A žili šťastně až do smrti...

aneb Princezna ze mlejna a my ostatní...

Muži se občas chovají prostě divně. Věnujou svojí pozornost největší krávě široko daleko, zatímco vy sama víte, o kolik moc jste úžasnější, krásnější, chytřejší a zábavnější a máte chuť na celej svět zařvat, jak je možný, že se tohle sakra děje. Místo toho sedíte na zadku a když už to fakt nemůžete vydržet, zvednete se a odejdete domů. Následující dny přemítáte, co je na vás špatně, začnete cvičit s Jillian Michaels a děláte podobný krávoviny.

Zkrátka na to nejste připravená, protože v pohádkách, který do vás celej život rvali horem, spodem i stranou, to takhle prostě není. Je to sice dost šokující, ale asi jsem zjistila, že pohádky lžou!

Je to na nás šikovně nastražený... první polovina pohádky je ze života. Pravda, záleží na úhlu pohledu, ale posuďte sami, že jde jen o kosmetický rozdíly:

Pohádka:

Eliška je usměvavá a hodná mlynářova dcera. Jednoho dne u nich zaparkuje hezoun Jindřich, do kterýho se Eliška bezhlavě zamiluje. Zdá se ale, že Jindřicha Eliška nezaujala, protože by rád zakletou princeznu. Přesto se ale rád baví a tak nepohrdne a občas si s Eliškou zahraje třeba na honěnou...

Realita:

Eliška je upachtěná mlynářova dcera, pořád zaprášená od mouky a s mozolama na rukou. Moc se neusmívá, protože maká jak šroub. Její zcela zásadní předností je to, že je hodná, což je jí ale celkem k vy-víte-čemu. Jindřich je typickej floutek. Pomáhá ve mlejně a využívá toho, že pro něj má Eliška slabost. Jednou, možná dvakrát jí vojede. Zajímá ho ale jen nafintěná princeznička z nedalekýho hradu. Na tu ale Jindřich samozřejmě nemá...

 

A teď to přichází! Rozuzlení! A tam se teprve dějou věci:

 

Pohádka:

Jindřich se dostane do problému a vysvobodí ho lištička Bystrouška. A i když to celou dobu vypadalo, že prostě vůbec nemá zájem, protože ho přitahujou pouze a jen zakletý princezny, nakonec dorazí k rybníku, zazpívá písničku a je ruka v rukávu. Co je dál se bohužel nedozvídáme, ale vsadila bych se, že žijou šťastně, mají kupu dětí a pak ruku v ruce zemřou ve stejnou minutu.

A teď realita:

Jindřicha sbalí Máňa z vesnice, která není moc hodná, ale má velký kozy a Jindřicha si po svatbě vycvičí tak, aby skákal, jak píská. Eliška skončí nešťastná a vezme si jedinýho chlapa, kterej o ní ještě jeví zájem – prasáckýho obstarožního souseda. Na Jindřicha ale myslí celej zbytek svýho nešťastnýho života.

 

No, takže tak...

 

Mimochodem, vybavujete si ten dramatickej moment, kdy stojí Eliška na kopečku u pomníčku a ví, že večer přijdou čert, vodník a kníže vyplnit k rybníku poslední úkol – zazpívat jí písničku a ona si bude muset vybrat jednoho z nich. A tu se najednou objeví zbloudilí muzikanti. Jindřich je chce vyprovodit, přičemž volají na Elišku, aby šla taky. Eliška ale nemůže žejo, protože čeká večer ženichy.

A Jindřich jen radostně zvolá: „Jo tak, tak to přeju hodně štěstí“ (nebo něco v tom smyslu) a to je přesně ta chvíle! Chvíle, která je naprosto reálná a pokud bych v tuhle chvíli byla na místě Elišky, vyzula bych dřevák a bez milosti jim sejmula tu Jindřichovu kudrnatou palici!