Růžovej poník

Ty vole! Ten růžovej poník právě přiletěl a dal mi pěstí do ksichtu!

Prdelákov je vážně svět, kde se může stát všechno. Aby bylo jasno, pracuju v knihovně, kde byl před mym příchodem zkrátka trochu bordel. Literatura pro děti stará tak 30 let, samý romány pro ženy, čtenáři převážně důchodci... a já (naiva) jsem s tim chtěla něco udělat, i když můj rozpočet tady je přinejmenšim směšnej. Začala jsem dětskym oddělenim a z různých zdrojů získala konečně něco, co by tady ty děti mohly číst. A vypadalo to, že to půjde - první vlaštovkou byla skupinka jedenáctiletých holek, který jsem trochu namotivovala a začaly chodit pravidelně. 

A teď k tomu poníkovi, co mi, šmejd jeden, právě rozbil hubu. Ona skupinka holek mi před chvílí smutně přišla oznámit, že jim jejich prdelákovský rodiče zakázali sem chodit, protože prý teď až moc čtou. 

Prásk...

Svůj pobyt tady beru spíš jako terénní výzkum a jen tak něco mě nevyvede z míry. Dneska ráno například přišel příslušník hare krišna hare hare, že mi do knihovny věnuje balík krišňáckejch knížek, když mu s nima zapózuju do objektivu. Jasný, dobrá sranda ne. Takže v brzký době někde na krišňáckejch stránkách přistane moje fotka, jak se zubim s knížkou "Krišna" v rukách. No problem... Káča, největší krišňačka, ever. Napíšu si to do životopisu. 

Nicméně, tahle událost se zákazem čtení mi brutálně vzala dech... růžovej poník, fakt. 

Ženich

update z Prdelákova...

Prdelákov je totiž zázračnej svět, kde fungujou jiný a překvapivý pravidla. Bohužel jsem ještě nenarazila na růžovýho lítající poníka, ale očekávam to každym dnem.

Místo toho tu třeba funguje zvláštní pravidlo, že si v autobusech nikdo nesedá na místo k okýnku, ale obsazujou se pouze místa do uličky tak, aby místo u okýnka vždycky zůstalo volný a zablokovaný. Došla jsem k závěru, že místo u okýnka je určitě nějak kulturně zapovězený... že je asi pravděpodobně určený pro duchy prapředků Prdeláčanů nebo tak něco. A autobusů tu jezdí, zřejmě z důvodů šetření financí, ukrutně málo... mnohem míň než by bylo potřeba, takže jsou ty autobusy vždycky naplněný k prasknutí. Když se tudíž ráno jen tak tak vmáčknu do autobusu a skrz ruce a hlavy vidim v obou řadách ty prázdný sedačky, fakt mě to dost naplňuje blahem a pocitem sounáležistosti.

Každej už mě tu zná, i když já neznam nikoho. Asi nějaká magická prdelákovská síla nebo co... To, že mě každej zná, mě dost děsí, takže se snažim ty lidi co nejvíc odpudit. Ostříhala jsem si hlavu na kluka a místy si to vyholila, přestala jsem se malovat, nosim co nejvíc bezďácký oblečení, snažim se bejt neustále dostatečně zamračená a zásadně nikoho nezdravim. Zatim ještě nesmrdim, ale uvidíme (to by možná vyřešilo ten mačkací problém v autobuse). Čest mým prapředkům, dělam jim tu vyloženě dobrý jméno...

V Prdelákově rostou všude jírovce, ale na zemi tu nenajdete jedinej spadlej kaštan. Děti dokonce zběsile lezou po stromech, aby nějaký kaštany ulovily. Asi si, chudáci, nemaji s čim hrát, protože ještě nemaj chytrý mobily. 

Budova, ve který pracuju, je postavená z azbestu. Až začnu kašlat jak tuberák, podtrhne to mojí dokonalou image. Obzvlášť povznášející fakt...

Neprovdaná holka je v Prdelákově úkaz stavící se proti všem přírodním zákonům. Prdeláčani cítí morální povinnost s touhle disbalancí něco udělat. Aby byl vesmír v pořádku, chápete. A tak za mnou přišel Ženich. Potenciální. Jeho první balicí věta obsahovala informaci, že nikdy nepřečetl jedinou knížku. Druhá balicí věta byla otázkou... jestli mi prej neni zima. Neodpověděla jsem, protože jsem byla Ženichem úplně zděšená. Ženich si tudíž odpověděl sám... že jemu zima neni nikdy, protože ho hřeje sádlo. Zkrátka, byl to Ženich se dvěma Té - tupej a tlustej. Takže přesně můj typ. Škoda, že jsem byla ze Ženichova zájmu tak vyděšená a tudíž jsem nemohla dát najevo svůj zájem. Budu si to navždy vyčítat... 

A doufam, že si tohle nikdo nikdy v Prdelákově nepřečte. Mohli by mě pak třeba upálit. Nebo pomluvit, což by bylo ještě mnohem horší!

A jinak jako dobrý, no. Hodně teď kreslim a maluju a jako (lehce předčasnej) dárek k narozeninám jsem dostala grafickej tablet, kterej jsem už dlouho chtěla. Blbý na tom je, že ačkoliv mam na papíře (nebo na monitoru) ráda jemný linie, něžnost, čistotu a pastelový barvy a ráda bych se takovýma obrázkama obklopovala a produkovala je, tak mi to prostě nejde. Místo toho tupim tužky a jde ze mně jenom hnus a špína... čmáranice, sprosťárny, pokřivený existence a charaktery, temnota. A pak cejtim, že je to VONO. Ale v noci stejně blbě spim a ve dne občas zapomínam dejchat...

Prapředkové, proč nejsem sluníčková? 

Sorry, Ženichu.

Rebel z Prdelákova

aneb další článek o mym blbounskym životě...

Před rokem jsem psala o tom, že měl blog roční výročí založení a že jsem zkrátka nějak nestihla napsat výroční článek a vyjádřila jsem naději, že to třeba stihnu za rok. Prdlajs, žejo...

Moje psací morálka je zkrátka mizerná... a já jsem s tim zcela smířená. Teď ale vyvádim v životě takový věci, že to fakt chce záznam.

Když si přečtete moje poslední dva články, možná v nich najdete určitý náznaky nespokojenosti s momentálním stavem věcí. V posledním článku jsem dokonce přísahala, že se odstěhuju z Prahy.

Ani já jsem ale netušila, že se to všechno odehraje tak závratnou rychlostí.

Stalo se vám někdy, že jste nebyli úplně spokojený, ale ani úplně nespokojený a nevěděli jste, co dělat, abyste spokojený byli? Já to už nějakou dobu mam. A každej normální člověk by se zřejmě zastavil a nejdřív přemýšlel, co s tím dělat. Já ale ne. Já se do všeho vrhnu po hlavě, a to úplně bezhlavě. Asi mě to tak baví nebo co... 

A tak jsem sekla v Praze s veškerou prací, shodou okolností téměř okamžitě dostala práci v Prdelský Prdeli 100 km od Prahy, trochu hardcore a s ne úplně přívětivou vedoucí vyřídila to, že nemusím zůstávat po celou 2měsíční výpovědní lhůtu, sbalila si svých pár švestek a teď už měsíc frčim v Prdelský Prdeli.

Asi bych ten svůj stav nazvala takovym životnim překladištěm... tam teď stojim a rozhlížim se a nevim, co dál. A faktem je, že bych asi měla začít trochu přemejšlet. Jo, sakra!

Protože tahle situace se taky nezdá bejt úplně ideální. Bydlim totiž momentálně u rodičů ve svym dětskym pokojíku. Víc asi nemusim psát... snad jen to, že soužití s rodičema, skoro ve 30 a ještě ve chvíli, kdy na to člověk neni už zvyklej a vlastně ani dostatečně psychicky připravenej (to nemůže bejt nikdy), je trochu motokros. Taky se učim po 8 letech od získání řidičáku znovu řídit, což je vážně prdel. Hned při první vyjížďce se mi podařilo prorazit pneumatiku a jakymsi záhadnym způsobem jsem odrovnala i posilovač řízení a další věci, kterým nerozumim, což moje drahý auto stálo dvoutýdenní pobyt v autoservisu a peněženku 30 táců. Tátu ze mě málem trefil šlak. Což je věta, kterou průměrnej člověk pronáší v pubertě, já vim. A zatimco všichni okolo intenzivně vstupujou do manželských svazků, plodí děti jedno za druhym a platí hypotéku jako mourovatý, já jsem se ocitla znova v podobnym stavu, jako když mi bylo -náct. Tak jen doufam, že mi z toho nevyskáčou beďary.

Co se týče práce, uvedla jsem se tu vesměs dobře. Když mě přišla pozdravit místostarostka, nepoznala jsem ji, i když jsem se s ní předtím viděla na pohovoru. Pak mi chtěla ukázat na pc něco na stránkách města, ale já zrovna měla otevřenej email, co jsem psala kamarádovi, a v předmětu bylo "Pozdrav z Prdelákova". Zkrátka výborný. Když se se mnou přišel seznámit starosta, měla jsem v puse narvanej banán a on musel s představovánim počkat, než ho rozžvejkam a spolknu. Což jsem potom nezapomněla okomentovat slovy: "To jsem trochu podělala, co? Vy za mnou přijdete a já mam v puse banán..." 

V Prdelákově je to taky dost motokros. 95% obyvatel jsou důchodci, jedinej obchod, kterej tu je, je Jednota a pořád tu funguje rozhlas. Je to trochu jako výlet o 20 až 30 let zpátky do minulosti a já si pořád přijdu trochu jako ve filmu.

A teď musim vymyslet, co se sebou. Přišla jsem na jednu úžasnou věc... že vlastně můžu úplně cokoliv! A pokud to nebude nic protizákonnýho nebo tak něco, tak mi do toho ani nikdo nemá právo kecat. A ačkoliv je to tak samozřejmá věc - dělat si to, co člověk chce dělat - sama se divim tomu, jak to může bejt někdy nesamozřejmý a těžký pod návalem povinností, starostí, očekávání, iracionálních obav a všeho možnýho...

Takže nevylučuju vůbec vůbec nic. 

Myslíte si o mně, že už jsem fakt totálně máklá? Nebo jste taky máklý?

Káča makačenko

Zdá se, že píšu na blog jen, když mam pocit, že hrozně trpim. A to právě teď přesně mam.

Tak za prvé - je vedro k padnutí.

Za druhý - je vedro k padnutí a já sedim v práci (jo, ještě teď!), což celou tu záležitost s vedrem činí ještě o poznání horší. Vzduch tu stojí, nedá se ani pořádně nadechnout, bolí mě hlava a myslim, že určitě omdlim... každou chvíli!

Za třetí - je vedro k padnutí a já sedim v práci a až z tý práce vylezu, budu se prodírat tisícem zpocených lidí v podělaný rozpálený Praze mezi betonem, asfaltem a autama. Začínam Prahu silně nenávidět a nejradši bych to tady zabalila a odstěhovala se do nějakých řádně zapadlých končin. Můj kolega jednou prohlásil, že pokud by musel žít na vesnici, oběsil by se ve stodole. Já to zase vidim tak, že pokud budu muset dál žít v Praze, hodim si nejspíš mašli na sloupu pouličního osvětlení. 

A tohle pořád a všem vykládam. Moje činy s tim ovšem jaksi nekorespondujou. Začala jsem totiž pracovat ještě jinde než v knihovně, takže teď už opravdu jen pořád pracuju a pracuju. Jsem prostě pitomá! Jak jinak si to vysvětlit?

A ještě k tomu v tý druhý práci furt jen čumim do počítače a pracuju s nějakýma programama, kterým nerozumim. Oni ty programy teda vůbec nejsou složitý, ale abyste věděli, já jsem úplně blbá na všechno, co zavání technikou. Neumim si skoro ani na mobilu přepnout foťák na kameru a když se mi to náhodou povede, tak nevim, jak jsem to udělala. Snažila jsem se tudíž nějak geneticky napojit na svýho tátu - technickýho boha, ale přes veškerou snahu zůstává jen napojení na mojí mámu, která je ráda, že zvládne zapnout pračku.

A teď si to představte - blbá blondýna s kočičíma očníma linkama ve žlutym svetříku nakráčela poprvé do práce a když mi šéfová vysvětlovala, jak to tam všechno chodí, zasekla jsem se na bodu *kterej klíč patří do jakých dveří*. Nutno podotknout, že z tohoto bodu jsem se zatím moc neposunula.

V tomhle kontextu jsem si vzpomněla na jeden díl seriálu Black Books, kdy jde kamarádka hlavního hrdiny poprvé do nový práce a vůbec neví, co má dělat, tak jen zoufale buší celou pracovní dobu do klávesnice. Kdo to má ale těch 10 hodin vydržet?!

No nic.

Deal with it, vole. 

Ale přísaham, že se na tu vesnici odstěhuju a budu pak jen děsně pozitivní a všechno bude úplně nádherný! Fakt!

Kráva a květák

Každej máme občas depku jak kráva.

A pak se taky občas chováme jak kráva.

Dobrý ještě je, když se chováme jak kráva a nevíme o tom. Podstatně horší varitantou je, když moc dobře reflektujeme, že se chováme jak kráva, ale nedokážeme s tim vůbec nic dělat. To pak máme blbou náladu my, blbou náladu z toho, že jsme tak trochu kráva, má i okolí a v neposlední řadě máme výčitky svědomí za to, že jsme taková kráva.

Celá situace může bejt ale ještě horší! To když se ten fakt, že jsme kráva a vlastně taky dost k ničemu kráva, dozví naši rodiče. Ti by se tuhle krutou pravdu nikdy dozvědět neměli, protože existuje akutní nebezpečí, že v tu chvíli, kdy zjistí, že zplodili takovou pofidérní existenci, ztratí smysl života! Což se jim teda ani moc nedivim.  A taky je nemalá pravděpodobnost, že když to o nás budou vědět, nepůjčí nám peníze na rohlíky, až nás vyhodí z práce... protože jsme kráva. (Ale bez obav, z práce mě zatím nevyhodili a tak můžu dál intenzivně prožívat radosti, které přináší knihovnická profese... jako třeba když nám minulej týden udělal jeden milej a voňavej bezdomovec louži přes celou knihovnu, čímž jsem si vlastně rozšířila vědomosti, protože jsem vůbec netušila, že lidskej močák má tak závratnou kapacitu!)

Všechny zásady týkající se informovanosti rodičů o mém duševním stavu jsem dnes porušila a ve stavu depky a značně kravskýho rozpoložení vzala zvonící telefon svojí mámě, načež jsem jí na obligátní rodičovskou otázku "Jak se máš?" vyblila informace o tom, že život stojí za hovno, že mě nic nebaví, že nemam vůbec žádnej životní cíl a že příštím podstatnym mezníkem mýho života bude odchod do důchodu.

Mamka byla samozřejmě trochu v šoku, co to zplodila za pekelnýho psychouše, takže mi zvýšenym tónem hlasu řekla, že jsem fakt k ničemu a vůbec se nesnažim, což jsem jí už předtím vlastně sama sdělila, takže jsem nemohla nic než souhlasit. Můj megageniální nápad, že bych třeba mohla dát výpověď v práci, podat o svojí nově nastalý situaci hlášení na pracáku a pak vesele pobírat podporu, se bohužel taky nesetkal s rodičovskym nadšenim.

Chudák mamka, když jsem položila sluchátko, bylo mi jí fakt líto.

Pod návalem provinilostních emocí jsem se ihned pokusila svoje hříchy nějak napravit. I řekla jsem si, že vyhovim mamčiným přáním ohledně mého stravování, který se týkají převážně toho, abych občas žrala taky něco jinýho než chleba (všichni fitness freakové čtou místo slova "chleba" slova "ovesnou kaši s extra porcí rýžovýho proteinu s mandlovým mlékem a lžící burákového másla navrch").

Zkrátka, ve snaze stát se na chvíli dobrou hospodyňkou a uvařit si na zítra do práce oběd, jsem vytáhla z lednice květák, co tam ležel už dva týdny (protože jsem byla moc líná s nim cokoliv udělat), okrájela jsem z něj všechnu plíseň a láskyplně ho vložila do vroucí vody. Zkrátka výjev, kterej byste si na instáč určitě nedali.

A teď nějak nevim, jestli mi to jako má zvednout náladu a jsem z toho fakt nějaká bezradná...

PS: Až se zítra probudim, budu zřejmě doufat, že jsem tenhle článek nikdy nenapsala... a zejména to o plesnivym květáku.