Stárnoucí punkeři

Jdu si tak na autobus a hlavou mi víří proudy myšlenek. Stoupnu si na zastávku. Vedle mě stojí nějakej odpornej člověk, co smrdí a říhá nahlas. Posunu se 5 metrů směrem od něj.

 

Jak si tak stojim, ponořim se hluboko do úvah o stárnoucích punkerech.

 

Na tuhle zastávku přijíždí spousta autobusů, ale já můžu dojet na místo určení (za svým čínskym doktorem, co do mě bodá jehly) jen jednim z nich - 196.

 

Přijíždí autobus, já, pořád hluboce pohroužená do problémů stárnoucích punkerů a tudíž hluboce nezúčastněná, vidim, že do něj nastupuje ten odpornej člověk a ještě si stihnu říct, že je štěstí, že nejedu s nim.

 

Pak periferně vidim, jak se k autobusu zuřivě řítí nějaká žena. Dveře se jí zavřou před nosem.

 

Pořád jsem samozřejmě děsně zahloubaná do toho punkerskýho problému!

 

Autobus se rozjíždí.

 

A já si najednou všímam, že je to, KURVA, můj autobus!

 

Číslo 196 se mi ze zadního skla směje do ksichtu.

 

Stojim, čumim a nevěřim tomu, že jsem stála a čuměla a bez hnutí brvy si nechala ujet autobus, kvůli kterýmu jsem přišla a kterej jedinej jede tam, kam potřebuju. A další měl jet za 20 minut, kdy už jsem já měla bejt na místě určení.

 

Za blbost se platí a já byla odsouzená zaplatit... neboli jet jinym autobusem a přestoupit. Což mě samozřejmě lehce nasralo.

 

 

Když jsem pak ležela a sledovala akupunkturní jehlu, jak mi vibruje mezi očima, říkala jsem si, že je to vlastně fajn. Je to totiž strašně krásnej pocit - zavrtávat se do svojí mysli tak hluboko, že vás z ní téměř nic nedokáže vytrhnout. Stát se dokonale nezúčastněnou v rámci okolního fyzickýho světa. Na chvíli existovat jen ve svojí hlavě...

 

Myslela jsem si, že už to nedokážu... do chvíle, než mi kvůli stárnoucím punkerům ujel autobus.

Ovce-vůdce-rebel-mimoň

Každej známe dělení lidí na extroverty a introverty. Nebo na sangviniky, flegmatiky, choleriky a melancholiky. Tyhle typologie určitě mají něco do sebe, ale já jsem s žádnou existující teorií nebyla spokojená. Přišlo mi, že se moc málo lidí dá rigidně narvat do jednoho z otevřených šuplíčků. Já sama jsem například přesvědčená, že jsem úplně všechno. Tak k čemu to potom je, když je člověk všechno, žejo...

Potřebovala jsem si zkrátka vytvořit něco vlastního...

 

A tak jsem vytvořila svoje šuplíky.

Moje teorie se zatim pracovně jmenuje ovce-vůdce-rebel-mimoň (přijímam nápady na mnohem víc cool pojmenování), už jí rozvíjim několik let a pevně doufam, že mě jednou dost proslaví!

 

Podstatou je dělení lidí do 4 skupin (což by z toho pracovního názvu fakt němej neřekl):

1) Ovce

Aneb většina populace. Stáda ovcí jsou všude kolem nás. Vesele přežvykujou kus jetele, kterej měl předtím v hubě vůdce a vůbec je nenapadne ochutnat třeba pampelišku. (A teď pevně doufam, že ovce opravdu takový věci žerou! Jinak by moje přirovnání ztrácely smysla!)

A jedna věc je u ovce esenciální... zpravidla vůbec netuší, že je ovce!

2) Vůdce

Přesněji řečeno velitel ovcí. Ovce sledujou vůdce a dělají zásadně to samý jako on. Žerou stejný věci jako on, používaji stejnej šampon jako on, aby jejich vlna zůstávala zářivě bílá, tak jako je bílá vlna vůdcova, pokud si vůdce zastřihne paznehty (mají ovce paznehty?!) do obloučku, jeho ovečky je poslušně taky zastřihnou do obloučku... žádná ovce ale nebude s paznehtama do obloučku vypadat tak úžasně jako předtim vůdce.

Na jedno stádo může bejt vůdců i víc a většinou to tak taky je...
 

 

Modelová situace: Vůdce řekne: "Dam si hrušku." Ovce hned hromadně zabečí: "My si taky dáme hrušku!" ( I když ve skutečnosti možná mají chuť na banán, ale jejich ovčí povaha je v nich natolik zakořeněná, že o svojí chuti na banán vlastně ani neví)
 

 

 

3) Rebel

Teď to začne bejt složitější!
Rebel je zvláštní kategorie. Zahrnuje totiž dvě velice odlišný skupiny rebelů a jednu úplně zvláštní skupinu.  U všech skupin ale platí, že ovce rebela nechápou a vůdci ho nesnáší. Taky platí, že rebel dobře rozpozná ovce i vůdce a z různých důvodů nepodléhá stádovýmu ovčímu chování.
 

Nejpočetnější skupinou všeho rebelstva je rebel pozér. Ten ve skrytu duše touží stát se vůdcem, k čemuž ale nemá buňky, takže si nikdy nedovede vytvořit svoje ovčí stádo. Dělá vždycky něco jinýho, než dělaji ostatní a dělá to jen z toho důvodu, aby se odlišil.

Další skupinou je nefalšovanej rebel. Dělá odlišnosti vlastně jen z toho důvodu, že se mu prostě chce a ani přitom neví, že dělá něco jinak než ostatní. Všechny svojí existencí zvláštně přitahuje a všichni ho buď odsuzujou nebo obdivujou. Nikomu ale není ukradenej. Občas se z něj stane vůdce, i když o to vlastně vůbec nestojí.

 

A pozor! Zvláštní kategorií je ovce (můžeme jí nazývat třeba černou ovcí), která se tváří jako rebel, ale její ovcovitost je ještě mnohem závažnější než ovcovitost každý průměrný bílý ovce. Tyhle černý ovce, převlečený za rebely, vytvářejí menší (ale zato mnohem unifikovanější) stáda. A samozřejmě mají svoje černý vůdce (bez vůdce by totiž každá ovce byla ztracená). Vůbec největší zábavou každý černý ovce z menšího stádečka je pomlouvání pravověrných většinových bílých ovcí pasoucích se v nejpočetnějším stádu na největší pastvině. Tyhle černý ovce obzvlášť ráda pozoruju, jsou totiž fakt dost zábavný...

Modelová situace: Vůdce řekne: "Dam si hrušku." Rebel pozér řekne: "Já si dam banán." (I když ve skutečnosti má chuť na hrušku, ale nemůže si jí dát, protože už jí chroupe vůdce.) Nefalšovanej rebel řekne: "Já si dam ananas." (Protože má v tuhle chvíli na ananas fakt chuť.)

 

4) Mimoň

Mimoň nerozpozná ovce, vůdce ani rebely, mimoň je zkrátka totálně mimo. Nedělá to, co ostatní, protože ani neví, co by to tak vlastně mělo bejt. Možná by se i rád stal ovcí, ale nedaří se mu to.

 

Modelová situace: Vůdce řekne: "Dam si hrušku." Ovce hned následuje: "Taky si dam hrušku." Rebel chvíli vyčkává a potom praví: "Já si dam banán." Mimoň sedí a čumí. Po chvíli se probere: "Řikali jste něco?"


Všechny skupiny mají ve společnosti svoje místo a všechny jsou potřeba. Mezidruhová fluktuace není vůbec vyloučená, ovšem platí, že vůdcem a nefalšovanym rebelem se člověk musí narodit.

A víte, co jsem v tomhle systému já?

 

Já jsem Bůh.

 

Bůh Stvořitel.

(ďábelskej smích...)





... protože nejsem schopná přiznat, že jsem prachobyčejná ovce
 

Chci back

Nejradši bych se zastřelila.

 

Když jsem přišla včera večer z práce, volala mamka. Že je to prej špatný. Špatný s babičkou. A slyšela jsem přesně ty slova, který jsem slyšet nechtěla. Rakovina, metastázy.

 

Moje babička. Babička, která mě toho tolik naučila. Babička, která peče ty nejlepší dorty, plete ty nejlepší ponožky a u který se vždycky dá aspoň na chvíli vrátit do dětských let.

 

Celej večer jsem řvala, dusila se směsí vzteku a bezmoci z toho, že jediný, co můžu udělat, je dusit se vztekem a bezmocí a opakovala jsem, že prostě nechci. Nechci, aby to tak bylo!

 

Dneska jsem vstala, celá opuchlá, a šla jsem do mailový schránky, kde jsem měla v rozepsaných mailech povídku, na který jsem strávila hodně času. Jo, jen debil si píše povídku jako rozepsanej mail, aniž by jí měl někde jinde. Jen debila ani nenapadne si jí poslat. Jsem zkrátka nepoučitelná.

 

Chtěla jsem si jí zkopčit do wordu. Tak jsem celej text označila a místo Ctrl C jsem zmáčkla Ctrl V. Povídka zmizela a místo ní se objevila dementní adresa na dementní webovou stránku, na kterou jsem koukala předtím.

 

A celý se to hned automaticky uložilo!

 

Já vim, je to banalita. Obzvlášť proti tomu, co jsem se dozvěděla včera. Ale totálně mě to dorazilo!

 

Když už nemam tlačítko back v životě, proč ho nemá aspoň moje mailová schránka?!

 

Mam tak strašnej vztek na všechno, že jsem totálně paralyzovaná...

 

 

Příběh z Kauflandu

 

Je blbý mít na každym druhym obrázku nákupní tašky?

Poslední dobou se koukam na svět tak nějak zvláštně. Jinak.

Malý dítě je všim totálně fascinovaný. A já jsem totálně zhnusená.

Ale to zhnusení je vlastně jen takovej malej, skoro nepostřehnutelnej, moment. Pak přichází ona fascinace. A pocit, že je to všechno vlastně totálně nádherný.

I v Kauflandu.

Bezprdelní realita

Když je někdo pěkná svině, řekneme o něm, že je bezpáteřní. Ještě jsem teda nepochopila, proč by jako absence páteře měla znamenat všeobecnej morální úpadek. Ale to je teď jedno...

Já totiž chci směřovat k něčemu jinýmu a věřte mi, že pro mě není vůbec lehký se s tak závažnym fyzickym deficitem svěřovat. Ale jednou to prostě přijít muselo. A tak teď a tady přiznávam, že jsem dočista bezprdelní. A věřte tomu, že v tomhle případě je ta souvislost se stavem věcí bohužel naprosto jasná.

 

Zdědila jsem totiž prdel po tatínkovi... a to teda, mezi náma, neni zrovna Nicki Minaj.

 

 

 

Tahle moje bezprdelní skutečnost mi nikdy až tolik nevadila. Koho by ale napadlo, že jednou přijde do módy prdel jak vrata? Takže jsem momentálně dost v háji.

 

Nemoderní.

 

Nedostatek "materiálu" se u mě bohužel projevuje pouze a jen v zadní oblasti. Říkala jsem si, že by bylo dost fajn kdybych si mohla přebytky "materiálu" z jiných míst tak nějak pod kůží nahrnout a vytvarovat si tak perfektní zadek.

 

Škoda, že to moje tělo neumožňuje. (A trochu podezřívam Nicki Minaj, že to její jo!)

 

 

 

Tak jsem přemýšlela, jak by to šlo vyladit jinym způsobem. Napadly mě vycpávky. To mi ale přišlo blbý, takhle kamuflovat tu tristní realitu.

 

Pak jsem ale v pátek (jako každej den) šla na autobus okolo kantýny, která sídlí v přízemí velký kancelářský budovy. Tahle kantýna má skla polepený plakátama sličných kuchařek, který by mohli jít z fleku soutěžit do miss a jeden plakát sexy kuchaře, kterej vypadá dočista jako dvojník Zaca Efrona. A tak tam jsou nalepený, úsměv od ucha k uchu, v záživě bílých nažehlených oblecích a perfektně sednoucích kuchařských čapkách, lákající manažery a byznysmeny na superextra výživný a vyvážený jídlo.

 

To bychom měli tu prezentovanou stranu mince.

 

Moje cesta ale bohužel vede i po chodníku na druhý straně budovy, kde postává s cigárkem v hubě ztělesněná realita... v umaštěných zašedlých pláštích, věk okolo 50, nadváha, ruskej přízvuk.

Ten kontrast prezentace a reality je zkrátka až směšně příznačnej pro celou společnost.

 

A co mi z toho vyplynulo?

Že jsem si v Anglii tenkrát sakra měla koupit ty kalhotky s vycpanou prdelí! A neměla jsem ani trochu myslet na to, že by bylo blbý se tvářit, že tam, kde mi záda plynule přecházeji v nohy, něco mam! Když se totiž v kantýně můžou tvářit, že jim za sporákem stojí Zac Efron, proč bych já nemohla předstírat, že mam nějakej zadek?

 

 

A víte co? Strašně se těšim, až oblý zadky vyjdou z módy a všichni budou uctívat nás, bezbrdelnice. Ale vsadila bych se, že do tý doby mi ta prdel naroste!