pondělí 30. září 2013

Střípky...

aneb další díl londýnskýho zpravodaje
 
Tak jsem se právě vrátila z večeře...se spolubydlícíma jsme se totiž dohodli, že každou neděli budeme mít společnou večeři, kterou vždycky uvaří jeden z nás, přičemž by to samozřejmě mělo být nějaký národní jídlo. Před týdnem vařil Ital a dneska vařila Francouzka, měli jsme mletý hovězí maso, zapečený s bramborovou kaší a nemůžu říct, že bych si to nějak extra užila :-D
Ta Francouzka je vůbec fascinující. Jestli jste někdo četli knížky od Stephena Clarka o Francouzech, tak to sedí naprosto přesně. Představte si, že si ještě za dva týdny nebyla schopná koupit Oyster card a tak furt jezdí na jízdenky, který jsou skoro jednou tak drahý! Přitom pro koupi Oyster nepotřebujete nic jinýho než přijít do obchodu a říct, že jí chcete. A taky ještě nemá zaplacený ubytování, který se musí bezpodmínečně zaplatit do zítřka, jinak člověk dostane velkou pokutu. Má prostě dost času...
Jinak ještě nevím, co budu vařit já...nemůže to být nic moc složitýho, protože tu nemam svoje kuchařský náčiní a taky to asi nemůže být nějak extra tučný...i když, oni se z toho ty holky taky jednou nepo...
Oni jsou totiž tak trochu šílený...představte si, že Španělka s Francouzkou sladí aspartamem! Když jsem se to dozvěděla, prostě jsem neodolala a s úsměvem na tváři jim sdělila, že jsem za loňskou zima sama zkonzumovala 6 kilo medu, z čehož je málem kleplo. Ale sladit aspartamem?!?! Když jsem se jich ptala, jestli vědí, jaký je to svinstvo, řekli mi, že to vědí, ale že si prostě musíš vybrat...no, to teda vybraly fakt dobře.
 
No a ve čtvrtek se mi stala vtipná věc. Šla jsem ze školy a na Greenwich Marketu jsem viděla podezřele hodně lidí v džínách, mikinách a se sportovníma batohama. Říkala jsem si, jestli to nejsou náhodou krajani...a ono jo! Pak mě skupinka holek zastavila a ptala se mě, kde je Primark, tak jsem nasadila ten nejdrsnější anglickej přízvuk, jakej dokážu a řekla jim, že tady (v centru Greenwiche) Primark fakt nenajdou. Pak jsem se jich schválně zeptala odkud jsou a když nečekaně řekly, že z ČR, tak jsem řekla: "Super, tak to můžeme mluvit česky." Měli jste vidět jejich výraz v obličejích. Připadala jsem si hrozně drsně, ale s nostalgií jsem si zavzpomínala na dobu dávno vzdálenou, kdy jsem se spolužačkama taky pobíhala po Londýně v džínách, mikině a s batohem...v zásadě nic proti tomuhle typu oblečení nemam, jen je to prostě fakt dobrý poznávací znamení.

Greenwich Market - najdete tady třeba spoustu pěknýho vintage oblečení a tak vůbec, dost vintage věcí

V pátek jsem byla večer v "letním" kině, kde se kousek od Tower Bridge promítala Pomáda. Bylo to super, až na to, že jsme tam totálně zmrzly. Atmosféra v Londýně je jiná a líbí se mi. Těžko se to popisuje, ale je to takový svobodný město, což je cítit i z lidí a z každý akce, na kterou jdete.
večerní Tower Bridge po Pomádě

Co se týče mých jazykových dovedností, už jsem tu dva týdny a pořád jim jako nerozumim! Asi je to taky tim, že jsem v kontaktu hlavně s cizincema. A moje nerozumění bude možná problém...už vím datum, kdy budu mít prezentaci, načež bych měla vést diskuzi o tom, co jsem právě odprezentovala...vést diskuzi s britskýma studentama, kterým vůbec nerozumim! To je prostě přesně ta záležitost, kdy nevíte, jestli máte brečet nebo se smát. Momentálně mi to přijde fakt vtipný, ale den předem budu asi spíš brečet. 

Taky jsem konečně navštívila Primark (ehm, dvakrát) a musim říct, že je to R-Á-J, ale zároveň taky dost peklo. Musíte se neskutečně hlídat, abyste tam neutratili všechno, co máte, přičemž tam stejně necháte víc, než byste chtěli. A musím připustit, že cítim neodolatelný nutkání tam jít znova a znova, což je důkazem toho, že Primark asi v lidech vyvolává silnou a nebezpečnou závislost. 
Přelidněná Oxford Street, kde jsem byla v přelidněnym Primarku



A snahy o zútulnění svýho pokoje jsem asi fakt definitivně vzdala. Ono ty hrozný fleky na koberci stejně nic nezachrání. A kdybych si například chtěla zapálit svíčku, ta věc na stropě by začala okamžitě řvát a mě by nejspíš vyhodili z koleje za to, že jsem se snažila založit požár. Tak jsem si koupila "aspoň" štětku do záchoda, minisušák na prádlo a pánev.
Mimochodem, koupelna je tak malá, že mi dneska ráno při malování spadla moje (Chanel) tužka na oči do záchoda. Nebyla jsem úplně nadšená...
 
A taky se mi docela stýská...docela dost.
 

středa 25. září 2013

Proč nebýt blond...

Tenhle víkend jsem strávila v centru chozením po památkách. Všude bylo strašně moc lidí a já jsem neustále musela pátrat očima, kde jsou holky, aby se mi neztratily. Ony ovšem nemusely hledat mě...prý proto, že jsem všude vidět. Přesněji, moje palice očividně září na dálku. Jsem prostě blond a nemůžu za to. Už jsem se tak narodila...
 
To mě přivedlo k přemýšlení o tom, co pro mě vlastně blonďatost znamená a jak ovlivňuje můj život taková pitomina, jako je množství pigmentu ve vlasech. Někomu by se totiž mohlo zdát, že je to třeba výhoda, ale já jsem došla k závěru, že je to spíš k vzteku.


Zdroj:http://iwantmysandwich.com/jokes%20stolen%20car.html

Začíná to nevinně. Když se ve škole při dějepisu probírá 2. světová válka, dávají vás za příklad jako typickýho příslušníka árijský rasy. Asi není třeba zdůrazňovat, že na třídnim žebříčku popularity si tim moc nepolepšíte.

Potom už jde pomalu do tuhýho. Dozvíte se totiž, že by na vás, jakožto na blondýnu, měli fakt letět chlapi. A tak čekáte...a čekáte...a čekáte...a ono jako nic. Pche.
Myslim, že tohle je vůbec největší blondýnovskej mýtus a mělo by se proti němu razantně bojovat! My, blondýny, máme totiž uměle vytvořenou jakousi "auru" takový nějaký pipinovitosti. Každej prostě nevědomě předpokládá, že když jste blondýna, jste taky pipina. A chlapi pipiny nechtěj! Není to sexy.

S předchozím bodem souvisí to, že s vámi mají problém i některý ženy, který chybně předpokládají, že jste díky blonďatosti atraktivnější než ony. To ale není vůbec pravda, jak jsme si už ukázali výše. Některým ženám to ale prostě nevysvětlíte.
Tohle by nebyl až takovej problém, kdybyste na tyhle ženy nenaráželi třeba v práci nebo ve škole na místech, kde vás reálně můžou poškodit. Stalo se mi, že jsem se fakt hodně nelíbila jedný vyučující. Celej semestr nám vyprávěla vtipy o blondýnách, děsně se jim smála (sama) a koukala při tom na mě. Jednou se mě před celym kurzem zeptala, jestli jsem přírodní nebo odbarvená. Na konci semestru jsem obdržela známku 3, přičemž kurz byl hodnocenej podle účasti, kterou jsem měla stoprocentní a podle aktivity v hodinách, přičemž jsem byla stejně (ne)aktivní jako všichni ostatní. Z mých kamarádů jsem s trojkou skončila jediná.

Další věc, proč blonďatost není až taková výhra je to, že vtipy o blondýnách zas tak úplně nelžou. Ba naopak, jsem přesvědčená o tom, že se zakládají na pravdivých událostech. Když jste blondýna, prostě se to děje a nedá se tomu uniknout. Nedokážu vysvětlit proč, ale prostě to tak je.
Pamatujete na Ivu Pazderkovou v reklamě na Müller, jak překlopí jogurt to křupinek a řekne, že je to ňáký rozbitý? To je naprostá klasika. Mně se například stalo tohle: dělala jsem si instantní kafe z pytlíčku. Dala jsem vařit vodu, pytlíček jsem roztrhla, jeho obsah vysypala do koše, prázdnej pytlíček vložila do hrnku a zalila vařicí vodou. Pak jsem si samozřejmě uvědomila, jak jsem pitomá a pozor! Tim to nekončí! Já jsem to totiž v rámci druhýho pokusu o kafe udělala i podruhý! A to fakt nekecam!
Každopádně to ale neznamená, že jsme hloupý. To teda nejsme ani náhodou! Prostě se nám jen častěji stává, že to je ňáký rozbitý.


http://reallyfunnyjokespictureswallpapers.blogspot.co.uk/2013/07/really-funny-blonde-jokes-really-funny.html
 
Nemůžu nezmínit záležitost, která mě rok, co rok vytáčí neskutečnym způsobem.
Představte si tu situaci...jste na dovolený, kde se celou dobu smažíte jak totální debilky na sluníčku, což vám není vůbec příjemný, nehledě na to, že to není zdravý, ale vám to prostě nedá. Chcete na svým těle jednou mít ten opěvovanej bronz. Celou dobu ale připomínáte odstínem spíš vařenýho raka než sexy krásku z časopisu. Ke konci dovolený se vám zdá, že to docela vyšlo. Máte bronz. Jste na sebe pyšná. Pak se vrátíte do Čech a potkáte dohněda opálenou kamarádku, která zatím strávila jen 2 hodiny někde u rybníku. Kamarádka řekne: "Jak je možný, že jsi byla u moře a jsi pořád úplně bílá?!?! Že ty jsi byla celou dobu někde zalezlá!"
To samý vám potom zopakuje ještě dalších cca 10 lidí...máte chuť jít a spláchnout se do záchodu.

A tak to je...
 
Až přijdu na další nevýhody, dam vědět!
 
 

pondělí 23. září 2013

Fáze zmatení

Přísahám na svojí čest (jestli mi vůbec nějaká zbyla), že vážně ještě někdy napíšu něco jinýho než článek o Londýně. Dneska to ale bohužel nebude...
 
Stalo se mi totiž něco pozoruhodnýho, o čem nejde nenapsat. A ta pozoruhodná záležitost je...totální pomatení mozku. Takže nejenže absolutně nejsem schopná mluvit anglicky, já už nejsem schopná mluvit ani česky! A tak celkově nejsem schopná vůbec nic. Mýmu mozku nejde už ani spánek. Mam prostě totálně zmatenýho chudáka mozka!
 
Ráno jsem se snažila říct spolubydlící, co Jindřich Tudor pověděl o svojí manželce Anně Klévský, když jí poprvé uviděl (protože bydlíme v Anne of Cleves Court). Řekla jsem asi všechno, kromě toho, co jsem chtěla říct...a ještě se spoustou chyb. Spolubydlící koukala divně...
 
Když jsem dneska jela školním autobusem, seděli za mnou dva kluci a bavili se. Já jsem si myslela, že je to opět místní forma angličtiny a děsně jsem se snažila jim porozumět, ale zase to vůbec nešlo. Po deseti minutách jsem zjistila, že mluví německy.
 
Ve škole jsem na spolužačky z Dánska a Švédska mluvila česky, ale myslela jsem si, že mluvim anglicky. Koukaly divně a nejspíš mi na fb nepotvrdí žádost o přátelství.
 
Potom jsem muži do skypu řekla, že máme napsat esej, která bude mít 3000 words.
 
Je to fakt vysilující...
 
A sama sobě namlouvam, že fáze zmatení určitě povede k fázi zlepšení.
 
Nebo jsem vážně úplně blbá...


 



pátek 20. září 2013

Disorganised

O Britech se říká, že jsou to studený čumáci a musejí mít všechno akorát. Moje zkušenost je taková, že Britové jsou vůbec nejmilejší lidi, který jsem ve světě potkala a ve všem mají hroznej bordel. Což platí i pro celou univerzitu. Včera jsem ve školním autobuse slyšela britskýho studenta, jak říká, že univerzita je tak trochu disorganised.
 
Měl pravdu...
 
Varování: Teď bude následovat dlouhá, nudná a depresivní pasáž o mých problémech s byrokracií.
 
Problémů bylo s Erasmem fakt spoustu. Bez velkých vnitřních debat můžu říct, že nejvíc v mym životě. Příklad za všechny: zálohu za kolej jsem měla zaplatit přes univerzitní portál, ke kterýmu jsem ještě neměla přístupový údaje.
V posledních dnech se jako další, téměř nepřekonatelnej problém, ukázala registrace...
Ještě když jsem byla v ČR, přišel mi email, že máme hned udělat první část (online) registrace, abychom byli potom ve škole připuštěný k části druhý. Další mail obsahoval zprávu, že online registraci máme dělat, až budeme v UK a rozhodně ne někde jinde. Tak jsem nevěděla, co si vybrat...nakonec to bylo jedno.
Nicméně online registrace mi udělat nešla...nejdřív jsem měla problém s tim, že mi na stránce prostě chybělo tlačítko continue. Šla jsem se tedy poradit do studenstkýho centra. Toho pána, co tam seděl, můj problém dost překvapil a pořád jen překvapeně opakoval: "there´s no continue button! there´s no continue button!" Poté, co někam zavolal, mi oznámil, že fakt neví a že budu muset někam napsat mail. Fajn, nebudeme to prodlužovat...mail jsem napsala a tlačítko continue se objevilo. V online registraci jsem postoupila o jeden krok dál a opět jsem se zasekla. To bylo v úterý...
Ve středu byl den, kdy mělo oficiálně proběhnout druhý kolo registrace, tentokrát s focením. Výsledkem celýho tohohle registračního procesu je kartička, kterou vážně hodně potřebujete, protože vás bez ní v areálu školy nikam nepustí, takže je jasný, že jsem docela stála o to, jí mít. Skoro všem ostatním se povedlo dokončit tu online část a tak mohli přistoupit ke druhý části, já a skupina dalších 5 zoufalců jsme byli potupně odvedeni naší koordinátorkou k počítačům, abychom jí ukázali, jakej máme problém. Ukázalo se, že jsme paka, protože jsme se snažili něco vyplňovat, když se nás to na něco ptalo. Všichni ostatní se s tim nepatlali a prostě jen mačkali continue, aniž by cokoliv vyplňovali a bez problémů online část dokončili a tak se ve středu po hodině čekání slavnostně dočkali svých kartiček. My, poctivci, jsme měli prd...
Takže je to vlastně dost vtipný...systém po vás chce odpovědi na otázky, ale když je jak blbci zodpovíte, systém to ani neumí zpracovat a úplně se sekne, protože vlastně ani nikdo nepočítá s tim, že je někdo bude zodpovídat. Dobrý, co?
Nicméně to zase vyřešil mail, kterej nám nadiktovala koordinátorka a tak jsem slavnostně dokončila online část registrace, což znamenalo, že mě pustí ke druhýmu kolu registrace.
 
Včera jsem se tedy chtěla jít zaregistrovat, abych taky měla svojí úžasnou kartičku. Zároveň jsme měli Fresher´s Fair, kde mělo být jídlo zadarmo a ještě byla další schůzka pro studenty. Takže to by byl plán pro včerejšek...
A teď, jak to dopadlo (asi je všem jasný, že ne podle plánu):
Ve středu večer mě začalo šíleně bolet v krku...není divu z toho počasí. Tak jsem šla spát. Venku všichni zase hrozně pařili, ale to už ani nevnímam. V 1 ráno mě vzbudil požární poplach vyřvávající s ohlušující intenzitou po celý koleji, protože jsou tady tyhle řvoucí zařízení úplně všude...jedno mám i v pokoji, jedno máme na chodbě, další ve společný kuchyni...jsou prostě úplně všude a všechny začali v 1 ráno řvát! Všichni se začali oblíkat a šli ven. Ukázalo se, že nějakým ožralým debilům to zřejmě přišlo jako super nápad a tak to nějak spustili. V tu chvíli jsem vážně chtěla někoho fyzicky napadnout. V pokoji mi ta strašná věc řvala ještě asi 10 minut než to vypli a za těch 10 minut mi málem vyskočil mozek z hlavy. Něco mi říká, že to nebylo naposled...
Ráno mi pořád nebylo vůbec dobře, nicméně jsem neměla na výběr a musela zamířit směr autobus. Jak už jsem psala, plán byl následující: dojet do školy, jít se zaregistrovat, pak se jít najíst na freshers (proto jsem si nevzala nic k jídlu s sebou, ha) a od 2 stihnout školní schůzku. Dopadlo to tak, že jsem čekáním na registraci strávila 3 hodiny!!! Z toho hodinu venku v dešti. Jít se najíst jsem vůbec nestihla a dokonce i na schůzku jsem přišla o 20 minut později. Když schůzka skončila, šla jsem se ještě podívat na freshers, ale žádný jídlo už tam nebylo. Takže jsem byla hladová, nastydlá a naštvaná.
ALE MAM TU PITOMOU KARTU!!! Zároveň mi nejde do hlavy, jak je možný, že pokaždý, když mě někdo fotí na nějakej průkaz, je to, když jsem nemocná a po 3 hodinách strávených ve frontě, což se na fotce samozřejmě projeví.
 
A dneska? Dneska je první den, kdy nemáme žádnou povinnou administrativu od školy a já jsem mohla jít s holkama do Primarku nebo jet na školní Ikea trip a dělat spoustu dalších věcí, ale zůstávám zavřená v pokoji, protože jsem pořád nastydlá. Mam z toho takovej blbej pocit, ale řikam si, že je to prostě potřeba a že tady budu mít ještě tolik dní, že se jeden "promarněnej" den snad ztratí. Navíc se nutně potřebuju dát do kupy na víkend, protože bude Open House London (koukněte, co všechno bude otevřený: http://events.londonopenhouse.org/Venues)
 
A ještě malá exkurze po mym aktuálnim pokoji. Není to nic úžasnýho, ale už jsem si tu pomalu i zvykla. Máme s dalšíma 5 studentama "byt", což ale vlastně není byt, ale chodba, ze který vedou dveře do jednotlivých pokojů a do kuchyně, kterou máme společnou.

Nevěřili byste, jak markantní rozdíl je v tom mít peřinu a nemít peřinu...já už jí mam a tak jsem o mnoho šťastnější. Peřina je fakt věc, která udělá váš život kvalitnějším :-D A teď by mi měli prodejci peřin něco poslat zadarmo...
A na mym úžasnym koberci si můžete všimnout fleků po předchozích studentech. Z fotek to nevynikne, ale věřte mi, že je to fakt humus...nechci vůbec vědět od čeho ty fleky jsou.


Moje koupelna, která je rovněž naprosto úžasná. Jak si můžete všimnout - v místech, kde je závěs, není na podlaze nic, co by oddělovalo prostor sprchy od ostatní podlahy, takže když se sprchujete, je voda úplně všude a vy pak velmi dlouho nemůžete vstoupit do koupelny, aniž byste si namočili nohy. Zrcadlo nad umyvadlem je jediný, který tu mam, což je taky trochu problém, protože nejsem příliš schopná se oblíknout, aniž bych se na sebe celá podívala do zrcadla a zhodnotila, jestli to, co jsem na sebe navlíkla, jakžtakž pasuje.


Pracovní stůl, skříň a mini-lednička...s touhle částí pokoje jsem dost spokojená. Stůl je velkej, dobře se na něm pracuje a vejde se mi na něj spousta mýho bordelu, jak můžete vidět...


Co jste v Londýně navštívili vy? Je tady něco naprosto úžasnýho, na co bych určitě neměla zapomenout? Já už se TAK těšim!


pondělí 16. září 2013

London

Začátky jsou vždycky těžký. Ty moje jsou ale někdy těžký až moc...

Sobota byla pro mě celkem hororová. Cestu z Čech do Londýna bych vynechala, to bylo celkem v pohodě. Dobrodružství začalo až při cestě na kolej. Už byl večer a já jela samotná s obřim kufrem autobusem, kterej měl 34 zastávek na 10 km a už jsem myslela, že jedu určitě blbě a dojedu kamsi do prčic. Naštěstí jsem ale dojela...moje kolej je ale spíš něco ve stylu vesnice a skládá se z mnoha cihlových (úplně stejných) baráčků. Jelikož byla tma, tak jsem ani nemohla najít recepci, abych se ubytovala a tak jsem tady nešťastně jezdila s kufrem, přičemž jsem málem přejela dvě veverky. Pak jsem to už nevydržela a zeptala jsem se nějakých anglických studentek, který mě na recepci odvedly. Už těm jsem jako moc nerozuměla. Na recepci jsem nerozuměla už vůbec. Dali mi tam klíče od pokoje a cosi jsem podepsala, aniž bych si to přečetla, protože mi to už bylo úplně jedno. Pak jsem je prosila, jestli by mě nemohli do toho mýho pokoje odvést, že to v tý tmě fakt nenajdu, načež mi bylo odpovězeno něco, z čehož jsem pochopila, že jako asi ne. Tak jsem vzala kufr a vyjela jsem do tmy hledat. Opět jsem samozřejmě vůbec nevěděla (ten kolejní systém dělení jednotlivých courts na byty a pak pokoje je tu poměrně složitej a je třeba, aby vám někdo řekl, jak to je, což mě nikdo neřekl nebo možná řekl, ale já mu nerozuměla). No, nebudu to prodlužovat...zase jsem se musela zeptat anglických studentek, kterým jsem opět nerozuměla, ale opět mě velmi ochotně dovedli k mýmu court, bytu a pokoji. Rozuměla jsem jim snad jen když se mě ptaly: "Do you drink?" Řekla jsem jim, že ne dneska :-) Ve znamení "drinking" byla ostatně i celá noc...na kolej totiž v sobotu dorazili všichni studenti, což bylo třeba náležitě oslavit.
 
Když jsem odemkla dveře do pokoje, byla jsem celkem zhrozená. Pokoj tu stojí 130 liber týdně a tak jsem čekala něco na úrovni. Jenže pokoj zřejmě zůstal tak, jak ho opustil student přede mnou...koberec plnej bordelu, nespláchnutej toleťák v záchodě, nevábná vůně... No, měla jsem toho plný kecky a tak jsem začala hystericky vybalovat kufr, abych se dostala ke kabelu na net a mohla skypovat. Když jsem ho vyhrabala, celej večer jsem muži brečela do skypu, že chci jet okamžitě domu.
 
Následující noc byla jedna z nejhorších v mym životě. Byla jsem tu sama, strašně unavená a neměla jsem ani peřinu a polštář...a ani toaleťák, prostě nic. Navíc byla v pokoji pěkná zima a já jsem nevěděla, jak nastavit topení. Takže jsem celou noc nemohla ani spát, jaká mi byla zima...omotala jsem okolo sebe všechno svoje oblečení, ale stejně jsem se klepala jak ratlík. Do toho ještě venku řvali dost nahlas studenti a hudba. Moje zoufalství o týhle noci se snad nedá ani popsat...
 
Další den, v neděli, jsem neodkladně potřebovala zařídit to nejnutnější, abych mohla aspoň trochu normálně žít, tak jsem se hned dopoledne vydala do Tesca, což je celkem daleko. Nakoupila jsem všechno základní...peřinu, polštář, utěrky, nůž, houbičky na mytí, dezinfekci, nějaký jídlo...ale bylo toho fakt moc, což se neukázalo jako dobrej nápad, když jsem to musela táhnout zpátky dvěma narvanýma autobusama. Ale byla jsem šťastná, že se aspoň vyspim. Navečer jsem šla s mýma novýma flatmates něco nakoupit a pak jsme společně vařili večeři, která ve výsledku nebyla vůbec dobrá, protože jsou to všechno mladý vocasové, co neumí nakrájet ani papriku. No, ale v noci se mi s peřinou spalo fakt krásně! A taky jsem přišla na to, jak funguje topení, takže dvakrát sláva!
 
Dnešní den už byl o něco lepší. Měli jsme informační schůzku s ostatníma erasmákama a pak boat trip, což bylo krásný. Ale zase jsem byla celej den v čudu, takže jsem nestihla nic vyřídit a že je toho na vyřizování hodně...
 
Takže:
1) Fakt mě štve moje nerozumění...londýnská angličtina je fakt na posr... Je to celkem rána pro vaše sebevědomí, když si myslíte, že ten jazyk jakžtakž ovládáte a pak přijedete sem a přijde vám, že na vás mluví úplně cizí řečí...by už klidně mohli mluvit arabsky. Rozumim jen cizincům a lidem z univerzity, protože ty mají oxford english. Ostatní international students jsou na tom naštěstí dost podobně, kromě seveřanů...těm to dost jde. Až na to, že kurzy budu mít normálně se všema studentama, včetně těch britských, kterým nerozumim ani prd. Jsem na sebe fakt zvědavá...začínam příští týden.
 
2) Pak ta doprava tady...všechno je konstantně zasekaný a autobus ještě k tomu staví úplně pořád, takže jsem například dneska strávila v autobuse něco přes dvě hodiny a to jsem ani nejela daleko.
 
3) Počasí...to je fakt nenormální tohle. Vždycky, když jsem navštívila Anglii, bylo to v létě, takže jsem neměla moc zkušenost s deštěm a podobně. A teď? Pršelo zatím každej den, přičemž je to fakt totálně nevyzpytatelný. 10 minut je slejvák, pak 10 minut svítí sluníčko a pak zase slejvák. A je tu fakt šílená kosa...skoro na rukavice, čepici a šálu. A ještě jsem si nestačila koupit deštník :-D
 
4) Londýn je vážně nádherný město a mym erasmáckym cílem není se ožírat, ale chci to tu všechno prolézt skrz naskrz, na což mam celkem dost času. Pro ostatní jsem nejspíš trochu divná, ale co nadělam.

A nějaký ty fotky:
moje nová škola

Cutty Sark...to bývala jedna z nejrychlejších lodí světa

Tower Bridge (boat trip)

London´s weather

London Eye z lodi



a univerzitní kaple...
 

pátek 13. září 2013

Tak teda čau aneb patetickej bizár n. 2

Myslela jsem, že to nepřijde, protože můj odjezd byl pořád strašně daleko. Já si totiž vůbec nic nepřipouštim, dokud to nemá být za dva dny. Dva dny jsou moje magická hranice. Když jsem se učila na státnice, byla jsem totálně v klidu...dokud jsem nepřekročila magickou hranici dvou dnů do zkoušky. Pak už jsem v klidu nebyla, spíš naopak. Hystericky jsem se učila 16 hodin v kuse a konstantně se mi chtělo zvracet, zatímco před tím - totální pohodička. Moje tělo je asi nějak předprogramovaný na víru, že co je dál než za dva dny, se vůbec nemusí stát.
 
Stejně tak (podle hranice dvou dnů) na mě pravá cestovní horečka padla až včera a veselá si trvá. Už mam dokonce i zabaleno, což pro mě bylo těžký. Jsem totiž velmi materiálně založená a ráda se obklopuju věcma, hadrama a všim možnym, přičemž jsem na tohle "všechno možný" dost fixovaná. Nějak mi prostě nejde narvat svůj život na 100 dní do jednoho kufru. To je nemožný a vůbec nevim, jak to vydržim.
 
Stesk po věcech ale samozřejmě nebude tak hroznej jako stesk po lidech a po pejskovi...asi o tom radši ani nebudu psát nebo se tu ještě rozbrečím. Pro někoho by to možná těžký nebylo, ale pro mě jo. Je to pro mě zatraceně těžký.
 
Na druhou stranu nemůžu říct, že bych se netěšila. Jsem zvědavá, jaký to bude...a myslim, že to celý nakonec vyhodnotim kladně.
 
A tohle všechno dohromady způsobuje, že nedokážu uspokojivě "přečíst" pochody ve svym mozku a vyhodnotit z toho, co si mam myslet a jak se mam cítit (to se těžko popisuje) a tak mam totální emocionální chaos, což mi vůbec není příjemný a nedá se s tim nic dělat.
 
Já vim, jsem odporná fňukna.
 
Tak příště už z Londýna, zatím se mějte a držte mi palce a všechno, co se držet dá...
 
 

středa 11. září 2013

Návod, jak utratit 800 Kč, když nechcete utratit 32 Kč

Šetřim, protože je to už vážně potřeba. Nebo spíš, což je asi mnohem trefnější, se marně pokoušim šetřit. To se ukázalo mimo jiné včera, když jsem musela zařídit pár posledních drobností...
 
Hlavním úkolem dne bylo dojet do školy pro potvrzení o studiu. Úkol to nebyl jednoduchej, protože nemam koupenou tramvajenku a novou teď před Londýnem nemá cenu kupovat. Takže jsem si dala za cíl, že to všechno zatáhnu na jednu devadesátiminutovou jízdenku. To znamenalo, že budu muset velmi chvátat.
 
Z domova jsem vyrazila po dvanáctý a až po cestě jsem si uvědomila, že jsem vlastně nic nejedla ani nepila. Jídlo jsem se pokusila vyřešit v obchodu u školy, kde jsem si koupila rohlík, kterej mi ovšem záhadnym způsobem vylítl na zem z pytlíku hned, jak jsem se vyřítila z obchodu.
Když jsem přiběhla do školy, zjistila jsem, že i když jsem tam byla za svojí dlouholetou vysokoškolskou kariéru už fakt mnohokrát, pořád si nepamatuju, v jakym patře sídlí studijní. Tak jsem to zkusila...a zase blbě (jako vždycky). Taky se vám stává, že nevíte, kde něco je, i když tam chodíte relativně často a nikdy, ale vůbec nikdy se vám nepodaří to trefit napoprvé?
To mi časově taky nepomohlo, žejo. Když jsem konečně trefila na studijní, samozřejmě přede mnou zase byli lidi, co jim to studování tolik nejde a tak jsou vyhozený a znovupřijatý a podobně a řeší svoje zdlouhavý problémy vždycky, když chvátáte. Tak jsem čekala a čekala a když jsem přišla na řadu, dozvěděla jsem se, že jsem pěkně pitomá, protože jsem v IS zapomněla cosi odkliknout a proto mi potvrzení o studiu nemůže být vydáno. To naštve. Už jsem si v hlavě pro slečnu chystala tragický vyprávění o tom, jak jsem zaplatila 32 Kč, protože nemam tramvajenku, spadnul mi rohlík a mam pekelnej hlad a ona mi jako odmítá dát potvrzení o studiu, ale asi jsem sama vypadala natolik tragicky, že to ani nebylo potřeba a když jsem svatosvatě odpřisáhla, že to v tom IS odkliknu hned, jak dorazim domu, slečna mi potvrzení dala. Uf.

Tak jsem jela nadšeně zpátky. A o minutu jsem to stihla na tu jednu jízdenku! To jste nečekali, co? :-D Cestou domů jsem ještě zašla do obchodního centra pro všechny možný léky, který jistě budu potřebovat. Byla jsem tak vypsychlá, že jsem si musela koupit boty. Boty, který jsou skoro stejný jako moje jiný boty. A ne, vůbec netušim proč jsem si je jako koupila. Zřejmě delirium z hladu a žízně nebo tak něco...
 
Najdi 5 (neexistujících) rozdílů:
Vlevo starý, vpravo nový, což je vlastně jedno...
 
Takže nevim, jestli je moje úvaha zcela správná, ale není to náhodou tak, že jsem kvůli tomu, abych neutratila dalších pár korun za jízdenku vlastně přišla o rohlík a koupila boty za 800 Kč?
 
Mimochodem, tohle je asi můj první "new in post". Hezký boty, co?
 
 

pondělí 9. září 2013

A zase ty svatby...

Všechny svatby jsou snad pro tenhle rok za mnou a vzhledem k tomu, že mě za několik měsíců čeká tahle radostná událost v roli nevěsty, musim konstatovat, že jsem došla k několika podstatným zjištěním...
 
1) Nebudu péct tuny cukroví a pak s tim objíždět každýho z pátý prdele a zvát ho na svatbu. Pozvánka musí stačit.
 
2) Pokud někdo po obřadu nasadí mýmu čerstvýmu manželovi chomout a připne mu kouli k noze, urazim se a odejdu. Jo, patřim k těm odporně emancipovaným ženám a když už kouli a chomout, chci je taky!
 
3) Nenarvu si na nohu žádnej debilní podvazek, co ani není podvazek, ale modrá gumička...je to totiž dost debilní. 
 
4) Tim pádem mi ho nebude ženich veřejne sundávat zubama zpod sukně...to je totiž dvojnásobně dost debilní.
 
5) Ještě o moc víc debilní než předchozí body je nechat se svázat prostěradlem a jíst pak společně polívku děravou lžící. To fakt nejsem schopná ani pochopit, natož realizovat.
 
6) Na vlastní svatbě nebudu tancovat a všichni příbuzný se s tim prostě budou muset smířit. Jedinej tanec, kterej dokážu, je totiž ten z klipu Tata Bojs:
 
Jistě uznáte, že ve svatebních šatech by to bylo fakt obtížný a nebezpečný.
 
7) Nebudu dvě hodiny pózovat fotografovi ve všech možných i nemožných pózách, protože to prostě fakt nevydržim.
 
8) Nechci aby mě kdokoli unášel! A pokud se o to přesto někdo pokusí, budu se bránit a neručim za sebe!
 
9) Jo a ještě nesmim zapomenout na zametání rozbitýho nádobí, to totiž taky nebudu dělat. Je to plejtvání a střepy jsou vostrý a tim pádem taky nebezpečný. A jestli přede mnou někdo rozbije talíř proti mojí vůli, překročim ho! Takže bacha!
 
10) A nebudu dělat ještě spoustu dalších věcí, jen si na ně teď nějak nemůžu vzpomenout :-D 
 
Ale naprosto chápu, že si někdo nedovede svojí svatbu bez tohohle všeho představit a respektuju to...já si naopak nedovedu svojí svatbu představit s tim. Takže bych chtěla zdůraznit, že nechci urazit ničí svatbu a nechci nikomu říkat, jak to je správně. Já jen řikam, jak to chci já a je dost možný, že já jsem tady ta divná...
 
A pár fotek z víkendu:

Svatba č. 1 a Trosky v dáli...

Svatební bublifuk

Svatební bubliny

V pauze mezi obřadem a párty je třeba si dát nějakej ten zámek zdarma

Po cestě na svatbu č. 2 nás pronásledoval Bumblebee!

Ještě jsem stihla dojít na houby

A rostou...

Tak a teď budu 4 dny balit a studovat londýnskou hromadnou dopravu.

Co vy a svatby?

pátek 6. září 2013

Neni to lehký...

Život s muži je někdy fakt těžkej.

Právě jsme se vrátili ze svatby a zítra nás, pro změnu, čeká další. Nevím, jak je to u vás před odjezdem na takovou událost, ale u nás ranní přípravy probíhají poněkud hystericky, protože nejsme zpravidla schopný si cokoliv připravit dopředu. Tentokrát byl obřad už od 11 a poměrně daleko od domova, takže jsme se dohodli, že musíme vyjíždět nejpozději v 9.
Já jsem se oblíkala a malovala v ložnici. Muž někam odešel. Po chvíli se vrátil a přinesl si koberečky z auta. Uznávam, to mi asi měla začít blikat červená kontrolka, jenže po ránu holt nejsem v kondici. Takže jsem pokračovala ve zkrášlování, když v tom slyšim z obýváku zběsilej řev.
 
Představte se, že se můj muž rozhodl, v rámci zkrášlení našeho auta, VYŽEHLIT NAŠE SILONOVÝ KOBEREČKY!!! On si VÁŽNĚ vzal žehličku a šel žehlit koberečky, který nebyly vůbec zmačkaný, protože to ani není fyzicky možný! No, chápete to? Já jsem z toho mrtvá ještě teď. Povrch koberečku se samozřejmě přiškvařil k žehličce, což muž vůbec nečekal a natolik ho to vyděsilo, že na to hrábnul rukou. Jako by nestačilo, že si večer předtím obtisknul tu samou žehličku na lýtko.
 
Je tohle normální? :-D Já nevim, co mi přijde šílenější, jestli to, že se v jeho hlavě zrodila ta ďábelská myšlenka koberečky vyžehlit, abychom měli hezký auto (a to mi mimochodem přijde zatraceně moc vtipný) anebo to, že šel žehlit silon. Silně mi to připomnělo mě samotnou, zhruba v 6 letech, kdy se mi nelíbil moc velkej nos jedný plastový panenky. A tak jsem si zapojila tátovu páječku a chtěla jí udělat malou plastiku. Panence žádnej nos nezbyl...nezbyl jí ani obličej. Jenže mně bylo tenkrát 6!!!
 
A tak si řikam...jak mam proboha zabránit tomu, aby si vážně ublížil, když má takovýhle nápady? A když je má celkem často...
 
Co dodat? Já jsem v 9 stála u dveří připravená, on neměl ještě ani ponožky...když musel žehlit ty koberečky, žejo...

pondělí 2. září 2013

Notýskofilka

Každej, kdo mě zná, ví, že jsem notýskofilka (ze starořeckého filein = milovat). Už jako malá Káťa jsem nikdy nechtěla chodit do hračkářství. Mě totiž vždycky mnohem víc lákalo papírnictví...a ještě taky drogerka, kam jsem děsně ráda chodila vybírat mejdlíčka.
S potěšením můžu konstatovat, že záliba v papírnictvích a drogerkách mě drží stále a zřejmě mě bude držet i do budoucna, což znamená, že jsem se od svých 5 let vůbec nezměnila.
Dneska bych se chtěla pyšně pochlubit částí sbírky mých milovaných notýsků. Některý jsou ještě úplně prázdný, některý jsou popsaný úplně a některý jen zčásti, ale zbožňuju je všechny!

Moje nejoblíbenější motivy jsou zvířátka, barbíny a kostlivci
 
Speciální kategorií jsou samozřejmě diáře. Většinou nechávam jejich výběr na Ježíškovi a celej prosinec se těšim, jakýho společníka mi na následující rok vybere. Ježíšek má dobrej vkus a vždycky se trefí. Akorát letos jsem nevydržela a diář už mam, zlobim!
2007, 2011, 2012, 2013, 2014, zbytek je v mém dalším doma :-)
 
Tenhle z Cambridge je vůbec jeden z nejoblíbenějších...je to památka na skvělej čas ve skvělym městě! A taky památka na hrozný deprese, který jsem měla po návratu. V tu dobu jsem si ještě diáře kupovala sama...
 
 
A tohle je zase ten můj letošní hřích...prostě jsem nemohla odolat. Albi má na příští rok fakt hodně povedený diáře, že jsem nakonec vybrala tři (dva jako dárky). Možná je trochu dětinskej, ale mně se prostě líbí a to je hlavní.
Ježíšku, tak snad zase příští rok...
 
 
A tenhle sešit byl po celej gympl taková moje Bible. Tahala jsem ho všude s sebou a obsahuje hodně zápisků, kreseb, básniček, schovaných vzkazů...no znáte to. Nostalgie a krásná památka.
Jack Skellington se zkrácenýma nohama a schovanej vzkaz od maminky :-)
 
A moje výtvory, co většinou vznikaly při nudných hodinách matematiky, chemie, fyziky a zeměpisu (jsem holt ten proklínanej humanitní typ). Přesně si pamatuju svoje duševní rozpoložení u každýho z nich.




Dvě babky - skica, nakonec vzniknul obrázek, kterej jsem darovala s těžkym srdcem, protože se mi fakt líbil
 
Tahle stará obří kniha je pro mě momentální výzvou do budoucna. Má 200 listů a plánuju jí nějak krásně vyzdobit a pak do ní zapisovat zážitky z našich cest. 
 
 A perlička na závěr:
Je to fakt dost divní, že to je divní
 Všimněte si, že ostatní většinou disponujou památkama s trapáckýma řečičkama (plnýma gramatických chyb) z období prvního stupně základní školy. To já se můžu pochlubit trapárnama dokonce ještě z prváku na střední...a že tam toho bylo! Stydim se ještě teď...
 
Related Posts Plugin for WordPress, Blogger...