Znáte takový ty nechutně dokonalý lidi? Ty lidi, co jsou za každých okolností upravený, nikdy nehodí ukázkovej držkopád na ledu, taky se jim nikdy nerozmázne oční linka a už vůbec se nikdy veřejně nepokecaji při jídle vomáčkou? Znáte je?
No, tak já taková nejsem. Ačkoliv po tom celej život toužim... bejt nechutně dokonalá. A tak se snažim se dokonalosti přiblížit, co nejvíc to jde. A ono to nejde...
Nedávno jsem narychlo odcházela z domova. Na hlavu jsem si narazila první čepici, která mi přišla pod ruku... a jo, uznávam, že už ten fakt, že v tomhle počasí pořád nosim čepici, svědčí o mojí trestuhodný nedokonalosti. Ale zpátky k tý čepici... já bych zrovna tuhle totiž už vůbec nosit neměla, protože mi už několik blízkých řeklo, že v ní mam moc velkou hlavu. To, že tenhle fakt ignoruju, zase nesvědčí o ničem jinym, než o mojí nedokonalosti.
Jela jsem autobusem, pak metrem a celou dobu jsem na sebe (s hlavou narvanou v čepici) koukala do okna a říkala si, že tu hlavu mam vážně nějakou obří a začala uvažovat o tom, že bych tu čepici možná fakt měla odložit na dno šuplíku. Pak jsem na Roztylech nasedla do dálkovýho autobusu a konečně čepici sundala.
A zjistila jsem, že v ní mam celou dobu narvaný rukavice.
Jo a taky jsem pravidelnou a nadšenou divačkou AZ kvízu... a horší už to asi bejt nemůže!
