Je blbý mít na každym druhym obrázku nákupní tašky?
Poslední dobou se koukam na svět tak nějak zvláštně. Jinak.
Malý dítě je všim totálně fascinovaný. A já jsem totálně zhnusená.
Ale to zhnusení je vlastně jen takovej malej, skoro nepostřehnutelnej, moment. Pak přichází ona fascinace. A pocit, že je to všechno vlastně totálně nádherný.
Když je někdo pěkná svině, řekneme o něm, že je bezpáteřní. Ještě jsem teda nepochopila, proč by jako absence páteře měla znamenat všeobecnej morální úpadek. Ale to je teď jedno...
Já totiž chci směřovat k něčemu jinýmu a věřte mi, že pro mě není vůbec lehký se s tak závažnym fyzickym deficitem svěřovat. Ale jednou to prostě přijít muselo. A tak teď a tady přiznávam, že jsem dočista bezprdelní. A věřte tomu, že v tomhle případě je ta souvislost se stavem věcí bohužel naprosto jasná.
Zdědila jsem totiž prdel po tatínkovi... a to teda, mezi náma, neni zrovna Nicki Minaj.
Tahle moje bezprdelní skutečnost mi nikdy až tolik nevadila. Koho by ale napadlo, že jednou přijde do módy prdel jak vrata? Takže jsem momentálně dost v háji.
Nemoderní.
Nedostatek "materiálu" se u mě bohužel projevuje pouze a jen v zadní oblasti. Říkala jsem si, že by bylo dost fajn kdybych si mohla přebytky "materiálu" z jiných míst tak nějak pod kůží nahrnout a vytvarovat si tak perfektní zadek.
Škoda, že to moje tělo neumožňuje. (A trochu podezřívam Nicki Minaj, že to její jo!)
Tak jsem přemýšlela, jak by to šlo vyladit jinym způsobem. Napadly mě vycpávky. To mi ale přišlo blbý, takhle kamuflovat tu tristní realitu.
Pak jsem ale v pátek (jako každej den) šla na autobus okolo kantýny, která sídlí v přízemí velký kancelářský budovy. Tahle kantýna má skla polepený plakátama sličných kuchařek, který by mohli jít z fleku soutěžit do miss a jeden plakát sexy kuchaře, kterej vypadá dočista jako dvojník Zaca Efrona. A tak tam jsou nalepený, úsměv od ucha k uchu, v záživě bílých nažehlených oblecích a perfektně sednoucích kuchařských čapkách, lákající manažery a byznysmeny na superextra výživný a vyvážený jídlo.
To bychom měli tu prezentovanou stranu mince.
Moje cesta ale bohužel vede i po chodníku na druhý straně budovy, kde postává s cigárkem v hubě ztělesněná realita... v umaštěných zašedlých pláštích, věk okolo 50, nadváha, ruskej přízvuk.
Ten kontrast prezentace a reality je zkrátka až směšně příznačnej pro celou společnost.
A co mi z toho vyplynulo?
Že jsem si v Anglii tenkrát sakra měla koupit ty kalhotky s vycpanou prdelí! A neměla jsem ani trochu myslet na to, že by bylo blbý se tvářit, že tam, kde mi záda plynule přecházeji v nohy, něco mam! Když se totiž v kantýně můžou tvářit, že jim za sporákem stojí Zac Efron, proč bych já nemohla předstírat, že mam nějakej zadek?
A víte co? Strašně se těšim, až oblý zadky vyjdou z módy a všichni budou uctívat nás, bezbrdelnice. Ale vsadila bych se, že do tý doby mi ta prdel naroste!
