Jak jsem referovala a odreferovala

Tak jsem odreferovala a vážně bych strašně ráda napsala, že jsem se bála zbytečně a že to nic nebylo. Ale pravdou je, že to pro mě byl horor a můžu to směle zařadit na seznam hned ke zkouškám v autoškole, státnicím a prostě všem odporným událostem.

 

Ráno a celý dopoledne jsem byla tak strašně vynervená, že jsem se zapomněla najíst i napít (a prezentace byla až v 1 odpoledne). Takže považuju za velkej úspěch, že jsem se zvládla oblíct a vůbec se do tý školy dostat...protože si to upřímně ani nepamatuju.

 

S celý prezentace si už vůbec nic nepamatuju, mam totální mlhu, takže ani nemůžu posoudit, jak moc jsem to podělala. Ale nedělam si iluze, určitě jsem mlela strašný krávoviny. A tak se preventivně stydim. Já se totiž vždycky za svoje "veřejný" vystoupení stydim. A ten pocit nesnesitelnýho studu se mě vždycky drží tak tejden, takže si to ještě následující dny dosyta užiju. A i když vim, že je to všechno vlastně úplně zbytečný, tak si stejně nemůžu pomoct.

 

Já nadělam, co? Ale já už to vážně nikdy nechci zažít! Nesnášim, vážně NESNÁŠIM, mluvení před většim počtem lidí, ještě k tomu vestoje, v angličtině a na odborný téma. Jak řikam, horor!

 

Ale svůj "veleúspěch" jsem hned oslavila velehříchem v Mekáči:

A mam dneska svátek! To si vážně budu muset koupit něco moc hezkýho a drahýho, když jsem přežila tak strašný utrpení :-D

 

A taky se začínam oficiálně těšit na Vánoce, protože všechny moje erasmácký úkoly, který mi ještě zbývaji, budou už "jen" písemně (kromě ústní zkoušky z italštiny, tý se ale nebojim), takže už mě nečeká nic nepříjemnýho. Zaplaťpánbůh...