čtvrtek 22. října 2015

ŘidičKa(ča)

Vážení a milí,

dneska mam veskrze výjimečnej den. Poprvé v životě jsem totiž jela autem. Úplně sama. Sranda, co? Neseděl vedle mě vůbec nikdo, kdo by mi říkal, kdy mam jako dát přednost, kdy tam mam hodit blinkr nebo kdy jedu moc vpravo, případně moc vlevo (nutno podotknout, že fakt potřebuju, aby mi někdo tyhle věci říkal). Takže to sem prostě musim napsat, abych jako měla záznam tohohle památnýho dne.

Chápu, že to většině lidí přijde totálně směšný, ale řízení je něco, co chápu jako svojí velkou slabinu a každej člověk, kterej řídí, pro mě vlastně dosahuje určitý božský kvality. Je to něco jako když člověk, co neumí uvařit ani čaj, sleduje při práci šéfkuchaře. Necítí se dobře, chápete. Prostě neustálej blbej pocit, že jsou všichni "řidící" mnohem lepší. Lepší lidi. I když se třeba chovaji jako totální hovada, jsou to prostě bohové. Přece ŘÍDÍ!!!

Svoje mindráky si nechci až tak úplně hýčkat, svině jedny, a tak jsem si je velmi systematicky všechny sepsala na papír a rozhodla se s nima něco dělat. Aby taky byla nějaká zábava, žejo.

Ráno jsem sedla za volant a jela. Bylo to dost strašný, protože se mi hned zamlžilo přední sklo a já jsem vůbec netušila, co s tim mam jako dělat. V čirý hrůze jsem otočila nějakýma topícíma knoflíkama nebo co (nevim, co kterej knoflík dělá!) a docela to i zafungovalo. Jen mi pak bylo už vedro a za jízdy jsem to nedokázala vypnout. 

Ani jednou mi to nechcíplo!

O tom, že parkuju dost daleko od místa, kde pracuju, bych se radši ani zmiňovat neměla. Ale já se zmínim. K parkování totiž potřebuju minimálně 2 volný parkovací místa vedle sebe, takže jsem to nechala na prvnim místě, kde jsem ty dvě parkovací místa viděla, protože jsem měla strach, že bych v marnym hledání dvou parkovacích míst mohla potom zajet až do nějakých prdeláckých končin, odkud bych se už nedokázala dostat. O tom, že přímo před mojí prací pak byly dokonce 3 volný parkovací místa vedle sebe se teda taky zmínim... ale to se dalo čekat.

Zkrátka... malej krok pro lidstvo, velkej krok pro mě.  

A víte co? Ještě budu muset dojet nazpátek!


3 komentáře:

  1. Gratuluju k úspěchu. Mám ke svému historicky prvnímu a jedinému samostatnému řízení uplně stejný vztah. :-)

    OdpovědětVymazat
  2. Též gratuluji a tiše závidím. Taky bych chtěla být schopná a samostatná řidička, ale bohužel mám ze řízení těžkou fóbii (tímto zdravím svého milého, klidného a rozhodně ne psychopatického a labilního učitele!) a raději ani nebudu psát, kdy naposledy jsem za volantem seděla. :(

    OdpovědětVymazat

Za komentář dostanete pusu!

Related Posts Plugin for WordPress, Blogger...