aneb další článek o mym blbounskym životě...
Před rokem jsem psala o tom, že měl blog roční výročí založení a že jsem zkrátka nějak nestihla napsat výroční článek a vyjádřila jsem naději, že to třeba stihnu za rok. Prdlajs, žejo...
Moje psací morálka je zkrátka mizerná... a já jsem s tim zcela smířená. Teď ale vyvádim v životě takový věci, že to fakt chce záznam.
Když si přečtete moje poslední dva články, možná v nich najdete určitý náznaky nespokojenosti s momentálním stavem věcí. V posledním článku jsem dokonce přísahala, že se odstěhuju z Prahy.
Ani já jsem ale netušila, že se to všechno odehraje tak závratnou rychlostí.
Stalo se vám někdy, že jste nebyli úplně spokojený, ale ani úplně
nespokojený a nevěděli jste, co dělat, abyste spokojený byli? Já to už nějakou dobu mam.
A každej normální člověk by se zřejmě zastavil a nejdřív přemýšlel, co s
tím dělat. Já ale ne. Já se do všeho vrhnu po hlavě, a to úplně
bezhlavě. Asi mě to tak baví nebo co...
A tak jsem sekla v Praze s veškerou prací, shodou okolností téměř okamžitě dostala práci v Prdelský Prdeli 100 km od Prahy, trochu hardcore a s ne úplně přívětivou vedoucí vyřídila to, že nemusím zůstávat po celou 2měsíční výpovědní lhůtu, sbalila si svých pár švestek a teď už měsíc frčim v Prdelský Prdeli.
Asi bych ten svůj stav nazvala takovym životnim překladištěm... tam teď stojim a rozhlížim se a nevim, co dál. A faktem je, že bych asi měla začít trochu přemejšlet. Jo, sakra!
Protože tahle situace se taky nezdá bejt úplně ideální. Bydlim totiž momentálně u rodičů ve svym dětskym pokojíku. Víc asi nemusim psát... snad jen to, že soužití s rodičema, skoro ve 30 a ještě ve chvíli, kdy na to člověk neni už zvyklej a vlastně ani dostatečně psychicky připravenej (to nemůže bejt nikdy), je trochu motokros. Taky se učim po 8 letech od získání řidičáku znovu řídit, což je vážně prdel. Hned při první vyjížďce se mi podařilo prorazit pneumatiku a jakymsi záhadnym způsobem jsem odrovnala i posilovač řízení a další věci, kterým nerozumim, což moje drahý auto stálo dvoutýdenní pobyt v autoservisu a peněženku 30 táců. Tátu ze mě málem trefil šlak. Což je věta, kterou průměrnej člověk pronáší v pubertě, já vim. A zatimco všichni okolo intenzivně vstupujou do manželských svazků, plodí děti jedno za druhym a platí hypotéku jako mourovatý, já jsem se ocitla znova v podobnym stavu, jako když mi bylo -náct. Tak jen doufam, že mi z toho nevyskáčou beďary.
Co se týče práce, uvedla jsem se tu vesměs dobře. Když mě přišla pozdravit místostarostka, nepoznala jsem ji, i když jsem se s ní předtím viděla na pohovoru. Pak mi chtěla ukázat na pc něco na stránkách města, ale já zrovna měla otevřenej email, co jsem psala kamarádovi, a v předmětu bylo "Pozdrav z Prdelákova". Zkrátka výborný. Když se se mnou přišel seznámit starosta, měla jsem v puse narvanej banán a on musel s představovánim počkat, než ho rozžvejkam a spolknu. Což jsem potom nezapomněla okomentovat slovy: "To jsem trochu podělala, co? Vy za mnou přijdete a já mam v puse banán..."
V Prdelákově je to taky dost motokros. 95% obyvatel jsou důchodci, jedinej obchod, kterej tu je, je Jednota a pořád tu funguje rozhlas. Je to trochu jako výlet o 20 až 30 let zpátky do minulosti a já si pořád přijdu trochu jako ve filmu.
A teď musim vymyslet, co se sebou. Přišla jsem na jednu úžasnou věc... že vlastně můžu úplně cokoliv! A pokud to nebude nic protizákonnýho nebo tak něco, tak mi do toho ani nikdo nemá právo kecat. A ačkoliv je to tak samozřejmá věc - dělat si to, co člověk chce dělat - sama se divim tomu, jak to může bejt někdy nesamozřejmý a těžký pod návalem povinností, starostí, očekávání, iracionálních obav a všeho možnýho...
Takže nevylučuju vůbec vůbec nic.
Myslíte si o mně, že už jsem fakt totálně máklá? Nebo jste taky máklý?
