Srací

No, tak nějak se nám to sere, vážení.

Začalo to vlastně už ve středu v Praze, kde s mužem momentálně obýváme náš úžo žůžo byt, kde nic nefunguje, jak má. Ucpal se odpad. Při prošťuchovacím procesu se tak nějak stalo, že mi do koupelny vyteklo víc než malý množství smrdutý černý vody s černýma cuckama čehosi, co ani nechci vědět, odkud přesně pocházelo. Nateklo to i do koše se špinavýma hadrama. Má totiž díry. Fakt mňamina.

Pak jsem jela na pár dní někam úplně jinam, kde ještě taky tak trochu bydlim, protože jsem se tam narodila.

Minule jsem psala, že budu péct chleby na rozlučku se svobodou a že doufam, že to nepodělam. A co myslíte? Samozřejmě jsem to podělala. Totálně. Posledních mých cca 50 chlebů bylo výstavních. A co upeču, když peču pro skupinu holek těšících se na domácí chleba? Dvě totální zrůdy!



Fotka blbá tak, jak to umim jen já, ale jako ilustrace tý pohromy dobrý...



Celou dobu, co TO bylo v troubě, jsem před ní nervózně postávala, velmi nevhodně nadávala a navrch jsem z nervů, já prase, sežrala celej pytlík čipsů s glutamátem, což normálně vůbec nedělam. Když jsem TO vytáhla ven, kriticky jsem usoudila, že TO teda k žrádlu fakt není, maximálně by TO mohlo posloužit jako zbraň, kdybych s TIM někoho majzla po hlavě, tak jsem se sebrala a potupně jela koupit chleba do supermarketu. Pak se všechny holky ptaly, jestli je to teda ten vyhlášenej domácí chleba a já musela potupně vysvětlovat, že kvásek holt nějak chcípnul, takže konzumujou poctivej kupovanej.

Dnes následoval přesun do Prahy. Celej den byl tak trochu naprd...víc práce než by člověk jako já potřeboval. A samozřejmě by to nebyl správnej naprd den, kdyby nebyl korunován nějakou totální monstrózností. Třeba monstrózností v podobě mrazáku, kterej se ani nedá nazvat mrazákem, protože je to spíš kus ledu.

Abych byla upřímná, ten mrazák už chtěl odmrazit tak rok. Jenže to bychom nebyli my. A tak situace lehce neúnosná, přerostla v situaci naprosto neúnosnou neboli ledovou kru v rohu kuchyně. Nedalo se už na nic vymlouvat, a tak jsme se místo večeře dali do odmrazování.

Nejdřív jsme to zkoušeli s fénem... tak to totiž znám z domova. Do toho se ale zřejmě dostala voda, takže udělal jenom baf, zajiskřilo to a nazdar. Na řadu teda přišel šroubovák a kladívko. Né, že by tohle "manuální" řešení naší situace na stěnách mražáku nezanechalo stopy a pokud si tohle přečtou moji rodiče, který nám ho sponzorovali, jsem zcela jistě mrtvá žena.

Naše soukromá ledová záplava

 

Takže máme jeden chcíplej kvásek, jeden chcíplej fén, jeden trochu děravej mrazák a jednu potenciálně mrtvou mě...

Ale jinak jsem strašně šťastná, co vám budu povídat :-D