Jednu věc bytostně nesnášim - patetický statusy na facebooku. A momentálně jsem tak strašně zoufalá, že jsem dneska jeden takovej status už málem napsala. O tom, jak je ten svět nespravedlivej... no znáte to.
Stala se mi totiž hrozná věc a na vlastní kůži jsem se přesvědčila o tom, že i fungující a hluboký přátelství někdy může bez varování skončit.
A tak se se mnou můj kámoš počítač Archibald III. přestal kámošit a včera se odmítl zapnout. Nejdřív jsem si myslela, že jen dělá drahoty a chce si dát víkendovou pauzu, ale dneska jsem se dozvěděla o moc horší diagnózu - harddisk totál v kopru. Nereaguje. Nic se nedá zachránit. Jen tak, z ničeho nic.
Teď vás asi napadlo něco jako: přece není tak pitomá a má to všechno zazálohovaný. A já musim říct, že pitomá je hlavně flashka, na který jsem většinu dat zazálohovanou měla. A tahle flashka se rozhodla taky odejít do věčných elektronických lovišť.
Dvojnásobnej konec přátelství.
A tak mi z diplomky na mailu zůstalo to, co jsem tenhle týden posílala vedoucí ke kontrole. Přišla jsem taky o stovky fotek (a všechny fotky z Londýna), o rozepsaný povídky, o školní materiály, o filmy a naštěstí si teď nemůžu vzpomenout, o co všechno ještě.
Zbyla jen část dat, kterou jsem měla na jiný flashce, která (zatím) drží.
Takže moje poselství nedělního odpoledne zní: ZÁLOHUJTE!!! (nejlíp jak šílený a na deseti různých místech)
