eMOČně

Nic moc nepíšu. Já totiž nemám co psát...

Můžu napsat leda tak to, že jsem si k snídani udělala smoothie (jsem totiž dost cool), abych byla zdravá, krásná a hubená. Už po hodině jsem ale dostala takovej hlad, že jsem se musela naládovat čokoládovýma sušenkama.

Tak třeba zejtra...

Můžu napsat taky to, že jsme si v neděli pustili About Time, což mě natolik emočně zasáhlo, že jsem u toho strašně brečela. Do toho breku jsem se ale hystericky smála, protože mi fakt, že brečim, přišel úplně vtipnej. Pak jsem pro změnu koukala na Čtyři v tom, kde mi moment smrti a následnýho narození opět přišel natolik silnej, že jsem svojí smícho-brekovou serenádu spustila nanovo. Pes vůbec netušil, co se mnou má dělat...

 

A to jsou zhruba nejzávažnější věci, co se mi momentálně v životě dějou. A mimochodem, už potřetí v řadě píšu o tom, jak čumim na televizi. To neni dobrý.

Brzo ale nastane změna! Pracovní změna! A že to bude opravdu velká změna, předznamenalo už to, že jsem minulej týden musela za doktorkou, aby mi dala razítko, že jsem zdravotně způsobilá tu práci vykonávat. Teda... že to bude jen razítko, jsem se se domnívala já. Otázka "Máte moč?", mě tedy logicky celkem vyvedla z míry. Chvíli jsem nechápavě koukala a přemýšlela o tom, kde bych tu moč jako měla mít. Doktorka z toho, jak na ní připitoměle koukam, zřejmě usoudila, že jsem možná práce nezpůsobilej debil, a nechtělo se jí dát mi to razítko jen tak zadarmo.

A tak jsem byla nucena s plastovym pohárkem v ruce projít skrz plnou ordinaci lidí směrem na záchod, což ještě nebylo tak hrozný. Horší totiž bylo, když jsem s počůranym pohárkem a děsem v očích musela podniknout cestu zpátky.

 

Razítko jsem po mnohých útrapách nakonec získala, takže mě velmi těší, že jsem způsobilá... půjčovat lidem knížky.

 

To by totiž nějakej mrzák jen tak nezvládnul!

 

 

Obřihlav nedokonalý

Znáte takový ty nechutně dokonalý lidi? Ty lidi, co jsou za každých okolností upravený, nikdy nehodí ukázkovej držkopád na ledu, taky se jim nikdy nerozmázne oční linka a už vůbec se nikdy veřejně nepokecaji při jídle vomáčkou? Znáte je?

No, tak já taková nejsem. Ačkoliv po tom celej život toužim... bejt nechutně dokonalá. A tak se snažim se dokonalosti přiblížit, co nejvíc to jde. A ono to nejde...

 

Nedávno jsem narychlo odcházela z domova. Na hlavu jsem si narazila první čepici, která mi přišla pod ruku... a jo, uznávam, že už ten fakt, že v tomhle počasí pořád nosim čepici, svědčí o mojí trestuhodný nedokonalosti. Ale zpátky k tý čepici... já bych zrovna tuhle totiž už vůbec nosit neměla, protože mi už několik blízkých řeklo, že v ní mam moc velkou hlavu. To, že tenhle fakt ignoruju, zase nesvědčí o ničem jinym, než o mojí nedokonalosti.

 

Jela jsem autobusem, pak metrem a celou dobu jsem na sebe (s hlavou narvanou v čepici) koukala do okna a říkala si, že tu hlavu mam vážně nějakou obří a začala uvažovat o tom, že bych tu čepici možná fakt měla odložit na dno šuplíku. Pak jsem na Roztylech nasedla do dálkovýho autobusu a konečně čepici sundala.

 

A zjistila jsem, že v ní mam celou dobu narvaný rukavice.

 

Jo a taky jsem pravidelnou a nadšenou divačkou AZ kvízu... a horší už to asi bejt nemůže!

 

 

 

Chro chro

Leden byl veskrze debilní. Ráda bych tady napsala, že jsem nic nenapsala, protože jsem měla strašně moc práce, všichni o mě měli velkej zájem a všechno bylo fakt dost cool. Pravda je ale bohužel taková, že jsem se od návratu z Anglie kopala doma do prdele (v depresích) a sledovala Primu Zoom (v depresích a klidně stejnej pořad několikrát po sobě).

 

Moje deprese z nicnedělání byla tak intenzivní, že jsem se absolutně nemohla donutit cokoliv dělat. Dokonce jsem vzdala i vymýšlení výmluv, proč zrovna nemůžu jít cvičit a rovnou napsala, že nejdu, protože jsem líná jak prase. To se mi ještě nikdy nestalo...

 

Taky jsem před týdnem byla ve škole navštívit svojí vedoucí diplomky... řekla jsem jí, že mam deprese, jsem na dně a všeobecně jsem byla fakt trapná... nejtrapnější. Koukala na mě trochu šokovaně. Stydim se za to ještě teď...

 

Jediná snaha, kterou jsem vyvinula, byla snaha o nalezení povolání. Vhodných povolání jsem nalezla bezpočet, nikde ale očividně neshledali mě jako vhodnou kandidátku. A teď můžu jít prodávat... opět. Sice bych se posunula od sortimentu jako je umělá krev a upíří zuby (což jsem měla tu čest prodávat v minulosti) o trochu výš a taky by to bylo jen na částečnej úvazek, takže bych měla dost času na psaní diplomky (a sledování Primy Zoom), ale stejně...zase prodavačka? Jak všichni víme, jsem dost geniální a tudíž nevim, jak by se s tím moje geniální ego vyrovnalo, kdybych opět dělala prodavačku. Na druhou stranu by mi to možná pomohlo udělat krok z míst, kam slunce nesvítí, což je poměrně silnej argument. 

 

Tak jo... jdu si pustit Primu Zoom.

Bacha na spoďáry

Vzhledem k tomu, že se blíží Vánoce, chtěla bych napsat jeden ryze vánoční článek na zcela vánoční téma...a sice...článek o spoďárech. Pro mě totiž spoďáry symbolizujou Vánoce. A vždycky, když si je oblíkam, začnu zpívat koledy. Ne, to už fakt kecam :-D

 

Ale vážně. Myslim si, že nejsem sama, kdo pod stromečkem vždycky našel zásobu spoďárů na další rok. Moje spoďáry vždycky měly jedno specifikum - byly bílý a naprosto obrovský. A taky si vzpomínam, že si to Ježíšek jednou nějak spletl a přinesl mi klučičí slipy. Obří, samozřejmě.

 

Řeknu vám, že ještě dneska přemýšlim, co mi tim chtěl Ježíšek říct. A ač je mi to poměrně trapný přiznat, tenkrát jsem to vážně nosila. Prostě jsem chodila v obřích spoďárech a přišlo mi to úplně normální. A pak už mi to tak úplně normální nepřišlo, ale stejně jsem je nosila dál. Když už mi je ten Ježíšek přines...

 

Moje spoďárový tajemství ovšem nezůstalo skryto. To když jsem se takhle jednou ve škole posadila a měla příliš krátkej svetr. Moje spolusedící mě taktně upozornila: "Káťo, kouká ti košilka". A já jsem s kamennou tváří odvětila: "To nejni košilka, to jsou spoďáry", načež na mě spolusedící vrhla nevěřící pohled a pak se začala smát. O přestávce jsem pak svojí spodní výbavu musela ukázat několika spolužačkám, kterým spolusedící navykládala, že to prostě musí vidět. Všechny jsme se smály jak šílený...

 

Všechno tohle se mi vrátilo, když jsem se minulej týden vypravila do Primarku, abych nakoupila poslední zásoby levných šuntů. Když jsem zamířila do oddělení kalhotek, měli je tam po kusech - jedny za jednu libru. Pak tam ale ještě měli balení po čtyřech za 3 libry! Co myslíte, že jsem koupila...samo, že ty balený, u kterých jsem sice neviděla reálnou velikost a tvar, ale byly levnější. Říkala jsem si, že ta velikost přeci musí odpovídat těm kusovým. Jedno balení jsem teda vzala pro sebe, jedno taky pro ségru, aby měla šťastný a veselý. A ještě jsem pro sebe přihodila pár těch kusových.

 

Doma jsem potom to balení rozbalila a vybaflo na mě tohle (ty leopardí):



Pokud by se někomu zdálo, že jsem lehce posedlá leopardim vzorem, tak nejsem! To vůůůbec!



Prostě totálně obří spoďáry, kde slovo "obří" získává ve spoďárový oblasti úplně novej rozměr. Ty růžový jsou ty, co prodávali po kusech. Podotýkam, že oboje jsou údajně stejný velikosti! Záludnost asi bude ve slovíčku "full", který bylo uvedený na obalu. Koho by ale proboha napadlo, že "full" znamená, že je můžete v případě potřeby nosit jako kalhotky a triko v jednom!

 

A tak si letos udělam krásný Vánoce se všim všudy...včetně obřích spoďárů. Muž bude jistě nadšenej...

 

 

PS: Ségra, těšíš se? :-D

Last 2

Zbejvaji mi poslední 2 týdny v Anglii a už mě to tu vážně nebaví. Stýská se mi už i po mojí pračce...

 

"You´re leaving, that´s soooo sad!"...to je to, co teď ve škole slýcham nejčastějc. Takže jsem začala obstojně ovládat umění udělat smutnej obličej ve chvíli, kdy se to ode mě očekává. Nejsem ale ani trochu sad. Jsem už spíš tak trochu mad z toho flákání tady.

 

A není to vůbec sranda! Jsem zcela vážně tak trochu v depresi...a to je vážný. Dost vážný! Všechno mi přijde tak nějak blbý a malicherný, což je u mě nejtypičtější příznak všeobecný nespokojenosti. Navíc nedokážu ani sdílet tu všudypřítomnou vánoční atmosféru s těma naprosto šílenýma Britama, který slaví Vánoce už od Haloweenu.

A ještě ke všemu jsem začala číst Levharta od mýho milovanýho Nesboa, což mi k dobrý náladě taky moc nepřidává. Je to čim dál tim temnější a zamotanější a když to čtu večer před spaním, tak se fakt bojim a jsem tady na ten svůj strach úplně sama.

 

Zkrátka...člověk (já) nemůže bejt šťastnej, když málo maká a moc přemejšlí. A to já teď přesně dělam.

 

A pár fotek (dokumentujících, jak strašně špatně se mam):

Možná to svoje ořechožroutství už trochu přehánim

V sobotu jsem byla v kině na The Butler a pak jsem se totálně přežrala (a to jsem snědla jen půlku)

Univerzita v noci

Bohoslužba v univerzitní kapli...proč ne? Z toho by si Karlovka měla vzít příklad, je přece třeba, aby se studenti pomodlili za blaho univerzity.



Včerejší výlet do Ham House, kam jsme dorazili ve 2:45...dům zavíral ve 3. Přesto jsme vevnitř stihli ochutnávku piva ze 17. století. Tomu řikam (ne)načasování.

Takže si nemam v podstatě na co stěžovat žejo. Ale já už se prostě těšim domu...na všechny a na všechno, co mi tady tak chybí. Zjistila jsem, že už jsem asi zapustila kořeny moc hluboko na to, abych se dala jen tak bezproblémově přesadit.