Happy birthday!

Jsem tak trochu naštvaná! Což teda mezi námi není nic divnýho, protože jsem naštvaná docela často...už jako malá jsem se vztekala tak, že jsem ukusovala barbínám hlavy a další končetiny a následně po nich dupala (což mi mimochodem dost pomáhalo). Jsem asi trochu cholerik...po tatínkovi.

 

Možná by bylo dobrý říct, že se momentálně chystam použít blog místo barbíny, protože tu žádnou barbínu zcela náhodou nemam. Takže pokud budu sprostá...tak prostě budu sprostá, protože každej je někdy sprostej a vy jste určitě taky někdy sprostý. Takže jo, na plnou hubu řikam: DOPRDELE!!! MAM DNESKA PITOMÝ NAROZENINY, JSEM ZATRACENĚ STARÁ, MUSELA JSEM STÁT V AUTOBUSE A V KNIHOVNĚ MI ODMÍTLI PŮJČIT KNÍŽKU!!!

 

Jo, to trochu pomohlo...

 

Já nevim...nějak nechápu lidi, co dokážou bejt za každých okolností totálně v klidu, ale každopádně jim to závidim, protože já prostě v klidu nejsem. Ale představte si to...jdu na školní autobus o 15 minut dřív, abych mohla sedět u okýnka, protože autobus tam je vždycky už tak tu čtvrthodinu před odjezdem a tak je spravedlivý, že ty, co přijdou dřív, zaberou lepší místa. Ale ne...ten zatracenej IDIOT přijel přesně na čas, takže jsem tam stála čtvrt hodiny zbytečně a ještě zastavil 10 metrů před "správnym" místem odkud se tvoří fronta, takže začali nejdřív nastupovat lidi, co přišli naposled. Já samozřejmě nastoupila mezi posledníma a už nebyly žádný místa k sezení. Byla jsem vzteky bez sebe a celou cestu (45 minut!!!) jsem křečovitě svírala mastnou tyč a představovala si, jak fyzicky ubližuju řidiči a vlastně i všem sedícím okolo.

Nevadilo mi stát, vadilo mi to z principu... A asi je se mnou něco špatně, protože ostatních pár stojících zoufalců ještě řidiči při vylejzání poděkovalo (což se tady dělá). Já mu neřekla nic, ale chtěla jsem mu říct fuck you...a zařekla jsem se, že už tomuhle řidiči nikdy v životě nepoděkuju za to, jak strašný příkoří mi způsobil! :-D

 

Potom následoval můj nejneoblíbenější předmět, kde jsou nějaký protivný Angličani, který na mě koukaj, jako bych byla nějaký exotický zvíře...možná si myslí, že jsem exotický zvíře, když nejsem z Anglie. No, Bůh ví...prostě jsou nepříjemný. 

A já jsem se, počínaje dnešním dnem, rozhodla přehodnotit svůj přístup k nim. Místo toho, abych se cítila jakožto exotická opička méněcenná, řekla jsem si, že jsem přece zatraceně chytrá a hlavně už taky zatraceně stará a tak k nim taky budu přistupovat! Začala jsem tím, že jsem si k dnešnímu textu, kterej byl napsanej na konci 16. století kombinací archaický angličtiny a skotštiny (což bylo jako fakt žůžo) psala poznámky v češtině...byly to teda naprosto debilní poznámky, který s tim textem neměly totálně nic společnýho. Něco jako: "Kočička Anička šla na procházku".

Já vim, že je to ujetý, ale cítila jsem u toho TAKOVEJ pocit zadostiučinění, že bych to každýmu přála zažít...měla jsem celej ten těžkej text popsanej poznámkama, kterým tam ale vůbec nikdo nemohl rozumět, takže jsem vypadala dost drsně a přitom mě hrozně těšilo to, jak moc jsem ten text a celej ten předmět svýma debilníma poznámkama dehonestovala. Prostě ideální situace!

 

No a potom mi odmítli v knihovně půjčit knížku, protože jsou to prostě Angličani a ve všem mají zase bordel. Snad to vyřeší rychle...a jestli ne, tak je umlátim torzem deštníku, za kterej jsem zaplatila 10 liber, aby následně fouknul ten jejich vítr a z deštníku se stalo něco, co připomíná deštník jen dost vzdáleně.

 

Ale jinak je to tu vážně super! :-D

Víkend byl úžasnej, navštívila jsem skvělý místa, o kterých vám určitě ještě napíšu. A včera jsem vařila večeři pro spolubydlící. Po dlouhym přemýšlení, co českýho bych měla uvařit, jsem vytvořila celkem trapný menu, ale moje možnosti jsou tady fakt omezený. Takže: šťouchaný brambory, karbanátky (který doma vůbec nedělam) a fazolky k tomu. Jako dezert jsem upekla nejlepší dort na světě podle receptu od Téry. Já vim, není to naprosto typická česká kuchyně, ale bála jsem se, že kdybych Italovi kydla na talíř guláš, asi by utek.

Co se týče průběhu vaření, pořád jsem si říkala klídek, holka, to přece dáváš, ale když mi zbývala hodina do servírování, myslela jsem, že se z toho...vyvíteco. On je to vážně rozdíl, když člověk vaří doma, kde má k dispozici všechno a tady, kde mám jeden nůž, jeden hrnec a jednu pánev.

Byla jsem tak vyřízená, že jsem to ani nestihla vyfotit, ale jídlo mělo obrovskej úspěch, protože upřímně, spolubydlící vážně vůbec neumí vařit. Ale jo, fakt se mi to povedlo a dort byl famózní (díky Téro!), skromnost stranou!

 

A v sobotu jsem si v Camdenu pořídila dvoje šaty (řekněme, že k dnešním narozeninám):

Tyhle možná použiju na svatbě...alespoň tak zněl důvod, proč si je fakt musim koupit

Minule jsem psala, že trávim volnej čas jako důchodkyně...jsem si zcela jistá, že až uvidí tyhle šaty moje drahá maminka, řekne mi, že jsem se zbláznila, že jsou odporný a pro starý báby. Ale mě se líbí a usmlouvala jsem je z 20 liber na 11!

 

Šaty se mi bohatě zaplatily, když jsme s kamarádkou na cestě zpět našly v metru 110 liber, který jsme okamžitě sebraly a podělily se o ně. Chachá...mam teď sice strach, že mě zatknou, ale jsem si jistá, že kdybych se to pokusila vrátit nějakýmu pracovníkovi, měl by se dobře onen pracovník, takže jsem zvolila variantu, že se budu mít dobře radši já. Co byste dělali vy?