sobota 27. září 2014

Katka jako Katka

Ahoj!
 
Je neskutečný, jak ten čas běží. Už je to rok, co jsem zažívala první krušný týdny v Londýně. A aby mi nechybělo nějaký to vzrůšo i v mym současnym pražskym životě, opět jsem si vytvořila na hlavě novej účes. To je taková moje specialitka. Vždycky se ostřiham, pak rok zoufale čekam, až mi to doroste a pak se zase ostřiham. Překvapivou novinkou je, že už mě to ani nečiní nešťastnou. Asi už jsem si za ty roky tak nějak zvykla.
 
Když mě s mym novym účesem dnes poprvé viděla má drahá maminka, oznámila mi, že teď už ale fakt vypadam na dvanáct. Já jsem jí na to řekla, že se ten účes ale všem mým (dvanáctiletým) kámošům z knihovny moc líbil.
 
Pak se na mě mamka pořád tak zkoumavě dívala, načež z ní vypadlo: Už vim, koho mi připomínáš!
Já: Koho prosimtě?
Mamka: No tu Katku.
Já: Jakou Katku?
Mamka: Tu Katku z toho pěveckýho dua, víš ne?
Já: Jako Katka a Jindra?
Mamka: Joo, přesně tu!
Já: Tak dík.
 
Pokud jste někdo ještě neměli tu čest si tohle fenomenální duo poslechnout nechat se pohladit na duši, tak to určitě okamžitě napravte:
 



Tak co, dobrý?
 
Doufam, že jste se dostali do tý správný nálady (zhruba něco jako po lobotomii), takže nastala přímo ideální chvíle, abych vás po nějaký době opět potěšila nějakýma těma fotečkama.
 
Když mi bylo tak 9-10 let, potřebovala jsem novou zimní bundu. Mladší ročníky už nezažily dobu, kdy se všechno oblečení kupovalo dětem větší, aby ještě nějakou tu sezónu vydrželo. Moji rodiče v tomhle směru dosáhli dokonalosti.
Pamatuju si ten den, jako by to bylo včera. Pro jistotu jsme ani nešli do obchodu s dětskym oblečenim, ale rovnou do toho dospěláckýho. Ochotná pani prodavačka vybrala tu nejmenší velikost (asi pánský) bundy. Navlíkli to na mě. Nedůvěřivě jsem se podívala do zrcadla a vznesla otázku: "A neni mi to moc velký?"
Mamka s prodavačkou mi naráz začaly tvrdit, že vůbec ne, načež prodavačka dodala, že do ní stejně za chvíli dorostu.
 
Ráda bych pani prodavačce sdělila, že čekam už patnáct let a ještě jsem nedorostla (a doufam, že nikdy nedorostu).


 
 
Věřte mi nebo ne, ale ta bunda je ve skutečnosti ještě mnohem větší, než vypadá na těch fotkách. A já jí z nostalgie nedokážu vyhodit!
 
Marně jsem hledala nějaký dokumentující fotky ze zimy před 15 lety, protože by mě hrozně zajímalo, jak jsem v tý bundě tenkrát vypadala. Zřejmě dost blbě.
 
V souvislosti se svym tehdejšim stylem odívání taky zcela chápu, že ze mě vyrostl značně psychicky labilní jedinec s občasnou potřebou předávkovat se práškama na nervy. U člověka, kterej prožil dětství v obřích spoďárech, obřích bundách a dalším obřím oblečení (v kombinaci s rovnátkama v hubě) se fakt neni čemu divit...
 
A děkuju za gratulující komentáře k minulýmu článku!


úterý 2. září 2014

MaGoR

Tak je ze mě slečna magistra! Od včerejška. Proces mého otitulování měl natolik kuriózní průběh, že to sem prostě musim hned napsat, než to zapomenu.
 
V sobotu mě začalo pekelně bolet v krku. V neděli se k tomu přidala tělesná slabost, hučení v hlavě, rýma a všechny další libůstky... prostě pořádný nastydnutí z toho podělanýho počasí. V pondělí ráno jsem začala mít fakt velký obavy, že nebudu schopná obhajovat diplomku tak, jak bych chtěla. Bála jsem se, že se začnu dusit, kašlat nebo něco podobnýho. Tak jsem si řekla, že krizová situace vyžaduje krizový řešení a lupla jsem si několik pilulí na všechny možný neduhy a protože jsem z toho měla nervy jak kráva, přihodila jsem navrch ještě prášíček na nervy.
 
Zabralo to perfektně. Cítila jsem se přímo hvězdně.
 
Ze samotný obhajoby si pamatuju několik výjevů:
 
- na svým vlastním těle předvádim mrzáka (konkrétně zkřivený paže)
 
- kreslim obrázek diskurzů (!!!)
 
- řikam vedoucímu obhajoby, že na mě divně kouká
 
- vyřvávám, že na odpovídající popsání vztahu diskurzů a ideologie ještě nikdo nevymyslel adekvátní pojmovej aparát
 
- když mi vedoucí obhajoby oznamuje, že už asi skončíme, já mu oznamuju, že ještě skončit nehodlam, protože je to zřejmě moje poslední příležitost si o diplomce s někym popovídat
 
Pak jsem vylezla ven celá vysmátá ven a kamarádka se mě vyděšeně ptala, co se tam dělo tak strašnýho, že jsem tak hrozně křičela. Při závěrečný gratulaci mi komise sdělila, že moje obhajoba byla velmi svéhlavá.
 
Nutno podotknout, že jsem se včera až do večera nestyděla. Dneska už se stydim.
 
A na doktorský už zřejmě nemůžu...

čtvrtek 28. srpna 2014

Věčná a vděčná blbost

Chtěla jsem napsat něco jako výroční článek, protože nedávno to byl rok od památný chvíle, co jsem tenhle blog založila. To bych ale nebyla já, kdybych ten výroční článek opravdu napsala. A tak ho třeba napíšu za rok k dvouletýmu výročí... anebo třeba za dva roky :-)
Teď ale napíšu něco mnohem důležitějšího... už několikrát jsem se tu zmiňovala o tom, že jsem naprosto geniální. Nedávno jsem ovšem došla ke zjištění, že jsem možná spíš úplně blbá.

To jsem se takhle koukala na Streamu na nějakej pořad, kde se snažili dokázat, že jsou český celebrity blbý. Ptali se jich, kde leží Mount Everest. A došli samozřejmě k závěru, že úplně blbý jsou, protože to skoro nikdo nevěděl. Jen pár z nich správně odpovědělo, že v Nepálu. Se zájmem jsem se na to video podívala, potom jsem otevřela google a do vyhledávače napsala otázku: "Kde leží Nepál".

To náhlý prozření, že jsem možná blbá jak celebrita, se náhle v mojí hlavě spojilo s několika dalšíma vědomostníma neúspěchama z minulosti. 

Mámě jsem třeba předevčírem oznámila, že bych chtěla jet na výlet do Českýho Krumlova. Pak ale vyšlo najevo, že jsem vlastně měla na mysli Kutnou Horu. Všechny dvouslovný názvy měst mi totiž přijdou úplně stejný a nedokážu je od sebe odlišit. 

Stejný mi vlastně ale přijou i jednoslovný názvy měst od Z. Třeba Znojmo a Zlín... je pro mě fakt peklo odlišit co je co a prostě to nedávam. Ale vim, že jsou fakt daleko!

Už vůbec pak neumim hory a pohoří. Sestřenice se odstěhovala do Mníšku pod Brdy. Když jsem se to dozvěděla poprvé, nemohla jsem pochopit, jak bude každej den dojíždět do Prahy takovou dálku. Nemohla jsem to pochopit do tý doby, než jsem zjistila, že jsem ve svojí hlavě Brdy zaměnila za Beskydy.

U některých měst dokonce ani moc netušim, že existujou. A když tušim, že existujou, tak netušim, kde existujou. Jako třeba Příbram... když mi kolega v práci řekl, že je z Příbrami, ani jsem netušila, jestli to jsou Čechy nebo Morava.

A když už jsme u tý práce... před chvíli jsem volala kolegyni, aby mi pomohla zprovoznil počítač. Zdál se totiž nějakej rozbitej. Byl vypnutej.

Ale víte co? Já jsem v klidu. Došla jsem totiž k závěru, že blbost je naprosto základní a esenciální lidskou vlastností a kdo neni aspoň trochu blbej, jakoby nebyl. 

A jestli to neví moje zkušební komise, tak jim to tam příští týden u tý obhajoby diplomky pěkně povim...

pondělí 16. června 2014

Moje ovesná

Dopisuju diplomku a je to se mnou fakt strašný. Můj momentální život vypadá asi nějak takhle: jsem doma, píšu diplomku a od rána do večera něco žeru nebo jsem v práci, píšu diplomku (a často ignoruju čtenáře) a od rána do večera nežeru nic. Diplomku píšu dokonce i když spim... ve snu. Doma mam bordel jak "u cikánů", což mi sdělila na milé návštěvě moje máma... já osobně se ale domnívam, že tim ty cikány hrubě urazila. Jo a do toho všeho mi minulej tejden v těch největších vedrech vypověděly službu lednice a mrazák. Takže v následujících (asi mnoha) dnech budu od rána do večera muset žrát jen stravu konzervovanou nebo usušenou. Ale ono je mi to vlastně jedno...

Mně už je totiž všechno jedno!

Hlavně už to fakt chci mít z krku!

A jediný, co mě v týhle nezáviděníhodný situaci drží při životě, je ovesná kaše...

Abyste rozuměli... samozřejmě, že ne její konzumace. Konkrétně mě totiž drží při životě "idea" ovesný kaše.

Řikam si totiž, že když se v tomhle šílenym světě může stát, že se nevzhledná slizká kejda stane nejpopulárnějšim jídlem lidstva, může se čistě teoreticky stát, že úspěšně obhájim i tu mojí diplomku.

Vlastně je asi už možný vážně úplně všechno... ovesná kaše mi zkrátka změnila pohled na svět.

A tak děkuju za ovesnou kaši! A za to, že nemine den, kdy by na mě nevybafnul aspoň jeden obrázek něčí kašovitý snídaně. Drží mě to totiž v těchto nelehkých dnech při životě!



neděle 27. dubna 2014

Poselství

Jednu věc bytostně nesnášim - patetický statusy na facebooku. A momentálně jsem tak strašně zoufalá, že jsem dneska jeden takovej status už málem napsala. O tom, jak je ten svět nespravedlivej... no znáte to.


Stala se mi totiž hrozná věc a na vlastní kůži jsem se přesvědčila o tom, že i fungující a hluboký přátelství někdy může bez varování skončit.


A tak se se mnou můj kámoš počítač Archibald III. přestal kámošit a včera se odmítl zapnout. Nejdřív jsem si myslela, že jen dělá drahoty a chce si dát víkendovou pauzu, ale dneska jsem se dozvěděla o moc horší diagnózu - harddisk totál v kopru. Nereaguje. Nic se nedá zachránit. Jen tak, z ničeho nic.



Teď vás asi napadlo něco jako: přece není tak pitomá a má to všechno zazálohovaný. A já musim říct, že pitomá je hlavně flashka, na který jsem většinu dat zazálohovanou měla. A tahle flashka se rozhodla taky odejít do věčných elektronických lovišť.


Dvojnásobnej konec přátelství.


A tak mi z diplomky na mailu zůstalo to, co jsem tenhle týden posílala vedoucí ke kontrole. Přišla jsem taky o stovky fotek (a všechny fotky z Londýna), o rozepsaný povídky, o školní materiály, o filmy a naštěstí si teď nemůžu vzpomenout, o co všechno ještě.


Zbyla jen část dat, kterou jsem měla na jiný flashce, která (zatím) drží.


Takže moje poselství nedělního odpoledne zní: ZÁLOHUJTE!!! (nejlíp jak šílený a na deseti různých místech)





čtvrtek 27. března 2014

eMOČně

Nic moc nepíšu. Já totiž nemám co psát...

Můžu napsat leda tak to, že jsem si k snídani udělala smoothie (jsem totiž dost cool), abych byla zdravá, krásná a hubená. Už po hodině jsem ale dostala takovej hlad, že jsem se musela naládovat čokoládovýma sušenkama.

Tak třeba zejtra...

Můžu napsat taky to, že jsme si v neděli pustili About Time, což mě natolik emočně zasáhlo, že jsem u toho strašně brečela. Do toho breku jsem se ale hystericky smála, protože mi fakt, že brečim, přišel úplně vtipnej. Pak jsem pro změnu koukala na Čtyři v tom, kde mi moment smrti a následnýho narození opět přišel natolik silnej, že jsem svojí smícho-brekovou serenádu spustila nanovo. Pes vůbec netušil, co se mnou má dělat...
 
A to jsou zhruba nejzávažnější věci, co se mi momentálně v životě dějou. A mimochodem, už potřetí v řadě píšu o tom, jak čumim na televizi. To neni dobrý.

Brzo ale nastane změna! Pracovní změna! A že to bude opravdu velká změna, předznamenalo už to, že jsem minulej týden musela za doktorkou, aby mi dala razítko, že jsem zdravotně způsobilá tu práci vykonávat. Teda... že to bude jen razítko, jsem se se domnívala já. Otázka "Máte moč?", mě tedy logicky celkem vyvedla z míry. Chvíli jsem nechápavě koukala a přemýšlela o tom, kde bych tu moč jako měla mít. Doktorka z toho, jak na ní připitoměle koukam, zřejmě usoudila, že jsem možná práce nezpůsobilej debil, a nechtělo se jí dát mi to razítko jen tak zadarmo.

A tak jsem byla nucena s plastovym pohárkem v ruce projít skrz plnou ordinaci lidí směrem na záchod, což ještě nebylo tak hrozný. Horší totiž bylo, když jsem s počůranym pohárkem a děsem v očích musela podniknout cestu zpátky.
 
Razítko jsem po mnohých útrapách nakonec získala, takže mě velmi těší, že jsem způsobilá... půjčovat lidem knížky.
 
To by totiž nějakej mrzák jen tak nezvládnul!
 
 

čtvrtek 20. února 2014

Obřihlav nedokonalý

Znáte takový ty nechutně dokonalý lidi? Ty lidi, co jsou za každých okolností upravený, nikdy nehodí ukázkovej držkopád na ledu, taky se jim nikdy nerozmázne oční linka a už vůbec se nikdy veřejně nepokecaji při jídle vomáčkou? Znáte je?

No, tak já taková nejsem. Ačkoliv po tom celej život toužim... bejt nechutně dokonalá. A tak se snažim se dokonalosti přiblížit, co nejvíc to jde. A ono to nejde...
 
Nedávno jsem narychlo odcházela z domova. Na hlavu jsem si narazila první čepici, která mi přišla pod ruku... a jo, uznávam, že už ten fakt, že v tomhle počasí pořád nosim čepici, svědčí o mojí trestuhodný nedokonalosti. Ale zpátky k tý čepici... já bych zrovna tuhle totiž už vůbec nosit neměla, protože mi už několik blízkých řeklo, že v ní mam moc velkou hlavu. To, že tenhle fakt ignoruju, zase nesvědčí o ničem jinym, než o mojí nedokonalosti.
 
Jela jsem autobusem, pak metrem a celou dobu jsem na sebe (s hlavou narvanou v čepici) koukala do okna a říkala si, že tu hlavu mam vážně nějakou obří a začala uvažovat o tom, že bych tu čepici možná fakt měla odložit na dno šuplíku. Pak jsem na Roztylech nasedla do dálkovýho autobusu a konečně čepici sundala.
 
A zjistila jsem, že v ní mam celou dobu narvaný rukavice.
 
Jo a taky jsem pravidelnou a nadšenou divačkou AZ kvízu... a horší už to asi bejt nemůže!
 
 
 

pondělí 3. února 2014

Chro chro

Leden byl veskrze debilní. Ráda bych tady napsala, že jsem nic nenapsala, protože jsem měla strašně moc práce, všichni o mě měli velkej zájem a všechno bylo fakt dost cool. Pravda je ale bohužel taková, že jsem se od návratu z Anglie kopala doma do prdele (v depresích) a sledovala Primu Zoom (v depresích a klidně stejnej pořad několikrát po sobě).
 
Moje deprese z nicnedělání byla tak intenzivní, že jsem se absolutně nemohla donutit cokoliv dělat. Dokonce jsem vzdala i vymýšlení výmluv, proč zrovna nemůžu jít cvičit a rovnou napsala, že nejdu, protože jsem líná jak prase. To se mi ještě nikdy nestalo...
 
Taky jsem před týdnem byla ve škole navštívit svojí vedoucí diplomky... řekla jsem jí, že mam deprese, jsem na dně a všeobecně jsem byla fakt trapná... nejtrapnější. Koukala na mě trochu šokovaně. Stydim se za to ještě teď...
 
Jediná snaha, kterou jsem vyvinula, byla snaha o nalezení povolání. Vhodných povolání jsem nalezla bezpočet, nikde ale očividně neshledali mě jako vhodnou kandidátku. A teď můžu jít prodávat... opět. Sice bych se posunula od sortimentu jako je umělá krev a upíří zuby (což jsem měla tu čest prodávat v minulosti) o trochu výš a taky by to bylo jen na částečnej úvazek, takže bych měla dost času na psaní diplomky (a sledování Primy Zoom), ale stejně...zase prodavačka? Jak všichni víme, jsem dost geniální a tudíž nevim, jak by se s tím moje geniální ego vyrovnalo, kdybych opět dělala prodavačku. Na druhou stranu by mi to možná pomohlo udělat krok z míst, kam slunce nesvítí, což je poměrně silnej argument. 
 
Tak jo... jdu si pustit Primu Zoom.
Related Posts Plugin for WordPress, Blogger...