt na místě určení.
 
Za blbost se platí a já byla odsouzená zaplatit... neboli jet jinym autobusem a přestoupit. Což mě samozřejmě lehce nasralo.
 
 
Když jsem pak ležela a sledovala akupunkturní jehlu, jak mi vibruje mezi očima, říkala jsem si, že je to vlastně fajn. Je to totiž strašně krásnej pocit - zavrtávat se do svojí mysli tak hluboko, že vás z ní téměř nic nedokáže vytrhnout. Stát se dokonale nezúčastněnou v rámci okolního fyzickýho světa. Na chvíli existovat jen ve svojí hlavě...
 
Myslela jsem si, že už to nedokážu... do chvíle, než mi kvůli stárnoucím punkerům ujel autobus.

pondělí 2. března 2015

Ovce-vůdce-rebel-mimoň

Každej známe dělení lidí na extroverty a introverty. Nebo na sangviniky, flegmatiky, choleriky a melancholiky. Tyhle typologie určitě mají něco do sebe, ale já jsem s žádnou existující teorií nebyla spokojená. Přišlo mi, že se moc málo lidí dá rigidně narvat do jednoho z otevřených šuplíčků. Já sama jsem například přesvědčená, že jsem úplně všechno. Tak k čemu to potom je, když je člověk všechno, žejo...

Potřebovala jsem si zkrátka vytvořit něco vlastního...
 
A tak jsem vytvořila svoje šuplíky.

Moje teorie se zatim pracovně jmenuje ovce-vůdce-rebel-mimoň (přijímam nápady na mnohem víc cool pojmenování), už jí rozvíjim několik let a pevně doufam, že mě jednou dost proslaví!
 
Podstatou je dělení lidí do 4 skupin (což by z toho pracovního názvu fakt němej neřekl):

1) Ovce
Aneb většina populace. Stáda ovcí jsou všude kolem nás. Vesele přežvykujou kus jetele, kterej měl předtím v hubě vůdce a vůbec je nenapadne ochutnat třeba pampelišku. (A teď pevně doufam, že ovce opravdu takový věci žerou! Jinak by moje přirovnání ztrácely smysla!)

A jedna věc je u ovce esenciální... zpravidla vůbec netuší, že je ovce!

2) Vůdce
Přesněji řečeno velitel ovcí. Ovce sledujou vůdce a dělají zásadně to samý jako on. Žerou stejný věci jako on, používaji stejnej šampon jako on, aby jejich vlna zůstávala zářivě bílá, tak jako je bílá vlna vůdcova, pokud si vůdce zastřihne paznehty (mají ovce paznehty?!) do obloučku, jeho ovečky je poslušně taky zastřihnou do obloučku... žádná ovce ale nebude s paznehtama do obloučku vypadat tak úžasně jako předtim vůdce.

Na jedno stádo může bejt vůdců i víc a většinou to tak taky je...
 
 
Modelová situace: Vůdce řekne: "Dam si hrušku." Ovce hned hromadně zabečí: "My si taky dáme hrušku!" ( I když ve skutečnosti možná mají chuť na banán, ale jejich ovčí povaha je v nich natolik zakořeněná, že o svojí chuti na banán vlastně ani neví)
 
 
 

3) Rebel
Teď to začne bejt složitější!
Rebel je zvláštní kategorie. Zahrnuje totiž dvě velice odlišný skupiny rebelů a jednu úplně zvláštní skupinu.  U všech skupin ale platí, že ovce rebela nechápou a vůdci ho nesnáší. Taky platí, že rebel dobře rozpozná ovce i vůdce a z různých důvodů nepodléhá stádovýmu ovčímu chování.
 
Nejpočetnější skupinou všeho rebelstva je rebel pozér. Ten ve skrytu duše touží stát se vůdcem, k čemuž ale nemá buňky, takže si nikdy nedovede vytvořit svoje ovčí stádo. Dělá vždycky něco jinýho, než dělaji ostatní a dělá to jen z toho důvodu, aby se odlišil.

Další skupinou je nefalšovanej rebel. Dělá odlišnosti vlastně jen z toho důvodu, že se mu prostě chce a ani přitom neví, že dělá něco jinak než ostatní. Všechny svojí existencí zvláštně přitahuje a všichni ho buď odsuzujou nebo obdivujou. Nikomu ale není ukradenej. Občas se z něj stane vůdce, i když o to vlastně vůbec nestojí.
 
A pozor! Zvláštní kategorií je ovce (můžeme jí nazývat třeba černou ovcí), která se tváří jako rebel, ale její ovcovitost je ještě mnohem závažnější než ovcovitost každý průměrný bílý ovce. Tyhle černý ovce, převlečený za rebely, vytvářejí menší (ale zato mnohem unifikovanější) stáda. A samozřejmě mají svoje černý vůdce (bez vůdce by totiž každá ovce byla ztracená). Vůbec největší zábavou každý černý ovce z menšího stádečka je pomlouvání pravověrných většinových bílých ovcí pasoucích se v nejpočetnějším stádu na největší pastvině. Tyhle černý ovce obzvlášť ráda pozoruju, jsou totiž fakt dost zábavný...

Modelová situace: Vůdce řekne: "Dam si hrušku." Rebel pozér řekne: "Já si dam banán." (I když ve skutečnosti má chuť na hrušku, ale nemůže si jí dát, protože už jí chroupe vůdce.) Nefalšovanej rebel řekne: "Já si dam ananas." (Protože má v tuhle chvíli na ananas fakt chuť.)
 
4) Mimoň
Mimoň nerozpozná ovce, vůdce ani rebely, mimoň je zkrátka totálně mimo. Nedělá to, co ostatní, protože ani neví, co by to tak vlastně mělo bejt. Možná by se i rád stal ovcí, ale nedaří se mu to.
 
Modelová situace: Vůdce řekne: "Dam si hrušku." Ovce hned následuje: "Taky si dam hrušku." Rebel chvíli vyčkává a potom praví: "Já si dam banán." Mimoň sedí a čumí. Po chvíli se probere: "Řikali jste něco?"


Všechny skupiny mají ve společnosti svoje místo a všechny jsou potřeba. Mezidruhová fluktuace není vůbec vyloučená, ovšem platí, že vůdcem a nefalšovanym rebelem se člověk musí narodit.

A víte, co jsem v tomhle systému já?
 
Já jsem Bůh.
 
Bůh Stvořitel.

(ďábelskej smích...)





... protože nejsem schopná přiznat, že jsem prachobyčejná ovce
 

čtvrtek 12. února 2015

Chci back

Nejradši bych se zastřelila.
 
Když jsem přišla včera večer z práce, volala mamka. Že je to prej špatný. Špatný s babičkou. A slyšela jsem přesně ty slova, který jsem slyšet nechtěla. Rakovina, metastázy.
 
Moje babička. Babička, která mě toho tolik naučila. Babička, která peče ty nejlepší dorty, plete ty nejlepší ponožky a u který se vždycky dá aspoň na chvíli vrátit do dětských let.
 
Celej večer jsem řvala, dusila se směsí vzteku a bezmoci z toho, že jediný, co můžu udělat, je dusit se vztekem a bezmocí a opakovala jsem, že prostě nechci. Nechci, aby to tak bylo!
 
Dneska jsem vstala, celá opuchlá, a šla jsem do mailový schránky, kde jsem měla v rozepsaných mailech povídku, na který jsem strávila hodně času. Jo, jen debil si píše povídku jako rozepsanej mail, aniž by jí měl někde jinde. Jen debila ani nenapadne si jí poslat. Jsem zkrátka nepoučitelná.
 
Chtěla jsem si jí zkopčit do wordu. Tak jsem celej text označila a místo Ctrl C jsem zmáčkla Ctrl V. Povídka zmizela a místo ní se objevila dementní adresa na dementní webovou stránku, na kterou jsem koukala předtím.
 
A celý se to hned automaticky uložilo!
 
Já vim, je to banalita. Obzvlášť proti tomu, co jsem se dozvěděla včera. Ale totálně mě to dorazilo!
 
Když už nemam tlačítko back v životě, proč ho nemá aspoň moje mailová schránka?!
 
Mam tak strašnej vztek na všechno, že jsem totálně paralyzovaná...
 
 

pátek 6. února 2015

Příběh z Kauflandu


Je blbý mít na každym druhym obrázku nákupní tašky?

Poslední dobou se koukam na svět tak nějak zvláštně. Jinak.

Malý dítě je všim totálně fascinovaný. A já jsem totálně zhnusená.

Ale to zhnusení je vlastně jen takovej malej, skoro nepostřehnutelnej, moment. Pak přichází ona fascinace. A pocit, že je to všechno vlastně totálně nádherný.

I v Kauflandu.

neděle 1. února 2015

Bezprdelní realita

Když je někdo pěkná svině, řekneme o něm, že je bezpáteřní. Ještě jsem teda nepochopila, proč by jako absence páteře měla znamenat všeobecnej morální úpadek. Ale to je teď jedno...
Já totiž chci směřovat k něčemu jinýmu a věřte mi, že pro mě není vůbec lehký se s tak závažnym fyzickym deficitem svěřovat. Ale jednou to prostě přijít muselo. A tak teď a tady přiznávam, že jsem dočista bezprdelní. A věřte tomu, že v tomhle případě je ta souvislost se stavem věcí bohužel naprosto jasná.
 
Zdědila jsem totiž prdel po tatínkovi... a to teda, mezi náma, neni zrovna Nicki Minaj.
 
 
 
Tahle moje bezprdelní skutečnost mi nikdy až tolik nevadila. Koho by ale napadlo, že jednou přijde do módy prdel jak vrata? Takže jsem momentálně dost v háji.
 
Nemoderní.
 
Nedostatek "materiálu" se u mě bohužel projevuje pouze a jen v zadní oblasti. Říkala jsem si, že by bylo dost fajn kdybych si mohla přebytky "materiálu" z jiných míst tak nějak pod kůží nahrnout a vytvarovat si tak perfektní zadek.
 
Škoda, že to moje tělo neumožňuje. (A trochu podezřívam Nicki Minaj, že to její jo!)
 
 
 
Tak jsem přemýšlela, jak by to šlo vyladit jinym způsobem. Napadly mě vycpávky. To mi ale přišlo blbý, takhle kamuflovat tu tristní realitu.
 
Pak jsem ale v pátek (jako každej den) šla na autobus okolo kantýny, která sídlí v přízemí velký kancelářský budovy. Tahle kantýna má skla polepený plakátama sličných kuchařek, který by mohli jít z fleku soutěžit do miss a jeden plakát sexy kuchaře, kterej vypadá dočista jako dvojník Zaca Efrona. A tak tam jsou nalepený, úsměv od ucha k uchu, v záživě bílých nažehlených oblecích a perfektně sednoucích kuchařských čapkách, lákající manažery a byznysmeny na superextra výživný a vyvážený jídlo.
 
To bychom měli tu prezentovanou stranu mince.
 
Moje cesta ale bohužel vede i po chodníku na druhý straně budovy, kde postává s cigárkem v hubě ztělesněná realita... v umaštěných zašedlých pláštích, věk okolo 50, nadváha, ruskej přízvuk.

Ten kontrast prezentace a reality je zkrátka až směšně příznačnej pro celou společnost.
 
A co mi z toho vyplynulo?

Že jsem si v Anglii tenkrát sakra měla koupit ty kalhotky s vycpanou prdelí! A neměla jsem ani trochu myslet na to, že by bylo blbý se tvářit, že tam, kde mi záda plynule přecházeji v nohy, něco mam! Když se totiž v kantýně můžou tvářit, že jim za sporákem stojí Zac Efron, proč bych já nemohla předstírat, že mam nějakej zadek?
 
 
A víte co? Strašně se těšim, až oblý zadky vyjdou z módy a všichni budou uctívat nás, bezbrdelnice. Ale vsadila bych se, že do tý doby mi ta prdel naroste!
 
 

úterý 27. ledna 2015

Ze života

 
 
 
Tak to s tou mojí dospělostí asi nebude až tak horký...
 

 

pondělí 19. ledna 2015

Nevdaná (ne)vadná

Tak jo.

Už by to fakt chtělo nějakej ten článek.

Abyste rozuměli, chtěla jsem napsat spoustu věcí...

Chtěla jsem psát třeba o tom, jak mam ráda podzim a přidat i pár supr podzimních kýčovitých fotek. Pak jsem chtěla psát taky o tom, jak mam ráda Vánoce a sdělit vám pár svých neotřelých vánočních přání.

No, ale neudělala jsem to.

Stejně jako jsem loni neudělala spoustu věcí, který jsem udělat měla, protože to se mnou tak ostatní měli v plánu. Měla jsem se vdát a konečně přestat nosit vytahaný tepláky a triko s dírama.

Měla jsem.

Taky jsem si začala připadat nějak moc dospěle, když jsem si uvědomila, že jsem o sobě často ve srandě prohlašovala, že jsem stará a hnusná. Dobrý na tom ale vždycky bylo, že jsem věděla, že to neni pravda. A najednou mi došlo, že už to vlastně začíná bejt pravda a já opravdu začínam bejt stará a hnusná! (A vždycky, když se ze sebe snažim udělat super sexy číču, skončim jako hipster skříženej s bezďákem).

Pak mě ale ta dospělácká tíha najednou opustila, když jsem pocítila nutkavou touhu kreslit na auta poprášený sněhem sprostý obrázky (a tak jako spoustu jiných nutkavých tužeb jsem ji nerealizovala).

No a pak mě to moje "stáří" zas dostalo, když jsem poprvé v životě nezačala cvičit kvůli tomu, abych se líbila chlapům, ale kvůli tomu, aby mě nebolely záda.

Završila jsem to tim, že jsem si půjčila knížku "Vadná".

A došlo mi to.

V 17 jsem furt děsně řešila, jestli jsem nebo nejsem nějaká vadná, popřípadě jak moc jsem nebo nejsem nějaká vadná. Teď už vim, že neni třeba se zabejvat tim, jestli jsem vadná nebo úplně normální, protože je to vlastně fakt jedno.

A to je ten zdaleka nejpodstatnější rozdíl mezi mym mladšim a momentálnim já. Zaplaťpánbůh.


Tak a teď třeba můžu psát o tom, jak nemam ráda leden.


Takže... nemam ráda leden.


Related Posts Plugin for WordPress, Blogger...