Tak teda čau aneb patetickej bizár n. 2

Myslela jsem, že to nepřijde, protože můj odjezd byl pořád strašně daleko. Já si totiž vůbec nic nepřipouštim, dokud to nemá být za dva dny. Dva dny jsou moje magická hranice. Když jsem se učila na státnice, byla jsem totálně v klidu...dokud jsem nepřekročila magickou hranici dvou dnů do zkoušky. Pak už jsem v klidu nebyla, spíš naopak. Hystericky jsem se učila 16 hodin v kuse a konstantně se mi chtělo zvracet, zatímco před tím - totální pohodička. Moje tělo je asi nějak předprogramovaný na víru, že co je dál než za dva dny, se vůbec nemusí stát.

 

Stejně tak (podle hranice dvou dnů) na mě pravá cestovní horečka padla až včera a veselá si trvá. Už mam dokonce i zabaleno, což pro mě bylo těžký. Jsem totiž velmi materiálně založená a ráda se obklopuju věcma, hadrama a všim možnym, přičemž jsem na tohle "všechno možný" dost fixovaná. Nějak mi prostě nejde narvat svůj život na 100 dní do jednoho kufru. To je nemožný a vůbec nevim, jak to vydržim.

 

Stesk po věcech ale samozřejmě nebude tak hroznej jako stesk po lidech a po pejskovi...asi o tom radši ani nebudu psát nebo se tu ještě rozbrečím. Pro někoho by to možná těžký nebylo, ale pro mě jo. Je to pro mě zatraceně těžký.

 

Na druhou stranu nemůžu říct, že bych se netěšila. Jsem zvědavá, jaký to bude...a myslim, že to celý nakonec vyhodnotim kladně.

 

A tohle všechno dohromady způsobuje, že nedokážu uspokojivě "přečíst" pochody ve svym mozku a vyhodnotit z toho, co si mam myslet a jak se mam cítit (to se těžko popisuje) a tak mam totální emocionální chaos, což mi vůbec není příjemný a nedá se s tim nic dělat.

 

Já vim, jsem odporná fňukna.

 

Tak příště už z Londýna, zatím se mějte a držte mi palce a všechno, co se držet dá...