How are you?

Zřejmě nazrál čas na další hnojokyd...

 

Takže:

 

Proč se mě tady ksakru furt někdo ptá, jak se mam? Je to vážně nutný, odpovídat na tuhle otázku 30x denně, někdy i několikrát jednomu člověku? Protože když se mě tatáž osoba zeptá už popátý ve stejnej den, připadam si vážně jak u debilů. Jsem Češka, tak je jasný, že jsem nasraná prakticky od rána do večera! Netřeba se ptát!

 

Dneska ráno jsem se vzbudila s chřipkou, kterou v mym okolí teď trpí nebo trpěl snad každej. Do školy jsem musela už na první hodinu. Obligátní "how are you" otázce jsem se ani tentokrát nevyhnula. V 7 ráno, s pocitem na blití jsem chtěla dotyčnou osobu už vážně poslat do prdele. Nicméně jsem se v rámci zachování tváře a přátelských vztahů udržela a s křečovitym úsměvem odpověděla, že je příliš brzo na to, abych o tom vůbec mohla přemejšlet.

 

Jsem neslušná a nevychovaná, ale tuhle otázku prostě většině lidí nepokládam. Protože mě zcela upřímně zajímá předevšim to, jak se mam já. A jsem naprosto přesvědčená o tom, že to takhle mají i všichni ostatní. Proč pokládat takhle debilní otázku jen proto, aby nestála řeč? Je nutný mluvit, když nemáme co říct? Neni.

 

A ještě se musim zmínit o tom, že už vážně nemůžu vystát Holanďanku. Je jí proboha 19, je z nás na bytě nejmladší a pořád chodí a říká nám, co máme dělat, aby to bylo správně. A tak nám neustále připomíná, ať zhasínáme na chodbě, ať si zapínáme větrák při vaření a tisíc dalších věcí, který každej proboha ví. Říká nám dokonce i co je zdravý jíst, kolikrát denně, co není zdravý a já už jenom čekam, až mi řekne, kolikrát denně se mam jít vyčůrat, aby to bylo podle jejích představ.

 

Tohle její chování mě začalo vytáčet natolik, že jsem to nevydržela a záměrně se chovam jak dětinská blbka. Takže chodim a rozsvicim na chodbě, nezapínam si větrák při vaření a dělam všeobecně přesnej opak toho, co Holanďanka vyžaduje, což vede k tomu, že to připomíná ještě častěji.

 

Jsem si vědoma toho, že tim roztáčim nekonečnej kolotoč a že je moje jednání šíleně nedospělý a blablabla, ale já si prostě vážně nedokážu pomoct. Ne, NEDOKÁŽU. Ta úžasná radost, která mě naplňuje pokaždý, když můžu na chodbě rozsvítit, je prostě nepopsatelná. Připadam si jak Zorro Mstitel a je to vážně skvělej pocit! S-K-V-Ě-L-E-J!

 

Zatracená chřipka...

 

Koukam, že na chodbě se nesvítí...

 

Pozdrav pro strýce Kadla

Přesně za dva týdny mě ve škole čeká prezentace, ze který jsem začala mít pekelnej strach hned ve chvíli, kdy jsem se dozvěděla, že mě něco takovýho čeká. Momentální stav věci je ten, že se mi chce zvracet, jen co si na tu prezentaci vzpomenu, což prakticky vylučuje možnost na ní pracovat...ale na druhou stranu už mam v záloze báseň, jak to za ty dva týdny bude vypadat:

 

Až to řádně poseru,

tak se nahlas zasměju.

Zasměju se z plna hrdla,

protože jsem trochu prdlá

 

...a zdravim strýce Kadla

 

 

Já vim no...

Zdroj

Pahejl

Nedávno jsem na cestě na nákup potkala slečnu, který se na ruce se zaťatou pěstí pohupovala kabelka. Ona kabelka svym vzhledem nechtěně přitáhla můj zrak, načež mě slečna zpražila pohledem tak, že se mi skoro rozklepaly kolena. A tak si myslim, že jsem definitivně přišla na to, co ohledně řeči těla znamená tzv. "Gucciho pahýl"...

Zdroj

 a to: "Jestli tě jen napadne, že moje kabelka je fake, rozbiju ti hubu!"

Psychla vypsychlá

Tak jsem zase v Londýně! Nutno podotknout, že pořádně vypsychlá...

 

Tímto bych světu ráda oznámila, že oficiálně nesnášim lítání a nebudu dělat drsňačku, protože jí očividně nejsem. V letadle je mi vždycky pěkně blbě, před očima mam obrázky z toho dokumentu o leteckých katastrofách a mam konstantní pocit, že bych kyslíkovou masku potřebovala pořád...nebo možná radši masku s rajskym plynem. Ne, prostě to nemam ráda a nikdy to mít ráda nebudu! Kdo může mít rád skutečnost, že má pod sebou obrovskou ďouru a nic ho v tom vzduchu vlastně nedrží? No já teda rozhodně ne!

 

Okolnosi mýho odletu navíc vůbec nebyly idylický, jak už to tak u mě bývá. Začalo to už včera ráno. Při pohledu do zrcadla jsem se totiž trochu zděsila. To víte, moje tvář za těch 50 dní, co jsme se s mužem neviděli jaksi odvykla kontaktu s mužskou vousatou tváří a když se teď naše tváře opět potkaly, nezůstalo to bez následků...aneb probudila jsem se s úžasnou vyrážkou kolem huby (aspoň vim, že to s tim líbáním příště nesmim tak přehánět).

 

A teď přemýšlim, koho sama sobě momentálně připomínam a trochu mě děsí, že to je asi nejspíš Joker.

Zdroj

Jo, když tak koukam na tu fotku...jsem fakt jak Joker. Akorát to mam teda ještě pod nosem a na bradě (Joker se ještě má, jakej je to krasavec).

A taky nevim, jestli bych to měla určitě něčim namazat nebo jestli bych to spíš určitě mazat neměla...nerada bych děsila okolí ještě víc, než to dělam teď. Co mam dělat?! Mazat/nemazat? Zahrabat se/nezahrabat? Pomoc!

 

Lišej okolo huby by ale ještě nebyl to nejhorší...náš pes se totiž včera odpoledne začal tvářit tak, že to vypadalo, že zcela jistě během několika minut bídně zhyne. Jen tragicky ležel, odmítal vstát a když vstal, byl nakrčenej se svěšenym ocasem a občas bolestivě kníknul. No, vypadal fakt příšerně:

Marod

Když se mýmu psovi něco děje, zpravidla nevim, co mam dělat a chce se mi brečet. A ono se mu něco děje často, protože je to tak trochu hérečka.

No, tak jsme jeli na pohotovost. Jestli by někoho zajímala diagnóza, tak to byly zaražený prdy (zjištěno po důkladném zrentgenování celýho psa včetně celýho páníčka, kterej musel držet). Za zaražený prdy jsme zaplatili 800 Kč. Sláva.

Nicméně ho to trápilo ještě dneska, když jsem odjížděla (nebo možná dělal, že ho to trápí, protože jsem odjížděla, ale to u něj člověk nikdy nepozná). A tak jsem se cítila fakt naprosto příšerně, že ho zase opouštim, ještě když je chudák takhle nemocnej.

 

Celou dlouhou cestu letadlem, autobusem, vlakem a pak opět autobusem jsem o něj měla strach, takže jsem teď šíleně unavená z cesty a ještě z těch všech nervů a vlastně ani nevim, proč, já kráva, sedim a píšu tenhle článek, když bych si zatraceně měla spíš jít lehnout.

 

Tak já asi jdu...

Blablablabla...bla

Dneska jsem ve správně rozplizlý náladě, abych napsala akorát tak nějakej patetickej humus. Takže se mi do toho logicky moc nechce, protože dopředu vim, jak blbě to dopadne.

 

Všichni mi říkali, ať domů nejezdim, že se mi pak bude těžko vracet. Já se smála, že je to blbost a ještě když se v sobotu podvozek letadla odlepoval od země, říkala jsem si, jak je fajn, že se do UK budu vracet.

 

A teď tu sedim na svym krásnym gauči, ve svym krásnym obýváku, vedle mě rozvalenej můj krásnej pes (už mi tady chybí jen můj krásnej a úžasnej muž, kterej je v práci) a mě se fakt nechce letět zpátky. Jak by taky jo, když jsem se předchozí dva dny měla jak prase v žitě...

 

Dostala jsem dárky opožděně k narozeninám a předčasně k svátku a já dost ráda dostávam dárky.

 

Byla jsem se projít po centru a Praha už má takovou tu vánočně-zimní atmosféru, kterou miluju.

 

Neskutečně jsem se přežrala na running sushi a druhej den jsem to završila na nostalgickym obědě v menze.

 

Taky jsem uvařila skvělou zelňačku a dneska chci upéct rohlíky.

 

Na Arkádách začali dělat bubble tea! Jestli do konce roku zkrachujou, budu fakt naštvaná.

 

Koupala jsem se ve vaně! A nemusela potom vytírat celou koupelnu včetně stěn!!!

 

Nepotkávam v kuchyni lidi, který neznam.

 

Všichni na mě mluví česky a mně to přijde vážně osvěžující.

 

A prostě se mi tady celkově líbí...a v Anglii se mi taky líbí, ale tady je to mnohem lepší, protože jsem tady doma. Nicméně ve čtvrtek musim zase zpátky. Ale nechce se mi! Nechce, nechce, NECHCE!

 

Blablabla...zbytečnej článek.