čtvrtek 14. listopadu 2013

How are you?

Zřejmě nazrál čas na další hnojokyd...
 
Takže:
 
Proč se mě tady ksakru furt někdo ptá, jak se mam? Je to vážně nutný, odpovídat na tuhle otázku 30x denně, někdy i několikrát jednomu člověku? Protože když se mě tatáž osoba zeptá už popátý ve stejnej den, připadam si vážně jak u debilů. Jsem Češka, tak je jasný, že jsem nasraná prakticky od rána do večera! Netřeba se ptát!
 
Dneska ráno jsem se vzbudila s chřipkou, kterou v mym okolí teď trpí nebo trpěl snad každej. Do školy jsem musela už na první hodinu. Obligátní "how are you" otázce jsem se ani tentokrát nevyhnula. V 7 ráno, s pocitem na blití jsem chtěla dotyčnou osobu už vážně poslat do prdele. Nicméně jsem se v rámci zachování tváře a přátelských vztahů udržela a s křečovitym úsměvem odpověděla, že je příliš brzo na to, abych o tom vůbec mohla přemejšlet.
 
Jsem neslušná a nevychovaná, ale tuhle otázku prostě většině lidí nepokládam. Protože mě zcela upřímně zajímá předevšim to, jak se mam já. A jsem naprosto přesvědčená o tom, že to takhle mají i všichni ostatní. Proč pokládat takhle debilní otázku jen proto, aby nestála řeč? Je nutný mluvit, když nemáme co říct? Neni.
 
A ještě se musim zmínit o tom, že už vážně nemůžu vystát Holanďanku. Je jí proboha 19, je z nás na bytě nejmladší a pořád chodí a říká nám, co máme dělat, aby to bylo správně. A tak nám neustále připomíná, ať zhasínáme na chodbě, ať si zapínáme větrák při vaření a tisíc dalších věcí, který každej proboha ví. Říká nám dokonce i co je zdravý jíst, kolikrát denně, co není zdravý a já už jenom čekam, až mi řekne, kolikrát denně se mam jít vyčůrat, aby to bylo podle jejích představ.
 
Tohle její chování mě začalo vytáčet natolik, že jsem to nevydržela a záměrně se chovam jak dětinská blbka. Takže chodim a rozsvicim na chodbě, nezapínam si větrák při vaření a dělam všeobecně přesnej opak toho, co Holanďanka vyžaduje, což vede k tomu, že to připomíná ještě častěji.
 
Jsem si vědoma toho, že tim roztáčim nekonečnej kolotoč a že je moje jednání šíleně nedospělý a blablabla, ale já si prostě vážně nedokážu pomoct. Ne, NEDOKÁŽU. Ta úžasná radost, která mě naplňuje pokaždý, když můžu na chodbě rozsvítit, je prostě nepopsatelná. Připadam si jak Zorro Mstitel a je to vážně skvělej pocit! S-K-V-Ě-L-E-J!
 
Zatracená chřipka...
 
Koukam, že na chodbě se nesvítí...

 

8 komentářů:

  1. Haha, perfektní! jo asi by mě to taky donutilo dělat takové zlobůstky, jestli něco nesnáším, když mi furt někdo diriguje co mám dělat. Nemám nic proti užitečné radě, ale co je moc:D Jinak konverzační věty nesnáším i tady v čr! a všudypřítomné how are you bych stopro nezvládala už vůbec. Já pokud nemám na člověka konkrétní dotaz nebo skutečný zájem jak se mu daří, tak konverzační rozhovory vůbec neprovozuju, absolutně to pro mě nemá smysl:)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Mně to "how are you" v erasmáckym prostředí, kde se každej s každym tak nějak trochu zná, přijde už úplně zvrácený...se těšim domu, až se mě aspoň tejden nikdo nezeptá! :-D

      Vymazat
  2. Hi You´re alright? :-D Taky to slýchám dvacekrát denně:-D oni to mají ti angličani asi rádi no:-D

    OdpovědětVymazat
  3. Objevila jsem tvůj blog a asi 3/4 hodiny jsem se tu skoro dusila smíchy nad tvými články:D. Příští rok nastupuju na vejšku a na Erasmus bych se taky ráda vydala, i když ještě nevím do jaké země, i tak jsou tvý články pro mě přínosem. Takže sleduji a očekávám co nejdříve nový článek! :D :)

    OdpovědětVymazat
  4. No, oni to Angličani mají spíš jako takou frázi. Řečnická otázka. Většinou čekají jen odpověď "Fine, how are you?"

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Jo, to já vim...a to je právě ten důvod, proč mě to tak otravuje

      Vymazat

Za komentář dostanete pusu!

Related Posts Plugin for WordPress, Blogger...