Jdu si tak na autobus a hlavou mi víří proudy myšlenek. Stoupnu si na zastávku. Vedle mě stojí nějakej odpornej člověk, co smrdí a říhá nahlas. Posunu se 5 metrů směrem od něj.
Jak si tak stojim, ponořim se hluboko do úvah o stárnoucích punkerech.
Na tuhle zastávku přijíždí spousta autobusů, ale já můžu dojet na místo určení (za svým čínskym doktorem, co do mě bodá jehly) jen jednim z nich - 196.
Přijíždí autobus, já, pořád hluboce pohroužená do problémů stárnoucích punkerů a tudíž hluboce nezúčastněná, vidim, že do něj nastupuje ten odpornej člověk a ještě si stihnu říct, že je štěstí, že nejedu s nim.
Pak periferně vidim, jak se k autobusu zuřivě řítí nějaká žena. Dveře se jí zavřou před nosem.
Pořád jsem samozřejmě děsně zahloubaná do toho punkerskýho problému!
Autobus se rozjíždí.
A já si najednou všímam, že je to, KURVA, můj autobus!
Číslo 196 se mi ze zadního skla směje do ksichtu.
Stojim, čumim a nevěřim tomu, že jsem stála a čuměla a bez hnutí brvy si nechala ujet autobus, kvůli kterýmu jsem přišla a kterej jedinej jede tam, kam potřebuju. A další měl jet za 20 minut, kdy už jsem já měla bejt na místě určení.
Za blbost se platí a já byla odsouzená zaplatit... neboli jet jinym autobusem a přestoupit. Což mě samozřejmě lehce nasralo.
Když jsem pak ležela a sledovala akupunkturní jehlu, jak mi vibruje mezi očima, říkala jsem si, že je to vlastně fajn. Je to totiž strašně krásnej pocit - zavrtávat se do svojí mysli tak hluboko, že vás z ní téměř nic nedokáže vytrhnout. Stát se dokonale nezúčastněnou v rámci okolního fyzickýho světa. Na chvíli existovat jen ve svojí hlavě...
Myslela jsem si, že už to nedokážu... do chvíle, než mi kvůli stárnoucím punkerům ujel autobus.
