Ze života

 

 

 

Tak to s tou mojí dospělostí asi nebude až tak horký...

 



 

Nevdaná (ne)vadná

Tak jo.

Už by to fakt chtělo nějakej ten článek.

Abyste rozuměli, chtěla jsem napsat spoustu věcí...

Chtěla jsem psát třeba o tom, jak mam ráda podzim a přidat i pár supr podzimních kýčovitých fotek. Pak jsem chtěla psát taky o tom, jak mam ráda Vánoce a sdělit vám pár svých neotřelých vánočních přání.

No, ale neudělala jsem to.

Stejně jako jsem loni neudělala spoustu věcí, který jsem udělat měla, protože to se mnou tak ostatní měli v plánu. Měla jsem se vdát a konečně přestat nosit vytahaný tepláky a triko s dírama.

Měla jsem.

Taky jsem si začala připadat nějak moc dospěle, když jsem si uvědomila, že jsem o sobě často ve srandě prohlašovala, že jsem stará a hnusná. Dobrý na tom ale vždycky bylo, že jsem věděla, že to neni pravda. A najednou mi došlo, že už to vlastně začíná bejt pravda a já opravdu začínam bejt stará a hnusná! (A vždycky, když se ze sebe snažim udělat super sexy číču, skončim jako hipster skříženej s bezďákem).

Pak mě ale ta dospělácká tíha najednou opustila, když jsem pocítila nutkavou touhu kreslit na auta poprášený sněhem sprostý obrázky (a tak jako spoustu jiných nutkavých tužeb jsem ji nerealizovala).

No a pak mě to moje "stáří" zas dostalo, když jsem poprvé v životě nezačala cvičit kvůli tomu, abych se líbila chlapům, ale kvůli tomu, aby mě nebolely záda.

Završila jsem to tim, že jsem si půjčila knížku "Vadná".

A došlo mi to.

V 17 jsem furt děsně řešila, jestli jsem nebo nejsem nějaká vadná, popřípadě jak moc jsem nebo nejsem nějaká vadná. Teď už vim, že neni třeba se zabejvat tim, jestli jsem vadná nebo úplně normální, protože je to vlastně fakt jedno.

A to je ten zdaleka nejpodstatnější rozdíl mezi mym mladšim a momentálnim já. Zaplaťpánbůh.

Tak a teď třeba můžu psát o tom, jak nemam ráda leden.

Takže... nemam ráda leden.

Katka jako Katka

Ahoj!

 

Je neskutečný, jak ten čas běží. Už je to rok, co jsem zažívala první krušný týdny v Londýně. A aby mi nechybělo nějaký to vzrůšo i v mym současnym pražskym životě, opět jsem si vytvořila na hlavě novej účes. To je taková moje specialitka. Vždycky se ostřiham, pak rok zoufale čekam, až mi to doroste a pak se zase ostřiham. Překvapivou novinkou je, že už mě to ani nečiní nešťastnou. Asi už jsem si za ty roky tak nějak zvykla.

 

Když mě s mym novym účesem dnes poprvé viděla má drahá maminka, oznámila mi, že teď už ale fakt vypadam na dvanáct. Já jsem jí na to řekla, že se ten účes ale všem mým (dvanáctiletým) kámošům z knihovny moc líbil.

 

Pak se na mě mamka pořád tak zkoumavě dívala, načež z ní vypadlo: Už vim, koho mi připomínáš!

Já: Koho prosimtě?

Mamka: No tu Katku.

Já: Jakou Katku?

Mamka: Tu Katku z toho pěveckýho dua, víš ne?

Já: Jako Katka a Jindra?

Mamka: Joo, přesně tu!

Já: Tak dík.

 

Pokud jste někdo ještě neměli tu čest si tohle fenomenální duo poslechnout nechat se pohladit na duši, tak to určitě okamžitě napravte:
 

Tak co, dobrý?

 

Doufam, že jste se dostali do tý správný nálady (zhruba něco jako po lobotomii), takže nastala přímo ideální chvíle, abych vás po nějaký době opět potěšila nějakýma těma fotečkama.

 

Když mi bylo tak 9-10 let, potřebovala jsem novou zimní bundu. Mladší ročníky už nezažily dobu, kdy se všechno oblečení kupovalo dětem větší, aby ještě nějakou tu sezónu vydrželo. Moji rodiče v tomhle směru dosáhli dokonalosti.

Pamatuju si ten den, jako by to bylo včera. Pro jistotu jsme ani nešli do obchodu s dětskym oblečenim, ale rovnou do toho dospěláckýho. Ochotná pani prodavačka vybrala tu nejmenší velikost (asi pánský) bundy. Navlíkli to na mě. Nedůvěřivě jsem se podívala do zrcadla a vznesla otázku: "A neni mi to moc velký?"

Mamka s prodavačkou mi naráz začaly tvrdit, že vůbec ne, načež prodavačka dodala, že do ní stejně za chvíli dorostu.

 

Ráda bych pani prodavačce sdělila, že čekam už patnáct let a ještě jsem nedorostla (a doufam, že nikdy nedorostu).

 

 

Věřte mi nebo ne, ale ta bunda je ve skutečnosti ještě mnohem větší, než vypadá na těch fotkách. A já jí z nostalgie nedokážu vyhodit!

 

Marně jsem hledala nějaký dokumentující fotky ze zimy před 15 lety, protože by mě hrozně zajímalo, jak jsem v tý bundě tenkrát vypadala. Zřejmě dost blbě.

 

V souvislosti se svym tehdejšim stylem odívání taky zcela chápu, že ze mě vyrostl značně psychicky labilní jedinec s občasnou potřebou předávkovat se práškama na nervy. U člověka, kterej prožil dětství v obřích spoďárech, obřích bundách a dalším obřím oblečení (v kombinaci s rovnátkama v hubě) se fakt neni čemu divit...

 

A děkuju za gratulující komentáře k minulýmu článku!



MaGoR

Tak je ze mě slečna magistra! Od včerejška. Proces mého otitulování měl natolik kuriózní průběh, že to sem prostě musim hned napsat, než to zapomenu.

 

V sobotu mě začalo pekelně bolet v krku. V neděli se k tomu přidala tělesná slabost, hučení v hlavě, rýma a všechny další libůstky... prostě pořádný nastydnutí z toho podělanýho počasí. V pondělí ráno jsem začala mít fakt velký obavy, že nebudu schopná obhajovat diplomku tak, jak bych chtěla. Bála jsem se, že se začnu dusit, kašlat nebo něco podobnýho. Tak jsem si řekla, že krizová situace vyžaduje krizový řešení a lupla jsem si několik pilulí na všechny možný neduhy a protože jsem z toho měla nervy jak kráva, přihodila jsem navrch ještě prášíček na nervy.

 

Zabralo to perfektně. Cítila jsem se přímo hvězdně.

 

Ze samotný obhajoby si pamatuju několik výjevů:

 

- na svým vlastním těle předvádim mrzáka (konkrétně zkřivený paže)

 

- kreslim obrázek diskurzů (!!!)

 

- řikam vedoucímu obhajoby, že na mě divně kouká

 

- vyřvávám, že na odpovídající popsání vztahu diskurzů a ideologie ještě nikdo nevymyslel adekvátní pojmovej aparát

 

- když mi vedoucí obhajoby oznamuje, že už asi skončíme, já mu oznamuju, že ještě skončit nehodlam, protože je to zřejmě moje poslední příležitost si o diplomce s někym popovídat

 

Pak jsem vylezla ven celá vysmátá ven a kamarádka se mě vyděšeně ptala, co se tam dělo tak strašnýho, že jsem tak hrozně křičela. Při závěrečný gratulaci mi komise sdělila, že moje obhajoba byla velmi svéhlavá.

 

Nutno podotknout, že jsem se včera až do večera nestyděla. Dneska už se stydim.

 

A na doktorský už zřejmě nemůžu...

Věčná a vděčná blbost

Chtěla jsem napsat něco jako výroční článek, protože nedávno to byl rok od památný chvíle, co jsem tenhle blog založila. To bych ale nebyla já, kdybych ten výroční článek opravdu napsala. A tak ho třeba napíšu za rok k dvouletýmu výročí... anebo třeba za dva roky :-)

Teď ale napíšu něco mnohem důležitějšího... už několikrát jsem se tu zmiňovala o tom, že jsem naprosto geniální. Nedávno jsem ovšem došla ke zjištění, že jsem možná spíš úplně blbá.

To jsem se takhle koukala na Streamu na nějakej pořad, kde se snažili dokázat, že jsou český celebrity blbý. Ptali se jich, kde leží Mount Everest. A došli samozřejmě k závěru, že úplně blbý jsou, protože to skoro nikdo nevěděl. Jen pár z nich správně odpovědělo, že v Nepálu. Se zájmem jsem se na to video podívala, potom jsem otevřela google a do vyhledávače napsala otázku: "Kde leží Nepál".

To náhlý prozření, že jsem možná blbá jak celebrita, se náhle v mojí hlavě spojilo s několika dalšíma vědomostníma neúspěchama z minulosti. 

Mámě jsem třeba předevčírem oznámila, že bych chtěla jet na výlet do Českýho Krumlova. Pak ale vyšlo najevo, že jsem vlastně měla na mysli Kutnou Horu. Všechny dvouslovný názvy měst mi totiž přijdou úplně stejný a nedokážu je od sebe odlišit. 

Stejný mi vlastně ale přijou i jednoslovný názvy měst od Z. Třeba Znojmo a Zlín... je pro mě fakt peklo odlišit co je co a prostě to nedávam. Ale vim, že jsou fakt daleko!

Už vůbec pak neumim hory a pohoří. Sestřenice se odstěhovala do Mníšku pod Brdy. Když jsem se to dozvěděla poprvé, nemohla jsem pochopit, jak bude každej den dojíždět do Prahy takovou dálku. Nemohla jsem to pochopit do tý doby, než jsem zjistila, že jsem ve svojí hlavě Brdy zaměnila za Beskydy.

U některých měst dokonce ani moc netušim, že existujou. A když tušim, že existujou, tak netušim, kde existujou. Jako třeba Příbram... když mi kolega v práci řekl, že je z Příbrami, ani jsem netušila, jestli to jsou Čechy nebo Morava.

A když už jsme u tý práce... před chvíli jsem volala kolegyni, aby mi pomohla zprovoznil počítač. Zdál se totiž nějakej rozbitej. Byl vypnutej.

Ale víte co? Já jsem v klidu. Došla jsem totiž k závěru, že blbost je naprosto základní a esenciální lidskou vlastností a kdo neni aspoň trochu blbej, jakoby nebyl. 

A jestli to neví moje zkušební komise, tak jim to tam příští týden u tý obhajoby diplomky pěkně povim...