Jdu si tak na autobus a hlavou mi víří proudy myšlenek. Stoupnu si na zastávku. Vedle mě stojí nějakej odpornej člověk, co smrdí a říhá nahlas. Posunu se 5 metrů směrem od něj.
Jak si tak stojim, ponořim se hluboko do úvah o stárnoucích punkerech.
Na tuhle zastávku přijíždí spousta autobusů, ale já můžu dojet na místo určení (za svým čínskym doktorem, co do mě bodá jehly) jen jednim z nich - 196.
Přijíždí autobus, já, pořád hluboce pohroužená do problémů stárnoucích punkerů a tudíž hluboce nezúčastněná, vidim, že do něj nastupuje ten odpornej člověk a ještě si stihnu říct, že je štěstí, že nejedu s nim.
Pak periferně vidim, jak se k autobusu zuřivě řítí nějaká žena. Dveře se jí zavřou před nosem.
Pořád jsem samozřejmě děsně zahloubaná do toho punkerskýho problému!
Autobus se rozjíždí.
A já si najednou všímam, že je to, KURVA, můj autobus!
Číslo 196 se mi ze zadního skla směje do ksichtu.
Stojim, čumim a nevěřim tomu, že jsem stála a čuměla a bez hnutí brvy si nechala ujet autobus, kvůli kterýmu jsem přišla a kterej jedinej jede tam, kam potřebuju. A další měl jet za 20 minut, kdy už jsem já měla bejt na místě určení.
Za blbost se platí a já byla odsouzená zaplatit... neboli jet jinym autobusem a přestoupit. Což mě samozřejmě lehce nasralo.
Když jsem pak ležela a sledovala akupunkturní jehlu, jak mi vibruje mezi očima, říkala jsem si, že je to vlastně fajn. Je to totiž strašně krásnej pocit - zavrtávat se do svojí mysli tak hluboko, že vás z ní téměř nic nedokáže vytrhnout. Stát se dokonale nezúčastněnou v rámci okolního fyzickýho světa. Na chvíli existovat jen ve svojí hlavě...
Myslela jsem si, že už to nedokážu... do chvíle, než mi kvůli stárnoucím punkerům ujel autobus.
Ne že se zavrtáš tak hluboko, že už se nevyvrtáš! :-D Kdo by tu místo tebe pak blogoval? ;)
OdpovědětVymazat